Druhá sbírka básnířky Petyi Stach Od svého vyoutování nosím jen boty ve kterých můžu bojovat nebo utéct je suverénní ve svém stanovisku: je křehce a statečně citlivá a často až mrazivě přesná. Jestliže básnický debut Tetam (2023) směřoval k lyrické ambivalenci, do krajiny města a zástavby lesů, nová sbírka – útlá bílá knížka s kresbou dvou kvetoucích rostlin, lahvičky estradiolu a injekční stříkačky na obálce – představuje jakousi její drzou mladší sestru, která se nebojí rýt nožem i do těch nejrigidnějších žláz organismu světa, který nás všechny obklopuje, ale některé z nás může i obklíčit.

Obrazy v zrcadle

Už název sbírky předestírá některé tematické dominanty. Queerness a trans identita se zde stávají optikou, jíž autorka nahlíží nejen na svět okolo, ale i sama do sebe. Nejde však o prvoplánovou ani jednotvárnou poezii. Sbírka přibližuje zkušenost, do které se mnozí neumějí nebo ani nechtějí vcítit. Ona jinakost a nepatřičnost, které instituce naší společnosti queer lidem přisuzují, je v básních pojmenována explicitně: „sérií předkládaných otázek / vám napomáháme / být dobrým člověkem“. Lidskost, něha a osobitá odvaha autorčiných veršů působí skoro jako protilék na fašizující tendence nejen v naší společnosti, jako zrcadlo, v němž se „člověk“ stává jedinou kategorií, na které záleží: „v zaprášeném zrcadle / spolu všechno ladí / jak na starém obraze“. Také však: „ráno se budu vyhýbat zrcadlu“ – protože války kolem nás vrhají stíny i do našeho nitra.

První ze tří oddílů sbírky se zabývá prožíváním vlastní identity, mezerami mezi „já“ a „ty“, „my“ a „světem“ (nebo naopak jejich blízkostí). I zde je queerness implicitním, ale zásadním filtrem, skrze nějž se k nám dostává zpráva o vnímání každodennosti. Vedle hrdosti a odkrývání nových forem spolubytí se však objevuje také všudypřítomná diskriminace, disociace, ztracenost v čase i pocitech, úzkost, dálka, uvěznění… Čas, který se stává neuchopitelným i neúprosným, je tematizován už v první básni sbírky,jež vypráví o společném vnímání něčeho, co nelze vyslovit, ale je to palčivě přítomné: „jediné hodiny jsi odnesla do vedlejšího pokoje“. Později se čas stává kulisou, která dotváří indiferentní šeď pozadí:„je to už 140 let / nebo 140 vteřin“.

V místnostech, jež autorka ve svých textech zabydluje, se doslova „přestává dýchat“. Opakují se motivy spánku či usínání, kdy se zdá, že spánek představuje jakousi „demo verzi“ smrti, jako by nevědomí bylo trestem i vykoupením. Nejen obrazy dvou lidí, ale i stopy nesnesitelných emocí či ryzí blízkosti se vpíjejí do již zmíněných zrcadel. Ale i v těch nejztracenějších nocích nakonec přichází sen, ve kterém soucit znamená především být sama se sebou: „seběhnou se ke mně mé lišky / aby mi pomohly přečkat noc“.

Moře, my, mánie

Druhá část knihy se věnuje „láskám, kvírstvu, soudružstvu“. První dva texty mají dedikace – oba mluví o bezpráví i odvaze, o něčem vzácném a nedoceněném, co snad i my máme v sobě: „Víš, že jsem tady / a obličeje si ošetříme navzájem“. Od nejistého postoje v prvním oddílu sbírky zde autorka přechází ke konfrontaci a strach a úzkost zůstávají skryty za oprávněným naštváním, vášní a kuráží – z očí se najednou stávají dva objektivy. Péče, starost a absolutní přítomnost, kterou autorka věnuje„svým“ lidem,mají v sobě cosi revolučního. Nejde jen o to ubránit se, ale také odmítnout vše, co nás zahání do kouta.

Statisticky vzato existuje jen málo věcí, které by člověka vystavovaly takovému násilí a diskriminaci jako identita transženy. Přesto s ní Petya Stach pracuje jako se sobě vlastní pravdou, kterou nehodlá skrývat a kterou bez omluv a poznámek pod čarou nechává žít, mluvit a kvést. Byly to trans ženy, které stály za Stonewallskými protesty v roce 1969, festivalem Pride nebo tou nejlepší elektronickou hudbou, a jsou to opět trans ženy a queer lidé, kdo utváří hlas aktuálně přicházející literární vlny: „M v mojí občance / znamená medúsa (…) M bude znamenat / moře, my, mánie“.

Queerness zde zaznívá jako hrdé prohlášení, za které se nemusíme a nebudeme omlouvat. Starý řád je ale třeba nejen dekonstruo­vat, ale také transformovat, budovat nové sítě, jež nám budou skutečnou oporou. Moudrá a trpělivá slova v básních Petyi Stach znějí konejšivě, ale jejich poselství nemůže být naléhavější: „Jsme užovky jsme vážky / pavouci žáby i volavky (…) spolu už nikdy / nebudeme lidmi“. Jakkoli se autorka nebojí přímočarosti („když se ptáš tak ano – / pořád mi stojí / dost na všechny úřední úkony“), někde v nitru přetrvává ta křehkost, laskavost a starost, která z nás dělá cítící bytosti, ať už jde o člověka, užovku nebo lišku: „Kličkuju jako liška schovávám se (…) utíkám zase i vlastnímu tělu (…) umíš se pohladit a obejmout?“

Kde se všechno třpytí

Na ostražité otázky dosud nastíněné ve sbírce odpovídá poslední oddíl („pro Denisku“)afirmací. Pevným objetím. Témata z předchozích částí zůstávají relevantní – i zde je nejistota, i zde je konstrukce nového světa, i zde zůstává pohled z očí do očí. Je v něm však cit, který už neobjímá celý svět, ale je věnován adresátce milostného dopisu, jejž tyto básně tolik připomínají: „Až se potkáme znova poprvé / chtěla bych ti vidět v očích / co miluješ ty“.

Queer teorie tvrdí, že naše (queer) radost je aktem vzdoru. Zdá se mi, že sbírka Petyi Stach k tomu dodává, že naše (queer) láska je zákoníkem světa, kde jsme si skutečně rovni, a naše jinakost je jedinou krásou, která patří do muzeí a galerií. Autorstvo sbírek poezie i jejich kritika může mít starost, jestli vědro milostné tematiky přece jen už není vyčerpané, jestli se vůbec dá psát o lásce a z lásky bez kýče a patosu. Zde ale na slova jako „patos“ nebo „kýč“ nezbývá prostor – zkrátka ztrácejí relevanci tváří v tvář upřímnosti a vřelosti. Nejde přitom jen o lásku dvou dívek nebo dvou lidí. Jde i o lásku ke světu („vezmu tě za ruku a ukážu ti / jak se všechno třpytí“) a o nově vyvěrající lásku k sobě samé („jsem tady / už se nemusíš bát“).

Tahle sbírka ani po třetím nebo čtvrtém přečtení neztrácí své kouzlo. Je jako pohlazení, jako okno otevřené do zahrady. Básně Petyi Stach dokážou – jejími slovy – „obejmout jeho ji všechno ve všech svých fluidních tvarech a skupenstvích“. Ačkoli jsem jako queer básnířka při čtení textů jiné queer básnířky zažívala silnou sounáležitost i díky naší osobní blízkosti, jsem si jistá, že tato poezie přesahuje hranice intrakomunitního díla. Chtěla bych, aby Petyu Stach četli politici, dělníci i studentky a babičky. Abychom všichni mohli zažít odvahu a lidskost, kterou ukryla do textů sbírky s dlouhým názvem vysázeným ve čtyřech řádcích.

Autorka je queer básnířka.