Čtvrtá deska sólového projektu Vojtěcha Grabače pokoj25, nazvaná Taneční, působí ve srovnání s předchozími nahrávkami konceptuálněji. Pro autorovu tvorbu je charakteristická nostalgie, která nevyvěrá jen z textů, ale také ze zvuku inspirovaného českými kapelami z osmdesátých a devadesátých let, jako byli Psí vojáci, Zuby nehty nebo Máma Bubo. Do minulosti se Grabač obrací i jako textař, témata nicméně zároveň vycházejí z jeho osobních prožitků.

Vychčiju se do chřtánu smrti

Tentokrát se písně netočí jen kolem roztříštěných momentů z pražských večírků a následných kocovin. Grabačovi se povedlo najít výstižný scelující rámec, v němž do sebe zapadají i motivy z jeho předešlé tvorby. Přechod ze základní školy na střední bývá spojený s tanečními, které byly a snad pořád jsou jedním z mála rituálů dospívání: „Jak jsem se tu octl / a co se vůbec včera dělo? / Vždyť jsem snad měl jít / jenom do tanečních.“ První sloka titulního tracku jako by vypovídala nejen o spontánní párty, ale také o zdánlivé nevinnosti samotných tanečních, které mají jakožto klasický iniciační topos ambivalentní charakter. Středoškolské taneční kursy se časově překrývají s přerodem dítěte v dospělého člověka a současně představují bod, z nějž se subjekt ohlíží nazpátek. „Možná jsme mohli bejt spolu, / kdybych ti tenkrát zavolal. / Všestranný nadání, / nevyužitej,“ zpívá Grabač v Ceremoniálu a ve skladbě s názvem Ples konstatuje: „Za chvíli skončí celá tahle sranda studentská.“ V rámci desky probíhá příběhová linka: od prvního zmateného probuzení po tanečních až po závěrečné rozloučení s posluchačstvem („Tak zas příště“) a zároveň i s celým tímto přechodovým obdobím v písni Ráno.

Deska je sice tematicky sevřená, ale jednotlivé songy jsou značně rozmanité. Klasická rapová poloha se střídá s jemnějším melodickým pólem, naznačeným už trackem Na UMPRUMku choděj holky z alba Noční hudba (2019). Své místo tu mají čistokrevné love songy – Ceremoniál či Před bouří –, ale i písně se zcela odlišnou náladou. „Sype si na víčka popel / (…) / v malý rakvi spí / v noci ji hlídá černá kočka,“ rapuje Grabač ve skladbě Mrtvá holka a uzavírá ji větou „Mě smrt neděsí“. Prohlášení podobného druhu se objevuje i v písni Splav: „Vychčiju se do chřtánu smrti.“ V tom samém tracku se ozve i komentář vyjadřující únavu z nekonečného kolotoče: „Nový byty se stavěj, / lidi se roděj…“ Odkaz na současný stav světa pronikl také do songu Před bouří: „Tornádo už vzalo sídliště, sídliště…“ Z textů dýchá podobná postapokalyptická atmosféra, jakou známe ze současné literární produkce, kupříkladu z knih Do tmy Anny Bolavé nebo Jezero Biancy Bellové.

Pražské mýty

Grabačova tvorba se vyznačuje silnou, až naivní upřímností. Banální sdělení se střídají s projevy vzteku či nasranosti, třeba když se v písni Kluku dokola opakuje „Nesnášim tě, ne­-ne­-ne­-nesnášim tě“. Rozmanitost témat – od problematiky dospívání přes všed­nodenní starosti až po otázky spojené se smrtí – je na albu podpořena pestrou paletou emocí: vedle všudypřítomné nostalgie tu najdeme i lásku a nenávist nebo strach. Poetika pokoje25 je úzce spjatá především s Prahou, předcházející album ostatně nese název Mýty z VLT.city. Tenhle titul vlastně vystihuje veškerou produkci projektu: texty mají – po vzoru Psích vojáků – zřetelnou mýtotvornou rovinu a točí se právě kolem reálií české metropole.

Podobně jako rapper Stříbrný Rafael je Vojtěch Grabač v první řadě osobitý textař, což se nejlépe ukazuje v písních, v nichž se zpěv blíží mluvenému vyprávění (u Rafaela je to nejzjevnější v tracku Tři monology pražských řidičů Uberu). Chuť ubírat se ve své tvorbě tímto směrem Grabač zmínil už v roce 2020 v pořadu Startér na Radiu Wave. Primárně se však podle vlastních slov snaží autenticky vyjádřit své pocity, což je banální fráze označující komunikační cíl, jejž je v hudbě strašně těžké dosáhnout. Jemu se to ale daří.

Autorka je komparatistka.