Antropolog a filosof Joe Grim Feinberg v po­­slední kapitole své monografie Vrátiť folklór ľuďom (2018; viz A2 č. 13/2019) přichází s představou nového radikálně historického folklóru. Ten staví do opozice k dosud převládajícímu folklórnímu paradigmatu – tragickému folklóru postkomunistické éry – a pojímá jej jako alternativní utopii. Zatímco starší přístup se projevuje bádáním v archivech, přesným nacvičováním pohybů lidových tanečníků podle archivních nahrávek a ahistorickým setrváváním v představě přítomnosti bez konce, nový folklór hledá autenticitu jinde a spojuje ji s aktuální tvořivostí.

Zatímco Feinberg se při svém výzkumu v roce 2012 v košickém tanečním domě setkal se starší folklórní formou, já jsem v minulém roce během psaní diplomové práce o folklóru v současné literatuře mohla pozorovat vzrůstání nové formy, překrývající se s tou starou. Když na Slovensku, kde folklór stále tvoří jádro národní identity, loni eskalovala společensko­-politická situace, do protivládních protestů se zapojilo i členstvo folklórních tanečních souborů – v krojích a se zavázanýma rukama. Ani ono totiž nesouhlasilo s novelou zákona o Fondu na podporu umění, přestože měla folklór privilegovat nad jiné umělecké oblasti a slibovala mu štědré finanční prostředky. Folklórní a rurální estetika byly také apropriovány LGBTQ skupinami (Pride) a feministickými kolektivy či umělkyněmi (Ku*dy Crew, Zlata Lamrová).

Nezelení se, jenom se lení

Právě některé projevy nového, radikálně historického folklóru, který na rozdíl od postmoderního paradigmatu hledí i do budoucnosti, obsahují prvky postironie nebo nové upřímnosti. K postironii se explicitně hlásí třeba interpretka Eliška Jelínková, tvořící pod pseudonymem eljel. Jako svou letošní klauzurní práci na AVU nahrála album „umělých lidových písní“ nazvané Cén, které zveřejnila na soundcloudu a opatřila tagy „post­-ironic“ a „speculative“. Jedná se o pět písní s autorskými texty v češtině, nazpívaných vícehlasým sborem. Texty sice napodobují lidovou tvorbu, ale zachycují současnou žitou zkušenost, veskrze spojenou s městským prostředím: v písni Pod oknama teče místo řeky samotné město, ve Vidělx jsme záři je zase vykreslena záře nad Prahou, která se podobá té polární, ale jejím zdrojem je elektřina. Písně se neomezují jen na lokální kontext, natahují sítě mezi Prahou a Lipskem nebo sní o mytické váze uprostřed země, která nepřeteče.

Folklórní prvky jsou aktualizovány současným jazykem („omg wtf tralala / s kým já jsem se to tahala“), náměty přitom zůstávají blízko lidovým písním, například láska, zklamání z ní, vzdálenost od milované osoby a podobně. Zachovány jsou také sklony lidové tvorby k silné repetitivnosti a variantnosti. Někdy melodie připomene skutečnou folklórní píseň a občas dochází k legračnímu významovému překroucení (v závěrečné skladbě například místo „komu se nelení, tomu se zelení“ slyšíme „nezelení se, jenom se lení“). Přiznaná umělost písním nikterak neubírá na působivosti, jedná se o suverénní nové lidové písně pro globalizovaný svět. Je samozřejmě pravda, že jde o autorskou tvorbu, která rezonuje v poměrně úzké skupině posluchačstva a nepředává se orálně. Kdo by však tohle v digitální době očekával? Tento svět, jak napovídá píseň Vidělx jsme záři, už funguje trochu jinak.

Postzpívánky

Součástí alba Cén jsou i vokální chyby doprovázené spontánním smíchem – ty fungují jako ozvláštnění, které skrze upřímné reakce performerstva vyvolává emocionální odezvu i u publika. Takové odhalení vlastních slabin a jejich ponechání ve výsledném produktu je příkladnou ukázkou odklonu od postmoderny a obratu k postironii a nové upřímnosti. Zmíněné hashtagy působí jako parodie na akademický jazyk, kolážovitý obal alba si zase pohrává s ikonickou panenkou s ptáčkem na dlani ze znělky televizního pořadu Zpívánky/Spievanky od Kornelie Němečkové a obráceným obrazem usmívající se antropomorfizované kočky. Sdělení písní je nicméně upřímné – vychází zejména ze zkušenosti současné mladé ženy.

Podobné principy využívá i „freakfolkové trans duo“ Púčik ve svých nových interpretacích známých písní na albu Spievanky (viz A2 č. 3/2025). Skladby jsou postavené na hlukových plochách hudebnice Kino Peklo, nad nimiž se vznáší hlas Richarda L. Kramára, aniž by se nutně držel původních melodií. Spievanky svým názvem odkazují na zmíněný pořad československé televize, případně na (dětské) zpěvníky, tituly písní však v sobě mají ironický osten: například interpretace lidové písně Dcérenka moja nese titul Hey, Hoe. Duo o sobě píše, že si přivlastňuje lidové písně, a k popisu své tvorby přidává pojmy jako hörspiel, plunderfonie, karikatura, postkonceptualismus nebo a cappella tancovačka. Stejně jako na albu Cén i na Spievankách jsou ponechány momenty následující po dozpívání v nahrávacím studiu, které pod­trhují autenticitu nahrávky.

Víra ve sdílení

Tvorba kapely Severní nástupiště nebo spřízněného nového projektu DOHOR spíše než k postironii tíhne k nové upřímnosti. Osmičlenné „Severko“ svými autorskými písněmi oživuje trampskou hudbu, a nejraději u ohně. Kapela nedávno vydala žádaný a dlouho očekávaný zpěvník. Novodobí trampové a trampky při ohni na čundru zpívají právě jejich písně, které se postupně stávají lidovými. Severní nástupiště i DOHOR hojně využívají patos a v jejich emotivních písních není ani stopy po ironii či cyničnosti, jež probleskují u eljel nebo dua Púčik. Všechny ale spojuje jistý druh optimismu. Dal by se popsat jako metamodernistické krédo, podle nějž se ženeme za horizontem, který neustále ustupuje; jádro je ve vytrvalosti a naději, třebas (často přiznaně) naivní, a také v důvěře, že je možné sdílet svou zkušenost s druhými. Folklór lidem nakonec nebyl vrácen – sami si ho vzali, zezdola, jak ostatně lidovost z principu funguje. Nový radikálně historický folklór vzniká uměle a je výrazně autorský, přesto ale dokáže zlidovět.

Autorka je komparatistka.