Román Milady Součkové Amor a Psyché vyšel roku 1937 jako druhá autorčina próza, tři roky po debutu První písmena. Stejně jako v její další tvorbě je i zde jedním z dominantních postupů přetváření tradičních literárních struktur, a to jak skrze vymezení se vůči nim, tak jejich přijetím. Oproti formálně otevřenějšímu debutu je kompozice Amora a Psyché sevřenější, aniž by však autorka rezignovala na experiment s vyprávěním.

Kniha rozvíjí fragmentární příběh neuskutečnitelné lásky dvou dívek, vypravěčky Mileny a její spolužačky Augustiny, k jejich gymnaziální učitelce Alžbětě – lásky postupně se měnící v pohrdání. Součková rozdělila text na tři části: první dvě, nazvané Deník Augustiny a Deník Alžběty, imitují konfesijní žánr, třetí část Amor a Psyché deníkovou formu opouští – je realizací románu o Alžbětině matce, jehož sepsání vypravěčka své učitelce slíbila. Závěrečný oddíl má tak charakter mise en abyme, jde o román v románu.

Před pomalovanou stěnou

„Augustina stojí, chodí, sedí se mnou před pomalovanou stěnou, které se říká vypravování,“ čteme v románu. Těžiště díla spočívá v aktivitě vypravěčky, která nicméně zpočátku funguje jako zprostředkovatelka cizího příběhu – jako vypravěč­-svědek soustředící se téměř výhradně na Augustinu. Brzy se však pozornost obrací k samotné vypravěčce. Postupně zjišťujeme, že narace funguje polyfonně a na několika rozdílných rovinách – osciluje mezi situovaností postavy a perspektivou vševědoucí tvůrkyně textu, k níž se navíc připojuje časový odstup již dospělé vypravěčky, autorky poslední části knihy. Prožívání a sebereflexe se tak prolínají a zprostředkovatelka mezi nimi plynule přechází.

Zároveň rozehrává hru se čtenářem a po­­stupně naši pozornost stále naléhavěji směruje k iluzivnosti fikčního světa. Manipuluje se způsobem, jakým jsou jednotlivé situace, časoprostor i postavy podány, a vyvolává otázky po důvěryhodnosti svého vyprávění i po povaze pravdy v literárním textu. Upozorňuje na fikčnost světa příběhu, sebe samu však považuje za „skutečnou“, čímž vytváří zvláštní napětí mezi pojetím díla jako „obrazu skutečnosti“ a jako literárního výtvoru. Povyšováním se nad fikční svět vytváří vypravěčka dojem, že se nachází nad ním, nutně však zůstává uvnitř. Zároveň se tematizuje akt psaní, jako bychom byli přímými svědky vzniku díla, přičemž dochází ke splynutí času vyprávění a času příběhu. Na nejvýraznější antiiluzivní gesto dojde, když se v textu objeví jméno Milady Součkové – i zde však jde o součást hry s fikcí a realitou. I to, co do fikčního světa vstupuje jako zdánlivá skutečnost, je nutně jeho součástí.

Chtíc psáti jako on

Koncept postavy, jež v příběhu tradičně funguje jako dějový činitel, Součková přetváří – jednotlivé figury mají výrazně omezené pole působnosti a jsou budovány téměř výhradně skrze vypravěččiny promluvy. Zprostředkovatelka rezignuje na mimetický aspekt postav a ostentativně zdůrazňuje svoji moc nad nimi. Postavy se tak postupně čím dál více podobají loutkám, jejichž jediný úkol spočívá v plnění vypravěččiny libovůle. K narušení identity subjektů díla přispívají také nově se vynořující vrstvy vyprávění, jejichž hrdinové se ukazují být pouhými variacemi prvotních postav, a to včetně vypravěčky, která získává svou paralelu v mytické Psyché. Jednotlivé vrstvy vyprávění splývají a vedle sebe se ocitají události různých časových i prostorových rovin. Nedochází však k takové destrukci struktury, aby se děj rozplynul v nekontrolovaný proud vědomí; jde o explicitně odhalovanou hru se čtenářským očekáváním.

Celý děj je uveden do pohybu jedním ze stěžejních motivů díla: láskou Mileny a Augustiny k jejich gymnaziální učitelce Alžbětě. Ta pro vypravěčku zprvu představuje zbožňovaný ­ideál spjatý s touhou po umělecké tvorbě, neboť psaní představuje možnost, jak se milované ženě přiblížit (skrze slíbený román o Alžbětině matce). Láska se tedy propojuje s vypravěččiným vědomím vlastní literární identity. A zároveň souvisí s reflexí pozice ženy ve světě literatury – tvorbu textu si vypravěčka pevně spojuje s otázkou genderu a „ženské psaní“ chápe jako určitou modifikaci, odchýlení od normy, přičemž sama genderové stereotypy současně ironizuje i přejímá. Vypravěččina genderová identita kolísá – od prvotního směšování jmenných rodů postupně dospívá k otázce vlastní autenticity: „Jsem popletena tím, že nejsem mužem, jsem popletena tím, že muži píší o ženách a že já jsem ženou, chtíc psáti jako oni, s touhou vyrovnati se jim. Cítím temně kategorický imperativ literatury.“

Svědectví o lži

Ambivalentní vztah k „ženskému psaní“ se pojí s distancí vůči tělesnosti. Jakmile se vztah s Alžbětou začne vychylovat z platonické roviny, vypravěčka reaguje ostrým odmítnutím, které lze číst jako ohrožení její idealizované představy. Mimo to uvažuje nad (ne)morálností své lásky, aniž by její problematičnost explicitně vysvětlila – může narážet na mocenskou nerovnost, Alžbětino pokrytectví či tabuizaci poměru mezi dvěma ženami v tehdejší společnosti.

Zásadní obrat nastává v Deníku Alžběty. Z lásky k ní postupně vystřízliví jak vypravěčka, tak Augustina, každá to ovšem prožívá odlišně. Zatímco Augustina zůstává chladná, vypravěčka je Alžbětou znechucená. Odmítá nejen její povrchnost, ale i přílišnou stylizovanost a citovost jejích zápisků – postupy, které dříve označila za projevy „ženského psaní“. S narůstajícím odporem k Alžbětě jako by vzrůstala i frustrace ze samotného psaní: „Alžběto! Styděla bych se za způsob, jakým o mně píšete, kdybych jím neusilovala usvědčit ze lži nejen vás, nýbrž i literaturu.“Zde se znovu ukazuje spjatost vypravěččiny lásky a touhy stát se spisovatelkou, přičemž obé – láska ženy k ženě i spisovatelské ambice – se jeví jako problematické.

Kniha Amor a Psyché klade na čtenáře vy­­soké nároky – představuje hru s vnímáním, v níž musíme na základě poskytnutých informací i vypravěččiny manipulace neustále přehodnocovat své chápání postav a událostí. Smysl v textu nepostupuje hierarchicky ke svému středu; namísto toho dochází k vršení dalších a dalších vypravěčských gest, iluzí a motivů. Kauzalitu nahrazuje ambivalence, vztah souvislosti a analogie. Text se tak stává prostorem, v němž se hledání uměleckého výrazu neoddělitelně pojí s hledáním vypravěččiny identity. Román zde nefunguje jako uzavřený celek, ale jako jeden z uzlových bodů literární tvorby Milady Součkové, v níž se motivy i postavy vracejí a znovu proměňují – jako postava Alžběty v Neznámém člověku (1995) nebo Augustina v Sešitech Josefíny Rykrové (1981). Právě tato otevřenost a neustálé zpochybňování hranic mezi fikcí a skutečností, vypravěčkou a autorkou dělá z Amora a Psyché dílo, které nabízí stále nové významové vrstvy. Nejde o text, který by stačilo „sledovat“; je nutné ho aktivní četbou rozebírat a znovu skládat.

Autorka studuje bohemistiku.