Britská herečka a režisérka Emerald Fennell si román Na Větrné hůrce přečetla poprvé ve svých čtrnácti letech. Kniha na ni dle jejích slov udělala nesmírně silný dojem. Právě tyto mladistvé pocity, spíše než samotný příběh nebo jeho motivy, se pokusila přenést do nového snímku Bouřlivé výšiny. Knihou se ve své adaptaci inspirovala méně než volně. Fennell si z literárního díla, které Brontë vydala pod mužským pseudonymem roku 1847, půjčuje pouze místo, čas, jména postav a základní rodinné konstelace.

V původním románu i ve filmovém dramatu tak sledujeme, jak pan Earnshaw přivádí z Liverpoolu opuštěného chlapce Heathclif­fa, kterého seznámí se svou dcerou Catherine. Mezi stejně starými dětmi vzniká zvláštní, obtížně uchopitelný vztah, který balancuje na hraně obsesivního majetnictví, nenávisti a náznakem i vřelého citu. Rovněž v nové adaptaci se Catherine později vdává za bohatšího a lépe společensky postaveného Edgara, ačkoliv se od Heathcliffa nedokáže zcela odpoutat. Fennell do románového příběhu zanáší hned několik změn: některé slouží srozumitelnosti filmové podoby, jiné především tomu, aby měl ústřední pár na plátně co nejvíce prostoru.

Ze snímku tak například mizí postava vypravěče i Catherinina bratra. Stejně tak ale režisérka z dramatu vypouští prakticky veškerou rasovou či třídní problematiku, která je v knižní předloze zásadní. Klíčový aspekt prvotní nerovnosti mezi Catherine a Heath­cliffem totiž pramení z faktu, že chlapec je s největší pravděpodobností romského původu. Nemožnost naplnění jejich lásky je tak v zjednodušeném filmu nejen podstatně méně bolestná, ale místy téměř nesmyslná. Pravděpodobně nejproblematičtějším aspektem zredukované adaptace je absence druhé generace, na níž se v románu naplno projevují důsledky veškeré trýzně, kterou si postavy navzájem způsobily. Fennell tak všechny vedlejší motivy románu odsunuje do pozadí, aby jí zbyl prostor na jediné – lásku a touhu. Hledá ji nicméně v příběhu, ve kterém prakticky neexistuje.

Umřít, ale ne pro lásku

Anglická spisovatelka Daphne du ­Maurier v sedmdesátých letech minulého ­století napsala: „V románu Na Větrné hůrce je více divokosti a brutality než v kterémkoli jiném románu devatenáctého století – a pro úplnost také více krásy, více poezie a, což je ještě neobvyklejší, naprostý nedostatek sexuálního citu.“ Zdůrazňuje, že Na Větrné hůrce není v první řadě dílem o lásce. Lze dokonce polemizovat o tom, zda jsou postavy románu vůbec schopny najít v sobě alespoň kousek jakéhokoliv vřelého citu. Svůj krátký text pro The Buffalo News zakončila du Maurier citátem ze hry Jak se vám líbí Williama Shakespeara: „Tu a tam nějaký ten mužský pojde a pochutnaj si na něm červi, ale nikdy se to neděje z lásky.“ Emoce, které Emily Brontë ve svém románu zachytila, jsou syrové a drsné, mnohem více než chtíč ale odrážejí posedlost, pomstychtivost a nekonečný cyklus utrpení. Láska v díle Emerald Fennell postavy naopak očišťuje, skoro jako by omlouvala veškeré krutosti, kterých se dopouštějí. Touha v dramatu není pouhým spouštěčem destrukce, ale vyústěním upřímných potlačovaných citů.

Původní román se dočkal celé řady adaptací; vlastní verze slavného příběhu natočili například William Wyler v roce 1939 či Peter Kosminsky v devadesátých letech. Jednu z nejnovějších filmových interpretací pak vytvořila britská režisérka Andrea Arnold. Myšlence vyprávět slavný román v modernějším provedení a s upraveným dějem nelze v jádru nic vytknout. Fennell chce ale mnohem více vyprávět autonomní romantický příběh o zakázané lásce. Knihu si vypůjčuje jako nálepku, pozadí postav jako náznak hlubší psychologizace a historické zasazení jako argument pro oblékání žen do těsných korzetů. Jen těžko se lze ubránit myšlence, že její dílo by fungovalo mnohem lépe, oprostila­-li by ho od svazující literární předlohy.

Ochočená ošklivost

Zapomeňme na chvíli na Emily Brontë a vše, co se z jejího příběhu vytratilo. Pohlédneme­-li však na Bouřlivé výšiny jako na samostatné filmové dílo, výsledek zůstává stále spíše slabý. A na vině je kromě spoléhání na slavnou předlohu především nedokonalost scénáře. Postavy a jejich motivace divák nikdy skutečně nepozná, vztahu hrdinů v podání Margot Robbie a Jacoba Elordiho navíc chybí upřímnost i jakékoliv nebezpečí. Fennell se jednoduše nedaří vytvořit dojem, že v jejich příběhu o něco jde a že milenci skutečně směřují ke katastrofě. „Ráda věci posouvám až na hranici, kdy už jsou skoro ošklivé,“ uvedla režisérka během jednoho z rozhovorů navázaných na premiéru snímku. Jenže Bouřlivé výšiny jsou v jádru bezpečný, učesaný a překvapivě krotký film. I jejich provokativní marketing, lákající především na erotický aspekt snímku, se nakonec ukazuje jako značně nadsazený. Podobně jako v případě obdobně propagovaného dramatu Babygirl (2024) režisérky Haliny Reijn, Bouřlivé výšiny ani v tomto aspektu téměř nikdy neriskují.

Pokud je snímek Emerald Fennell v něčem odvážný, pak je to bez nejmenších pochyb jeho maximalistická forma. Děj se sice odehrává v 18. století, jde ovšem o silně stylizované prostředí. Tělo mrtvého otce leží na podlaze a okolo něj se tyčí hory z vypitých lahví. Catherine od manžela získává rozlehlý pokoj v barvě vlastní pokožky, na jehož stěnách se odráží její mentální rozpoložení i fyzické zdraví. A navzdory historickému zasazení se postavy procházejí v atemporálních kulisách, nosí kostýmy z latexu či celofánu a pojídají jahody velké jako lidská ruka. Tísnivou atmosféru dokresluje nekonečná mlha, všudypřítomný déšť i prasečí krev hyzdící dvorek domu i lem dámských šatů. Specifickou roli hrají ve snímku rovněž textury a smyslové prožitky zesilující erotický nádech, který se tvůrkyně snaží za každou cenu zprostředkovat. Postavy zabořují prsty do rozbitých vajec, těsta na chléb, želé i rybích úst. V dalších záběrech sledujeme hlemýždě, který po sobě zanechává cestičku slizu.

Nic neříkat

Předešlý snímek Emerald Fennell, psychologické drama Saltburn (2023), variující motivy Talentovaného pana Ripleyho, se rovněž pyšnil jedinečnou estetikou. Stejně jako v Bouřlivých výšinách ji měl na starost mimo jiné švédský kameraman Linus Sandgren. Zatímco u Saltburn působila vizuální rozhodnutí prvoplánově a vyumělkovaně, Bouřlivým výšinám se díky kombinování historických kulis a expresivních prvků daří vytvořit relativně funkční fantazijní realitu, byť primární motivací mnoha obrazů zůstává pouze jejich líbivost. K dokreslení blouznivého prostředí, ve kterém se vyprávění odehrává, přispívá rovněž jednoznačně současná hudba Charli XCX.

V prvotině Nadějná mladá žena (2020), oceněné Oscarem za nejlepší scénář, Fennell reflektovala post­-Me Too dobu. Tonálně poněkud kolísavý thriller se, stejně jako zbylá tvorba režisérky, zabýval originálním námětem, který následně nedokázal zcela rozvést. Kromě urputné snahy šokovat lze z příběhů autorky jen těžko vyčíst, co se jimi vlastně snaží svému publiku předat. A Bouřlivé výšiny bohužel nejsou výjimkou.

Fennel se nijak netají tím, že její novinka je primárně určena ženám. Kultura zacílená na ženy přitom bývá často neprávem trivializována a označována za „méně hodnotnou“. Tato vyprávění přitom často nabízejí komplexní narativy s pečlivě vykreslenými postavami a sofistikovaně strukturovaným dějem. A jejich divačky dokážou rozpoznat lásku i tam, kde je ústřední vztah od počátku zatížen prokletím a tragédií, alespoň pokud je jim předložen s důvěrou v publikum i ve vlastní autorskou vizi.

Jenže Fennell ve své adaptaci klasického příběhu až příliš spoléhá na narativní i vizuál­ní prostředky vlastní filmům či románům o osudové (a zpravidla mírně toxické) romanci dvou lidí, jejichž jedinou pozitivní vlastností je právě láska k druhému. Vzniká tak schematický a pro svou délku až úmorný film, jehož děj se pod tíhou předlohy i přehnaných ambicí zcela rozpadá.

Autorka je filmová publicistka