„Běž už do prdele s tou černou Ostravou,“ pronáší hrdina Románu pro pitomce Johanes Vrána v rozhovoru s přáteli svého otce, spisovatele Martina Vrány, pány Jarým a Bujarým, nad panákem kontušovky a sklenicí piva. Tato Johanesova věta jako by na malé ploše vystihovala pocit, který ve čtenáři Balabánova debutu rezonuje od první kapitoly – že se totiž jedná o velké románové účtování. S legendami o černé Ostravě prosáklé „uhlím, špínou a bolestí“, s generací otců, s rozvrácenými mezilidskými vztahy, alkoholem a pokřivenou protestantskou morálkou. Účtování, které se nebojí někdy nutné, až téměř očistně působící expresivity, otevírání ran a traumat z vypravěčova dětství a mládí, stejně jako četných odboček k obecnějším společenským, ekologickým a etickým problémům současného světa.

Zplanělý domov

Román pro pitomce je tedy – možná trochu paradoxně, jelikož se jedná o debut – dílem do jisté míry bilancujícím. O co však v tomto bilancování jde? Zajisté to není nějaké vypravěčské nostalgické ohlížení za uplynulým životem, mnohem spíše tu jde o zachycení procesu vnitřního sebeosvobozování z určitých schémat – životních i literárních (možná proto ono nezvyklé pojmenování žánru přímo v názvu, které ovšem ve světle svého určení, totiž „pro pitomce“, nabývá docela jiných významů). Osvobodit se od mytologizace vlastní rodiny, od mytologizace „spisovatelství“ a „bohémství“, od jakýchkoli životních postojů, které zavánějí něčím samozřejmým a „daným“ – to jsou boje, které Johanes Vrána a jeho vrstevníci prožívají. Protagonista je postavou tak trochu lapenou mezi dvěma světy – světem svých předků a světem svého vlastního života. Ten první je vyčichlý, navzdory mytičnosti, v níž je uzavřen; druhý, který se rodí na troskách toho prvního, je zase příliš čerstvý a od začátku jaksi ochro­mený, postrádá jasné kontury a ukazatele.

Tuto prázdnotu a neuspokojivost „starého světa“ spojeného s rodinnou historií prožívá Johanes Vrána při jedné ze svých retrospektivou prodchnutých návštěv rodných míst. Krajina kolem Zběžného – románové obce, odkud pochází rod Vránů – se Johanesovi mění v jakési melancholické zrcadlo jeho dávných kořenů, se kterými už ale ztratil pouto: „Johanes se s Vanessou procházel krajinou svého dětství a zjišťoval, že to zlaté světlo je skutečně už jen v jeho vzpomínkách. Zahrada byla zarostlá a zanedbaná, jabloně zplanělé, pokroucené, zarostlé nesčetnými větvemi, výhonky a pruty, které nikdo celá léta neprořezával, a půda pod nimi pokrytá páchnoucími vrstvami shnilých padančat, která nikdo nesklízel. Rodinný dům se krčil studený, zatuchlý, od severního svahu zvlhlý a plesnivý. (…) ,Připadá mi to tady takové jiné,‘ řekl Johanes Vanesse, když po prochozeném dni zasedli ve zběženském hostinci. ,Všechna ta místa znám, ale působí nějak cize. Jako kdyby už to tady nebylo moje.‘„

Odcizení, které Johanes Vrána prožívá ve vztahu ke svému rodnému kraji, je odrazem hlubšího odcizení (a zároveň hledání) ve vztahu k otci, k jeho alkoholismu i sklonu heroizovat své vlastní utrpení. Zároveň se však toto odcizení týká i literatury – ta je totiž s postavou Johanesova otce­-spisovatele spojena téměř bytostně. Těžce prožívaná deziluze se u něj (stejně jako u jeho sestry Dolores) projevuje odtažitostí až uzavřeností vůči okolí, svět se jim jeví jako „studená bažina, kde se lidé míjejí, a když spolu hovoří, je to spíše proto, že do sebe náhodou narazili, než že by cíleně jeden druhého hledali.“ Ono náhodné „narážení do sebe“, pokusy o nalezení svého místa, spřízněné duše v podobě partnera, se však nese vždy ve znamení předem daného neúspěchu zapříčiněného neschopností postav vyjít ze svého vlastního – sice neuspokojivého, ale přece jen nějak „jistého“ – způsobu existence. Vanessa, Johanesova přítelkyně, tuto uzavřenost malého světa svého partnera neunese a utíká na Island – protože „bylo neúnosné, jak odmítal soucítit…“.

Kdo jí slaninu, zabíjí prase

Vedle těchto mnoha osobních rovin prožívaných postavami příběhu se celým románem line také důraz na témata, která nějakým způsobem celospolečensky rezonují. Někdy se je autorovi daří vcelku dobře a živě vetknout do plynutí děje, jindy to působí poněkud násilně, jako by román musel za každou cenu v sobě mít i nějaký ten aktualizační „osten“. Řeší se tu tedy záležitosti jako patriarchální uspořádání společnosti, vegetariánství a vztah ke zvířatům, postavení menšin atd. – což má jistě určitý efekt, protože čtenář v tu chvíli „ví, o čem je řeč“ (jsou to přece jen témata, která společností hýbou téměř na denní bázi), na druhé straně však hrozí nebezpečí, že tato snaha převáží nad estetickou hodnotou literárního díla (jak tomu občas bývá u autorů, kteří aktua­lizovali „až příliš“ – vzpomeňme na některé Böllovy poválečné romány, které se místy utápějí v dobových politických a stranických reáliích, kvůli čemuž dnes poněkud ztrácejí na srozumitelnosti a autentičnosti). Příkladem takové poněkud násilné aktualizace v Balabánově románu může být kapitola s názvem Sen, která líčí noční můru jedné z postav, Hanse Skiffonera (jakéhosi doppelgängera Johanese Vrány), ve které se perspektivou prasete ocitá na jatkách a po probuzení píše odhodlanou smsku spolužačce Melanii: „Ahoj Melanie, už mi to došlo. Když chceš jíst slaninu, musí umřít prase. Děkuji.“ Poselství je jasné, chvályhodné, ale není jisté, zda je zcela organickou součástí románu; některá místa v této kapitole působí vyloženě schematicky, až ploše: „Hansovy oči se zalily slzami. Cítil se vinen, vinen a nekonečně vinen. Proč tohle všechno takhle musí být? Proč musí být člověk? Proč se radši nenarodil jako prase? Aspoň by na rukou neměl krev všech těch prasat. Aspoň jednou v životě by konečně mohl být oběť, a ne pachatel, jak mu vyčítaly feministické ženy, černošští aktivisté z Black Lives Matter, LGBT+ lidé s duhovými vlajkami, trans lidé, o nichž donedávna ani netušil, že existují. Nechtěl být pachatelem, ale připadalo mu, že i když udělá cokoliv, aby se stal spojencem a pomocníkem všech těch obětí, vždycky na něj bude nakonec pohlíženo jako na pachatele. Cítil se bezmocný.“

Slovo má Petr Hruška

Román pro pitomce Lukáše Balabána je jistě pozoruhodným pokusem zachytit do velké míry marné snahy potomků o vyrovnávání se s dědictvím po rodinných předchůdcích – a také se k tomu sama kniha na své zadní straně ústy Petra Hrušky hlásí. Nedá mi to, abych se na závěr u Hruškova reklamního „taháku“ nezastavil – a to proto, že se podle mého názoru hluboce míjí s poselstvím celé knihy. Vynechám Hruškův poněkud patetický a k románovému debutu lehce nepatřičný tón („Je tady. Román provokativní vším, počínaje názvem a jménem autora…“) a zastavím se u jeho druhé věty, která začíná slovy: „Čtyřicetiletý syn Jana Balabána, jednoho z nejpodstatnějších spisovatelů české porevoluční literatury…“ Je až neuvěřitelné, že po přečtení knihy, která tak bolestně, a přece citlivě tematizuje vztah syna a otce, synovo hledání tváří v tvář otcově umělecké identitě, těžce vybojovávané životní postoje, o nichž Johanes Vrána může říct, že jsou jeho „vlastní“ a nezděděné, se Petr Hruška neobtěžuje zmínit ani jméno autora knihy, a místo toho jej ihned dává do souvislosti s dílem jeho otce Jana Balabána. Zdá se, že Lukáši Balabánovi při vydání dalšího díla nezbude než najít si nějaký hodně vzdálený pseudonym, třeba Martin Vrána.

Autor studuje bohemistiku.