1) Jsou dnes Sudety živou skutečností, nebo historickým dědictvím?

2) Čím jsou Sudety pro vás osobně?

3) Inspirují nebo inspirovaly vás Sudety ve vašem díle?

4) Které literární nebo šířeji umělecké dílo vztahující se k Sudetům je pro vás důležité?

5) Proč se ze Sudet stalo v posledních letech oblíbené téma v literatuře a umění?

6) Obecná reflexe současných Sudet balancuje někde mezi dobrodružnou exotikou a rozvrácenou zemí. Troufl*a byste si v Sudetech žít?

Václav Vokolek

1) Mám obavy, že mezi živou skutečností a historickým dědictvím se v případě Sudet rozprostírá přehluboká propast. Nejde ji přeskočit, nejde ji zasypat, ale jde ji docela snadno nevnímat. To pokládám za nejhorší přístup. V prvních dobách po vyhnání původních obyvatel sem vtrhli lupiči a hledači pokladů. Vyprávěly se divoké historky o ukrytém zlatě. Obávám se, že nebylo, ale třeba i bylo. Možná je to s historickým dědictvím právě tak. Bylo, nebylo…

2) Závažným místem, kde jsem se narodil a prožil patrně nejintenzivnější část svého života, tedy dětství a dospívání. Mé Sudety ale dávno zanikly, reálie předválečných časů se ztratily, většinou zcela drasticky, takže vzpomínky na ně jsou spíše jakýmsi dávným snem, který nelze zapomenout, ze kterého se nelze jen tak probudit. Narodil jsem se zde v čase krutého zlomu, zániku jednoho světa, který zde skončil, a vzniku jakéhosi náhradního, nikoliv nového světa, který zde trvá dodnes.

Zaniklo zde něco velice vzácného – zdejší důsledná realizace romantismu. Kdosi zde vytvořil ve stavbách, v krajinných realizacích i v krajině samé neuvěřitelná zhmotnění romantických principů. Budovalo se dle osvědčených projektů Novalise, Caspara Davida Friedricha, E. T. A. Hoffmanna a třeba Carla Marii von Webera. Pro nové poválečné obyvatele většinou samá neznámá jména…

Má sudetská krajina v čase mého dětství stále ještě představovala romantickou zahradu. Vstupovalo se do ní stále ještě jako do obrazu, i když do díla již značně poškozeného. Myšlenky romantismu promítnuté do krajiny mají mnoho společného s rájem, s možností nahlédnutí do něj. Proto se musela krajina dlouhodobě upravovat, modelovat cesty s možnostmi překvapivých výhledů, bylo nutné přivést poutníka k rozeklaným skalám s nápisem Weber Platz či pod Goethův dub. Stejně působila i venkovská krajina. Vesnice shluklé kolem úpravných kostelů, kamenné kříže na rozcestích, poutní místa korunovala významné krajinné dominanty a lidé k nim skutečně putovali, což jsem si již nedokázal představit.

Málokdo ví, že mé Sudety za ráj skutečně považovány byly. Do Čech přicházeli Němci od dob Přemyslovců a po generace byli spjati s Českým královstvím. Zhruba v 18. století regionu od Děčína přes Ústí nad Labem k Litoměřicím, kde žili, začali říkat Böhmisches Paradies. Středem ráje se stala zřícenina hradu Střekov, tyčící se malebně v údolí nad řekou Elbe. Obrazem a symbolem tohoto Českého ráje se stal nádherný obraz Ludwiga Richtera Převoz na Střekov, jehož reprodukce zůstaly na stěnách mnoha prázdných bytů, stejně jako Böcklinův Ostrov mrtvých. Čeští Němci si začali říkat „sudetští“ až ve 20. století a probuzený oboustranný nacionalismus nesnesl myšlenku, že se v Českém ráji mluví německy, a přesunul název do oblasti kolem Jičína, Turnova a Semil, kde se Český ráj trvale usadil a na svého předchůdce zapomenul. Třeba se v přemísťování českých rájů ukrývá něco velice podstatného, raději nehledejme co…

V mých vzpomínkách utkvěly jen trosky ráje, i ty byly velice romantické a rychle mizely. Město plné německých nápisů rychle pustlo, rozsah ničení byl obdivuhodný. Rozbité sochy, opuštěné domy, zpustlé parky a zahrady. Nedělní výlety do pustých vesnic, kde se přestalo hospodařit. Otevřené kostely, které nikdo nenavštěvoval, kdosi pečlivě ničil. Rozmlátit barokní oltáře, lavice a sochy, které ve vsi Valkeřice vybudoval hrabě Špork, muselo dát spoustu práce, a dokonce i jisté zručnosti. Stejně jako zničit malebné hřbitovy, vyvracet mramorové desky bohatých hrobek. Po čase se zvolilo efektnější řešení – kostely byly vyhazovány do povětří, stejně jako domy a dokonce celé historické čtvrti. Tak by se dalo pokračovat dlouho. Docházelo i k nepředstavitelnějším činům. Na skalnatých kopcích obklopujících mé rodné město stály malebné hostince s kouzelnými vyhlídkami. Jeden přímo nad městem dokonce s tanečním sálem, přeneseným renesančním portálem a s půvabným monolitem. V mé paměti uvízla již jen vzpomínka na zcela zničenou stavbu ve švýcarském stylu, dnes po ní nezbyla ani stopa a není se ostatně na co dívat. Valná část starobylého města byla zbořena, náhle prázdná místa zaplnily panelové domy. Vzorem byla zástavba vybombardovaných Drážďan.

Samozřejmě se v Sudetech, nejen v těch mých, nemohlo zapomenout na miliony mrtvých, které nové a staré časy oddělovaly. Smrt ovšem ani v romantismu nebyla nějakou papírovou figurkou, byla to osoba nelítostná, děsivá, s vytřeštěnýma očima a nadlidskou lačností. Pronikla i mezi nás, do vratkého míru. Národnostní nenávist odsunula romantismus na vedlejší kolej. Kdo z nás tehdy neukrýval dýku s nápisem „Alles für Deustchland“? Vnímali jsme tu ozdobnou zbraň stejně jako nádhernou Lutherovu bibli, již je nutné ukrývat, a přísahali jsme na ni svou příslušnost k partě. Romantická krajina mých Sudet byla plná úkrytů. Úkrytů, ran a jizev. V knize Exily a úkryty v české krajině jsem některé podrobněji popsal.

3) Ačkoliv jsem ze Sudet brzy utekl a nikdy se do nich nevrátil, jejich přítomnost se najde v téměř všech mých knihách. Prozaická kniha Pátým pádem byla napsána v polovině sedmdesátých let, psal jsem ji bez jakéhokoli pomyšlení na vydání a vyšla až roku 1996. Také román Cesta do pekel dějem umístěným do Sudet navazuje na hoffmannovskou grotesknost romantismu a odehrává se v mém rodném městě ve druhé polovině 19. století. To samé by se dalo říci o drobných prózách a poezii. Kniha Krajiny vzpomínek mnohé o mých Sudetech objasňuje, proto byla napsána. Poslední román Čekání na zelenou, právě odevzdaný nakladatelství Malvern, se opět vrací do poválečných Sudet, v nichž je na konci války počata Oidipem inspirovaná hlavní postava. Takže sudetský spisovatel? Škoda, že takový termín a označení neexistuje, rád bych je přijal.

4) Ve vilové čtvrti, kde jsem bydlel, stála na místě vybombardované vily vetchá plechová bouda s nápisem Sběrné suroviny. Z dnešního hlediska se jednalo o luxusní starožitnictví a antikvariát. Můj otec tam byl stálým zákazníkem. Sháněl každý kousek papíru a směňoval ho na váze za krásné knihy, které nikoho nezajímaly. Válely se tam hromady cínového nádobí, bronzové plastiky, stará kamna a množství německých knih, zejména o umění. Tam jsem narazil poprvé na osudového malíře Caspara Davida Friedricha, génia německého a světového romantismu. Malou nebarevnou monografii jsem uchovával jako poklad.

5) Po celý život se vyhýbám oblíbeným tématům, to je můj zásadní postoj.

6) Pro mne vnímání Sudet představuje jen minulé. Nadšeně si prohlížím rytiny zdejších krajin z poloviny 19. století, vlastním nádhernou knihu plnou mistrných grafik s kouzelným názvem Romantische Wanderung a putuji zobrazeními, tak odlišnými od dnešních realit. To samé v souboru grafik zpodobujících nádheru thunovského panství nebo v drážďanské galerii Neue Meister, kde putuji z obrazu do obrazu. Takže v Sudetech před rokem 1850 bych opravdu chtěl žít!

Daniel Hradecký

1) Samozřejmě obojím, a ještě mnohým navíc.

2) Milovaným domovem? Koneckonců jsem rodák, narozený v Bruexu, vyrůstal jsem na Schoenbachu, na gympl docházel do Oberleutensdorfu, babička byla Němka, děda, ač Čech, naučil se česky vlastně až po válce. A tak dále.

3) Možná mne inspirovaly a inspirují (animují) k životu vůbec.

4) Josef Jedlička: Kde život náš je v půli se svou poutí. Taky cokoli neboli všechno od Pavla Růžka. Mystická geologie a antropologie Mostecka Emila Juliše.

5) Zkáza, úpadek a marnost jsou zřejmě sexy.

6) Rád bych doma umřel.

Jana Vitíková

1) Domnívám se, že tyto dvě roviny od sebe nelze úplně oddělit. Není to otázka buď – anebo. Sudety jsou prostorem, kde minulost neustále prosakuje do přítomnosti. To, čemu bychom mohli říkat historické dědictví, není uzavřená kapitola uložená v archivech, ale aktivní síla, která tvaruje dnešní podobu regionu i zkušenosti lidí v něm. Jde o jedno z nejdynamičtějších míst v České republice, které se v jednu chvíli skoro vylidnilo a všichni nově příchozí museli bojovat o uměle vytvořenou soudržnost jen proto, aby pak byli opět stěhováni z města do města a sledovali, jak jejich nové domovy mizí pod zemí. Přesto je ale kraj plný připomínek všech těch událostí. Každý náhrobek s německým jménem, každá cesta, která končí uprostřed pole, i každé slovo přejaté z jazyka, kterým se zde kdysi mluvilo běžně. Minulost tady funguje spíš jako tichý formující princip než jako nostalgická vzpomínka, a vytváří specifickou identitu.

2) Pro mě jsou Sudety především domovem. Ne jen místem na mapě, ale krajinou, která mě formovala. Strávila jsem tam většinu života, a právě drobné střípky každodennosti – pohled z paneláku na Krušné hory, prázdnota lomů kolem města, příběhy, které se dochovaly, jakési cyklické vnímání času – to všechno utvářelo způsob, jakým přemýšlím o světě. Sudety jsou pro mě místo, které má schopnost znovu a znovu začínat a které skrývá obrovský potenciál.

3) Naprosto. Sudety nejsou v mém díle pouhou kulisou, ale živým organismem. Můj román Jámy se odehrává v Chomutově a vypráví o životech lidí v něm. Zároveň zásadně formuje motivace, vztahy i vnitřní svět postav. Sudety mě inspirují právě svou vrstevnatostí a napětím mezi minulostí a přítomností. Krajina, která byla poznamenána krvavým odsunem a převrácena vzhůru nohama velkými stroji, vytváří specifickou atmosféru. Je to místo, které představuje výzvu pro lidskost, odpovědnost a identitu.

4) Já obecně fandím všemu, co si bere Sudety jako téma. Jsem ráda, že se k nim v současné době umělci vracejí a představují je širší veřejnosti. Abych některé jmenovala, oceňuji práci Jaroslava Rudiše a Jaromíra Švejdíka. Pozorně také sleduji svého bývalého spolužáka Štěpána Javůrka, který o Sudetech nejen píše, ale také se dál podílí na životě v nich. Velmi důležité je pro mě dílo Emila Juliše, který se inspiroval krajinou Mostecka, a rozhodně nesmím zapomenout na Caspara Davida Friedricha, který našel nádheru sudetských hor.

5) Možná je to tím, že česká společnost dospěla do fáze, kdy je schopna podívat se na vlastní minulost s větší sebereflexí. Téma odsunu, viny, přerušené kontinuity i vykořenění bylo dlouho zatíženo ideologií a zavíralo se do krabic v nejvzdálenějších koutech archivů. Když se ale otevře prostor pro pluralitu, začnou se vracet i dávno zamlčované příběhy.

Sudety navíc představují mimořádně silný symbol. Je to krajina, jejíž identita se dramaticky proměnila a kde stále zůstávají mezery. Ať už v minulosti, v paměti, v krajině. Dokážou tak reprezentovat pocit vykořenění, hledání sebe sama, napětí mezi pamětí a zapomněním, snahu vyrovnat se s vinou i znovuvytvoření sounáležitosti. A to jsou témata moderního člověka.

A možná jsou Sudety prostě lákavé svými prázdnými domy, zaniklými obcemi, zapomenutými jazyky i nejistou budoucností. Umění vždycky lákala místa, která v sobě mají něco nedořečeného.

6) Klidně bych se do Sudet vrátila, pokud by vše záleželo jen na mně. Sudety jsou pro mě známou krajinou – nejen geograficky, ale především vnitřně. Orientuji se tam a rozumím rytmu života i tomu tichu mezi jednotlivými údery. Nemyslím si, že to je exotická nebo rozvrácená země. Spíš taková, která jako by na něco čekala.

Radek Fridrich

1) Myslím si, že jsou skutečností, která je zatížená historickým dědictvím. Vyjadřuji se k Ústeckému kraji, kde celý život bydlím. Jsou zde jasné aspekty: odsun Němců, padesátá léta a budování socialistického průmyslu, těžba hnědého uhlí, špatná ekologická situace. Tyto dějinné události se po roce 1989 ještě umocnily nízkou sociální úrovní, pervitinem, dluhovými pastmi a kauzami ROP Severozápad apod. Lakonicky se dá říct, že jsou zde všechny determinanty, které známe ze Zolových románů.

2) Jednoduše řečeno domovem. Nikdy odsud neodejdu, miluji krajinu Labských pískovců, Českého středohoří a Krušných hor, nemohu žít bez řeky Labe a prostě jsem touto krajinou prorostlý, ne nadarmo se má dávná sbírka jmenuje Erzherz.

3) Pro mě jsou Sudety od počátku básnické tvorby jasnou inspirací, která má různé možnosti, např. palimpsest krajiny po těžbě, německé zničené náhrobky, jízdy vlakem industriálními zónami, smírčí kříže atd. Fascinuje mě kontrast, už jsem někde napsal, že severočeská romantická krajina dá pokaždé poutníkovi facku, nádherný výhled je kontaminován něčím šeredným. Sudety mě inspirovaly v dílech Řeč mrtvejch, Erzherz, Nebožky, ale také ve skladbách Měsíční kraji nó či Krevker. Stručně řečeno – nemohu psát nikde jinde než zde.

4) Zcela určitě s dílem Václava Vokolka, dodnes si pamatuji uhranutí knihou Pátým pádem, nebo Šmídův Cejch, jeden z nejlepších románů o Sudetech, který tu byl po revoluci vydán. Určitě je pro mě dodnes platná Zdivočelá země Jiřího Stránského. Z básníků samozřejmě Emil Juliš, z fotografů Ibra Ibrahimovič, z výtvarníků Jiří Kubový.

5) Myslím si, že v literatuře se jedná trochu o mód a nakladatelský kalkul. Psát o Sudetech optikou Pražáka je dle mě vopruz, ale tato díla jsou pro běžného čtenáře atraktivní. A nikoli pouze v Čechách, přeložit český román o Sudetech do němčiny znamená pozvání na autorská čtení a literární festivaly, a tedy samozřejmě peníze. Toto téma již ale nemá v posledních letech platnost vysoké literatury, zejména v současné próze se stává mainstreamem, v Německu je již dávno odsouzeno do kategorie regionální román.

Veronika Bendová

1) Historickým dědictvím se zdá být hlavně to zvláštní slovo Sudety. Jeho zvuk, váha, ale hlavně pocity a asociace, které v nás spouští, se v čase proměňují a berou na sebe nové podoby. Ale zároveň pořád to slovo nese spoustu dějinné zátěže i jisté fatálnosti.

2) „Moje“ Sudety leží v Českém středohoří, které je v něčem důvěrně malé a převelice české a v něčem zas úplně cizokrajné… Jezdím do Srdova na Ústecku od narození, můj táta tam po válce žil, byl tam šťastný a ta láska přešla z něho na mě. Na Středohoří se pokaždé znovu nemůžu vynadívat.

Hodně ráda mám i Krušné hory. Mám z nich úplně jiný pocit než třeba z Jizerek nebo Krkonoš. Jsou děsně smutné. Šumava je taky posmutnělá, ale tak nějak důstojně. Kdežto Krušné hory jsou jako kluk z pasťáku – sice se tváří drsně a vztekle, ale pod tím se schovávají hektary smutku. Celý ten pruh kraje od Klášterce nad Ohří k Děčínu, psychedelicky seskládaný z horských hřebenů, fabrik, elektráren, dolů, sopek i romantických říčních údolí, se zplanělými jabloněmi a rozježenými záhumenky, mě rozteskňuje i přitahuje zároveň. Něco ve mně stále jitří. Jako by tam pořád přes sebe ležely všechny ty vrstvy času, zmizelé kusy země, domy i lidi – spolu s těmi, kteří tam teď žijou.

3) Ano… Nejvíc pochopitelně Vytěženej kraj. Ale i Konec sezóny na koupališti Úštěk má tři nebo čtyři povídky, které se odehrávají v někdejších Sudetech.

4) Iniciačním zážitkem bylo číst Kde život náš je v půli se svou poutí, v němž Josef Jedlička vypráví o Litvínově v padesátých letech. Alois Nebel od Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 byl pro mě před lety hodně působivý. No a pak Daniel Hradecký a jeho povídky, což je ovšem autor, který za tu brilanci a autentickou syrovost zaplatil dost velkou cenu.

5) To má určitě víc důvodů a já můžu spekulovat jen o některých z nich. Myslím, že svou roli hrál před deseti lety boom severské literatury, která obrátila pozornost k našemu vlastnímu severu, se kterým se Sudety spoustě lidí pojí asi nejvíc. Obecně v pohraničí byl a je život těžší a tvrdší, a my, kteří jsme často zabalení do kokonu pohodlíčka, chceme aspoň zdálky zahlídnout ten „skutečný“ život, co jde na dřeň, co bolí, jak si to tak představujeme…

A třetí aspekt té obliby je podle mě fakt, že už zemřela většina lidí z generace, která zažila válku či dokonce soužití Čechů a Němců před válkou a to, co se dělo po ní. Dokud žijí pamětníci, vzpomínky i zkušenosti jsou hodně osobní, nekategorizovatelné a ne vždy příjemné. Může v nich být – třeba i podprahově – dost nenávisti, viny nebo vytěsněných věcí, byť jsme je třeba nedělali my osobně. Dneska jsme od toho už v určitém smyslu oddělení, takže si na Sudety přikládáme nejrůznější šablony, které něco přikryjí a něco zase zvýrazní. Ale taky možná s tím odstupem líp vidíme všechny napáchané škody – a zároveň i půvab, který asi v dobách masivní industrializace a devastace v pohraničí málokdo viděl.

6) Mám takový odvážný plán na důchod.

Petr Karlíček

1) Jedno i druhé.

2) Místem, kde žiju. Ale bacha, raději vždycky pro totéž používám neutrálnější termín pohraničí (v němčině Grenzland). „Sudety“ vytahuji jen ve speciálních případech. To třeba jdete po vesnici se zhrouceným kostelem, zprasenejma barákama, všude kolem klasickej bordel. Může to být Bruntálsko, Ústecko nebo Sokolovsko. To pak klidně i hodně nahlas

říkám: „Ty vole, to jsou zase Sudety!“

3) Vzhledem k tomu, že se zabývám především pohraničím, tak ano.

4) Těžko říct, těžko vybírat. Možná všechny ty, které se z různých důvodů do dnešní doby nedochovaly a chybějí nám tu. Ale ve výtvarném umění poslední doby např. „sudetský národní umělec“ Štěpán Jirák. Z literatury třeba Michal Vrba. A v hudbě jednoznačně krautrockem šmrncnutý soubor B4 z Haidy vedený soukmenovcem Federselem. To je asi nejvíc „sudetská“ kapela na světě. U všech tří zmíněných sice najedeme „bubáky“ z minulosti, ale především i přesah do současnosti. A taky je to trochu legrace, což je nejcennější.

5) Umělci zřejmě dobře cítí napětí, které tu je, vyplňují prázdnotu… A takový ty řeči. Určitý segment tvorby vzniká též díky laskavé podpoře Česko­-německého fondu budoucnosti. A bohužel to lze na jeho hloubce často poznat.

6) Sice mám kratičké zkušenosti s žitím v Praze nebo Brně, ale v pohraničí jsem doma. I to Brno už je vlastně takový hraniční. Ne­troufl bych si asi žít jinde než v Sudetech. Praha je otravná, ale ještě horší jsou třeba takový nudný města jako Český Budějovice. U nás jsou

holt Sudety a tam dole zase mají Madety. A dobře jim tak.

Michal Jareš

1) Je to skutečnost, není to skanzen, proboha. Ale je to zároveň i jistá paměť: třeba část starého Liberce, který podlehl v devadesátých letech dost divoké přestavbě, se mi ve vzpomínkách zjevuje leckdy náhodně a nečekaně. My jako děti v místě už narozené a nepřistěhované jsme to tam objevovali a přijali po svém. V prostoru Lužických a Jizerských hor to mimo jiné znamená objevování obou dvou výběžků, ale i přilehlých oblastí (až po Budyšín, Zhořelec a Jelení Horu).

2) Rodištěm a místem stálých návratů, prostorem, kde jsem nějak do osmnácti let života byl denně přítomný. Ale je to prostor taky něčím různý a možná někdy i cize blízký: ony totiž Liberec a Jablonec jsou v mnohém „jiné“ než třeba Ústí, Chomutov a Most. Osobně je to asi pořád v tom módu: „jedu domů“ – když zdoláte Paceřák za Turnovem a na jeho vrcholku uvidíte Ještěd, už víte, že jste doma. I když mám „doma“ na mnoha dalších adresách.

3) To je zajímavé, nikdy mne tohle nenapadlo. Spíš lidi a místa a události, ale v nějakém mixu. Asi tak v roce 1992 jsem psal nějakou – ehm, básnickou – skladbu s názvem Kultura a sport Liberecka, naštěstí to nikdo nikdy neviděl a doufám, že to takhle zůstane. Kdysi kolem roku 2000 jsem zkoušel (a zatím nedopsal) soubor Smutek po severu. Ale já mám poločas rozpadu v psaní zhruba takový jako draslík. Takže někdy to třeba bude celé…

4) Texty Huga Kepky, reportáže Michala Ma­­reše Přicházím z periferie republiky, Jedličkův Kde život náš…, román Cejch od Zdeňka Šmída, Fridrichova sbírka V zahradě Bredovských – a Velinského detektivky.

5) Protože centrum si myslí, že objevilo něco exotického a pro ně dobrodružného, co mu pomáhá moralizovat: ono se to hezky ukazuje na všechny křivdy, útlaky, xenofobii, dávky, hrací automaty a další věci, když bydlíte daleko a jinde, kde si „něco“ myslíte a chcete to z té dálky dosti salonně napravovat. Na vaše moudré rady se čeká… Část kraje není ani tak vytěžená, jako spíš zvolna vyfetovaná.

6) Není to noční Kapské Město ani Haiti nebo Súdán. Jen můžete dostat po držce, můžete si začít kupovat kratom a můžete začít konečně přiznaně na veřejnosti pít energy drinky. Ostatně jako skoro všude v té naší středoevropské kotlince. A jinak záleží pouze na tom, kde máte postel a stůl, a aby tam byla dráha a nemocnice – a zbytek se dá…

Pavel Novotný

1) Sudety jsou živým a neustále vytěsňovaným přízrakem, myslím. Už jenom ta skutečnost, že dokonce i v Sudetech se tak málo Čechů učí německy, je nepochopitelná…

2) Asi něčím, co mám v sobě, aniž si to uvědomuji, aniž bych to dokázal nějak blíž popsat. Ale v každém případě jsem prosáklý němčinou, vnímám ji jako svůj druhý mateřský jazyk, spíš ale z osobních důvodů, nikoli proto, že by se to tu kulturně nějak podporovalo.

3) Asi jen nepřímo, oklikami. Nikdy mě nezajímala „témata“. Pracuji s jazykem a s obrazy, které mě obklopují, tudíž se to tam asi logicky nějak dostává. Jak přesně a v jaké míře, to ať posoudí někdo jiný.

4) Jako první mě napadá Preusslerův Krabat, asi. Ano, ten mě provází od dětství a moje děti ho také dobře znají: „Huš na tyč!“

5) Mám pocit, že je to z valné části kalkul, je to relativně dobře prodejné a dobře se na to získávají granty. Jedním z autorů, u nichž to dozajista kalkul není, je můj německý kamarád Jörg Bernig, opravdový Heimatdichter, který má předky ve Václavicích, což je hned u německých hranic. V jednom svém textu má výjev, kterak na tamějším hřbitově vyhrabal nečekaně kost, která zřejmě patřila jeho babičce. Na to si poměrně často vzpomenu.

6) Troufám si to po celý svůj život a je mi tu docela dobře. Je to praktické, protože do Prahy je to kousek a do Drážďan také. A pěkné to tu je, velmi. A žít v těch minulých Sudetech… no, nevím. Nevím, jestli bych měl například žaludek na to, to tu po roce 1945 nově osidlovat, jak to činili například mí prarodiče, musel to být podivný pocit. Němci mají pro takové momenty vynikající slovo: „unheimlich“ (anglicky „uncanny“) – je to něco, v čem jsme doma, ale zároveň to působí cize, „něco tísnivého“ se tomu říká česky… Je to tu vlastně pořád, nějak. Divné to tu je.

Patrik Linhart

1) To jsou mi nápady! Nežijeme přece v muzeu. Sudety jsou les divokých sviní, přirozené opozitum – a to ve všem – Gabréty, lesa kozorožců. Slovo Sudety není živější a současnější kvůli historickému uvěznění v dobře známých souvislostech. Patrně na tom nic nezmění ani věta jedné staré dámy v eldéence v Křemýži v Českém středohoří: „Nhemyslete si, Nhemci nhebyli jen chodný…“ Ale když si jeden vezme rozkošného potomka neodsunutých sudetských Němců, živá skutečnost a historické dědictví se tak nějak kopulativně spojí.

2) Tragická a slavná minulost, pateticky bolestná přítomnost, radostná dekadence v každém kroku – je to přesně takové magrittovské místo, kam vás bůh pozval na výlet, a pak se ukázalo, že nemá na útratu. Je to můj kraj, který miluju od začátku do konce. V Teplicích líbám chodník, v dole Armageddon (dříve Důl Čsl. armády) se chci pomuchlovat s rypadlem (ochranka mě furt vyhání), v Erzgebirge szpukovsky šílím v mlze a ve Středohoří nejsem víc než poutníkem v maličko alkoholickém oparu. Jsou to taková místa, o kterých by kapku zúčastněný pozorovatel mohl prohlásit, že člověk, který zde vyrostl a zůstal, nemůže být příčetný ani šťastný. Ostatně to není pro nikoho nedostupné – Jihočechem se člověk stane za třicet let, Pražákem za pět let, echtovním Sudeťákem za dvacet vteřin. Fakt. A ještě jinak a pro inspiraci: Sudety jsou pro mě tím, čím je Cugaru pro Osamu Dazaie. Opravdu nepřestanu být nikdy nadšený a okouzlený z toho, že žiju právě tady – a čumím na to jak žába z kefíru! Víc dodat neumím.

3) To je vážně k zamyšlení. Nejspíš ano – v mé první knize Měsíční povídky / Opárno. Silná inspirace krajem i lidem Sudet bude asi i v knížkách Pro cizince na cestách, Napsáno v trenýrkách… Určitě i v Geografii Edenu a v mé nejnovější knížce, o malířství, Vetruginova země – obrazy spatřené. Ani s Radimem Neuvirtem ve Vyžvejklý Bambuli se tomu vlivu, či spíš lásce k Sudetům, nedokážeme vyhnout. V kritice mé knihy o světových dějinách hororu byla jemná výtka, že příliš akcentuju severní Čechy, najmě Teplice – člověk si toho ani nevšimne, jak se říká: „Sudetenland im Blut“. Ta inspirace je, když to uvážím, natolik silná, že jsem vpravdě příkladem toho moudrého a rozvážného regionálního písmáka, pamětí kraje, mudrcem z údolí neklidu, jak říkáme v teplické antologii území mezi Krušnými horami a Středohořím.

4) Majorátně to jsou básně a básníci, knížka, kterou si člověk vezme s sebou, ať do hospody, nebo na pouť: František Cajthaml­-Liberté, tomu říkali „Bezruč českého severu“, první psal básně o šachtách; Ilja Bart, opomíjený „básník rudého severu“, autor sbírky Můj sever (1977); Dalibor Kozel, úžasný autor patrně jediné knihy básní: Krajiny severu (2011); z autorů současných je pro mě kruciální velká trojka Radek Fridrich (dílo démony Sudet prošpikované), Roman Szpuk (šumavský bard vracející se stále do milovaných Krušných hor a Středohoří) a Martin David (výbor z díla Rybář na řece Ogh, 2015). Důležitá pro mě je i hudba, teplická punková scéna od kapel Svaz áček po Už jsme doma, ústecká kapela Houpací koně a malíři jako drážďanský romantik Caspar David Friedrich, malíř dolů Bohdan Kopecký, patafyzik Pavel Kreml. V próze pro sebe považuju za určující Krajiny vzpomínek Václava Vokolka (2001), Sudetskou pouť aneb Waldgang Petra Mikšíčka (2005) a punkové běsnění v románu Nordickou blondýnu jsem nikdy nelízala Svatavy Antošové (2005). Jest náramně osvěžující, jak se my Severočeši tak rádi oblažujeme slovy „sever“ a „krajina“, a přitom na severu víceméně neležíme a o krajině se podle obyvatel jiných koutů země též nedá hovořit.

5) Je to atraktivní téma, Sudety jako výstavní šaškec pro Českou republiku. A když se téma správně uchopí a přidá se s pomocí Wikipedie trochu oživeníčka, uvaří si literární událost i autorka či autor, kteří tudy jen projížděli cestou do Berlína. Seriál Limity možná navodil jiný dojem, ale severní Čechy jsou stále nevytěžené: odsun a přísun, nezaměstnanost, šachty, národnostní spory všeho druhu, pochody skinheadských mažoretek, projekt Moře klidu epifenomenálně počítající se zatopením kraje od Chomutova k Liptické vyhlídce u Duchcova, rvačky v hospodách tematizující, kdo komu zboural vesnici, prodej pika za stravenky Sorbi, boj proti golfovým greenům na místě někdejších těžebních polí, ekologie.

6) Dovolím si otázku pozměnit – Kde jinde by měl člověk žít? Alespoň sám za sebe si nechci ani představit, že se stěhuju do Ostravy (jiné jakžtakž příjemné místo k životu mě nenapadá). Ačkoli je třeba uznat, že i ve větě básníka Milana Ohniska (byla řeč o Duchcovu a obecně o Sudetech) „představuju si ho jako hodně drsný místo“ je mnoho pravdy. Ale je to pravda Moravanů a pravda Pražanů, a uznejme, že přesadit takového severočeského básníka třeba do Švýcarska může být… netroufám si extrapolovat, jak hrozné to může být!

Anna Štičková

1) Historici se mnou většinou nesouhlasí, ale já jsem se v Sudetech narodila a vyrostla, pro mě jsou tedy velmi živou skutečností s bolestivým historickým dědictvím, které se pořád propisuje do toho, jak se v Sudetech dnes žije. Narážet na doklady o zaniklých obcích skoro na každém kroku vás prostě ovlivní.

2) Pro mě jsou ty „moje“ Sudety, tedy v západních Čechách, domovem, což vůbec nemusí nutně znamenat jen pozitivní, sluncem zalitý vztah. Naopak je velmi komplikovaný a průběžně se mění. Jisté je jen to, že ať žiju kdekoli, svým způsobem nedokážu ze Sudet odejít. Nosím je v sobě.

3) Ano. Moje druhá sbírka se jmenuje Nejsi ze Sudet?. A i ve své dosud poslední sbírce se tomuto tématu věnuju. A jistě to nebylo naposled.

4) Asi vzpomenu především Karla Pecku a jeho texty, které mi kraj, kam jsem se jezdívala učit lyžovat, představily tak, jak jsem ho neznala. Na Jáchymovsko jsem začala jezdit společně s Markétou Kořenou a s ní jsme se spolužáky obcházeli pozůstatky lágrů. Jsem z židovské rodiny, o holokaustu jsem toho věděla dost už v dětství, ale toto byla nová, dosud neznámá skutečnost, která mě dost zasáhla.

5) To nevím, nejsem kritička ani literární historička. Ale já to chápu, Sudety nejsou jedny – jsou různorodé, fascinující a je snadné se jimi nechat pohltit. A pak se přesunout o 50 kilometrů dál a začít nanovo.

6) Otázka trochu implikuje, že se tam vlastně žít nedá a chce to kuráž. Mám za sebou devatenáct let v bývalém příhraničním pásmu, a ano, Sudety vás v lecčems zocelí, ale jsou taky úžasné v mnoha směrech. Jezdím tam pravidelně za rodinou, také se snažím kraji vracet něco z toho, co jsem si odnesla, pomocí festivalu Knižní lázně v Mariánkách. Nějakým způsobem tam žiju stále, byť ne fyzicky, ale o to nakonec tolik nejde.

Josef Straka

1) Pro mnohé historickým dědictvím, ale někdy i zátěží. Ta zátěž je patrná, když si prohlížím staré fotografie z počátku 20. století nebo z meziválečného období – jak jistá místa žila, a dnes jsou pustá nebo vůbec neexistují. Ale zároveň cítím, a to v posledních asi dvaceti letech, že se místa/vesnice obnovují, jsou živější, a je to vidět také na lokálním cestovním, chodeckém ruchu. Takže jsou i žitou skutečností, pomalu, ale přece jenom. Rád ta místa navštěvuji: na Jablonecku, Liberecku, v Jizerských nebo Lužických horách či na Děčínsku, ale na konci ledna například i v podhůří Krušných hor – na Kraslicku.

2) Pro mne jsou především obdobím dospívání a pak rané dospělosti, kdy jsem tam vyrůstal a pak zajížděl za rodiči do Jablonce nad Nisou. Rodinné historie, alba, fotografie, ale především jak to tam vypadalo na konci osmdesátých let, o čemž jsem psal v knize Kostel v mlze a v některých dalších knihách, nebo jen v nějakých reflexích, které nebyly ani všechny publikovány. Spíš jsem tam, tedy v okolí Jablonce, cítil tíži násilné industrializace a zpřetrhávání paměti od počátku padesátých let až do konce roku 1989, s mírným oživením v druhé polovině let šedesátých, což znám z vyprávění své matky.

3) Úplně asi ne, spíš město Jablonec nad Nisou a jeho okolí. Teprve později, kdy jsem se, psychicky, začal do těch míst vracet, po jisté době odpojení. Někdy kolem roku 2003 jsem zase začal více vnímat mnohé souvislosti daného území, které jsem předtím zaznamenával jen okrajově – na základě fotografií a rodinných vzpomínek.

4) Asi pro začátek to byla Kniha o Jizerských horách Miloslava Nevrlého, kterou jsme měli doma na čestném místě a ke které jsme se – moji rodiče i já – opakovaně vraceli, a pak až zas, když jsem v roce 2002 poznal Radka Fridricha a jeho sbírky Řeč mrtvejch, Erzherz a později Nebožky. Dále Aussiger Martina Fibigera a pak knihy libereckého autora Miroslava Stuchlého Waldvilla nebo jabloneckého Štěpána Kučery Gablonz/Jablonec. A též i projekt a kniha Petra Mikšíčka Zmizelé Sudety.

5) Myslím, že to bylo a je pro letité opomíjení. Ani v devadesátých letech to nebylo téma, o kterém by se mluvilo, až po roce 2000, a nyní je to přesně naopak. Zdá se mi, že se k Sudetům vztahují mnozí, ale stále je to přece jen vyloučená lokalita, aspoň z myslí lidí, kteří to mají do těch míst daleko nebo je neznají.

6) Poznenáhlu místa v Sudetech objevuji, a to právě v těch, kde jsem nevyrůstal a nemám s nimi žádnou zkušenost. Pro mne to není ani jedno, ani druhé, ani rozvrácená země, ani dobrodružná exotika. Jsou to místa, která si chci, v nejlepším případě, projít a též prochodit na dlouhých výletech krajinou. Chci je poznávat a především jim porozumět.

Michal Vrba

1) Je to mix obojího, jen existují regionální rozdíly, kde břečťan živé skutečnosti v dobrém i horším nedokázal ještě úplně obrůst historickou omítku starého sudetského domu, abych to tak trochu panwerichovsky popsal. Navíc Sudety jsou velice nehomogenní. Nejdou dobře porovnávat místa jako Ústí nad Labem a Znojmo, Liberec a výběžek za Karlovými Vary. Hodnocení Sudet společností dost limituje i to, že je často redukuje na prostor na severu.

2) Protože já osobně mám Sudety redukované na prostor na severu, kde jsem jedenáct let žil, jsou pro mě druhým domovem a zároveň i místem, které mi vždycky bylo trochu cizí. Na rozdíl od rodného hnízdečka v mém Polabí je tu radikálně jiná krajina, staré vesnické domy jsou vysoké místo protáhlých jako u nás. A jsou tam i jiní lidé, v nichž jako by bylo všechno zesílené: alternativci jsou alternativnější, lhostejní ještě laxnější, padouši jsou více padoušští, a tak dále.

3) Jen v případě mého románu Zeptej se Ďábla, jenž se z větší části odehrává v Ústí nad Labem. Ale nepřemýšlel jsem nad místem nějakým „sudetským“ pohledem, jen to bylo místo, které jsem dobře znal, a vize blížící se apokalypsy se mi dobře psala tomu místu „na tělo“.

4) Zůstanu jen u literatury, leč v tomhle jsem asi barbar. V době, kdy jsem toho čtenářsky do sebe nejvíc nasál, téma Sudet autory nelákalo a takové ty ústecké Páraly nebo Otčenášky a jejich upršené Ráje bych asi nepočítal. Dnes je tomu sice naopak, ale já si nikdy nevyhledával knihy podle regionálních kritérií, takže ani nevím. Líbí se mi, co dělá pro „sudetskou otázku“ archivář Petr Karlíček.

5) To se mě ptejte! Mám jednu blbou teorii pro sever – spousta lidí začala víc (hlavně turisticky) cestovat po republice, po jejích okrajích, a je jedno, jestli pěšky, nebo na kolech. Jsou to lidi, kteří jen nesmrdí někde v kempu, ale ubytovávají se různě po cestě regionem. Tihle lidé mají osobní zkušenost s krajem, který předtím měli pouze nějak omarkovaný (exhalace, povrchové doly, chemičky, sociální složení obyvatelstva, špatná turistická infrastruktura), a tuhle jednostrannou masku si sami strhávají a předávají aktuálnější pohled dál kolem sebe. A téma okrajů republiky teď prostě táhne. Navíc to téma zvedají literárně zavedení autoři. Já osobně jsem se k tomu přichomýtl povídkou v knize Sudety: Ztracený ráj a můžu při pohledu na prodeje potvrdit, že Sudety očima Tučkové, Kyši, Klabouchové, Klevisové nebo Rudiše prostě táhnou. Jo. a taky si poslední dobou část místních už možná víc uvědomuje, že vlastně v Sudetech žije, a ta to pak taky propisuje do svého okolí.

6) Mně se od doby, kdy jsem po studiích v Ústí léta žil, o tom místě neustále zdají sny. Taky mám pravidelná nutkání se několikrát za rok do těch míst vracet, a je jedno, jestli jen tak posedět na zahrádce Hnáty (ústecká hospoda), nebo jestli mě Petra Morvayová (ústecká dobrá duše) pozve na úklid Střížáku (ústecký kopec), anebo jestli tam jedu exoticky dobrodružně putovat Středohořím (ústecké okolí). Je to můj druhý domov. Když jsem žil v Ústí, každou chvíli mě to zase táhlo do Polabí. Sudety mi rozdvojily osobnost a do člověka se zadřou víc než škvárové fotbalové hřiště do kolen fotbalistů Chuderova.

Alexandr Pech

1) Na tom nesejde. Před skutečnými Sudety škodolibě volím ty domnělé, ba smyšlené. Krátce zprstuvycucané. Podobají se divotvornému smeťáku, na němž literární kartografové podloudně kupí všelijakou skvělou veteš. Kapánek provinčního romantismu s německým elementem se samo sebou vítá. I kdyby nebyly? Buďsi! Ať jsou třebas tím, oním či něčím docela jinačím.

2) Útočištěm. Poněvadž na sebe berou přehršel podob, více či méně otřepaných, podle toho, jak se pisatelům daří, a jsou neustále přetvářené v konfrontaci s historickou pamětí, skrývá se v nich autonomní prostor pro potýkání se s vlastní identitou.

3) Radši bych se o tom nešířil, ježto mě naučily především necudnému lhaní a pustému bájesloví. A básničtí mistři? Místo pořádného výprasku mi při rámusu fanfár přiřkli titul „Sudetendichter“.

4) K textům, které si úkradkem připomínám, patří Körnerova Adelheid. Emil Juliš mě posud svírá v pasti Progresivní nepohody. Tkalci Gerharta Hauptmanna se vracejí v groteskních výstupech: „Tak sem dal zabiť naše psiště. Moc na něm neterhnem, bylo taky celý hladový. Byl to takovej merňavej, čistotnej pejsek. Sám sem ho nemoh zapíchnouť, neměl bych to serce.“ Ale iniciační roli sehrál Radek Fridrich a sbírka Erzherz s raubířskými básněmi poťouchlé obraznosti: „V chlupaté zvířecí / kůži. Vlklý. // Před kuropěním / na zápraží děva / stane. // Dychtivost démona. / S fialovou ratolestí, / jež jí do úst vkládá. // Navěky. Souzněni. / V dlaku“.

5) Občas vídám poběhlici, která se šňoří cingrlátky a dává prvnímu psavci, jenž se nachomýtne.

6) Nikdy, anebo navždy!

Připravili Karel Kouba a Martin Lukáš.