Šestasedmdesátý ročník filmového festivalu Berlinale provázel neklid. K zažehnutí sporů stačila úvodní tisková konference, během níž prezident poroty Wim Wenders uvedl, že „je potřeba držet se dál od politiky“. Renomovaný režisér tím vzbudil rozruch hned natřikrát. Zaprvé proto, že Berlinale si po dekády pěstovalo renomé politicky angažované kulturní akce. Zadruhé kvůli tomu, že na sociální sítě i do mediálních výstupů začaly pronikat Wendersovy protikladné výroky z minulosti. A konečně, zatřetí, z toho důvodu, že německý režisér svou odpovědí reagoval na otázku, jak porota vnímá, že se festival zdráhal vyjádřit solidaritu s palestinským utrpením.

Vyhýbavá odpověď obnažila problém, který Berlinale provází od roku 2024. Zatímco empatie s napadenou Ukrajinou je na berlínském festivalu po léta viditelná a nezpochybnitelná, k razantnějšímu vystoupení proti týrání Palestinců řízenému izraelskou vládou se vedení festivalu neodhodlalo. Tato zdráhavost má pochopitelně své bolestné kořeny v německé historii. Ředitelka festivalu Tricia Tuttle po několika dnech vydala prohlášení, kde na nařčení ze selektivní solidarity reagovala nepřímým upozorněním na selektivnost rozhořčení kritiků Berlinale, když pečlivě vyjmenovala konflikty „v Demokratické republice Kongo, Súdánu, Íránu, na Ukrajině, v Minneapolisu a na děsivém počtu dalších míst“. Nepochybně by bylo poučné vědět, v kolika případech je důrazný propalestinský…