Obouváme se i zouváme. Jednou z dovedností, kterou ostatní měří naši psychomotorickou vyspělost, je naše zručnost zavázat si tkaničky – pokud tedy nemáte na botách suchý zip či obyčejnou přezku. Pomohou i mokasíny, do nichž se jen pohodlně vklouzne, jak dobře věděli nativní Američané, kteří je vymysleli. My musíme rozlišovat pravou a levou botu, ale středověk to neznal. Bota má spoustu funkcí, může být znakem identity, ale také skrýší před celní kontrolou.

Svět plný bot

Obuv podléhá specializacím. Máme boty společenské, vycházkové i sportovní: cyklistické, běžecké, lezecké, lyžařské, kopačky nebo jarmilky (posledně jmenované ztělesňovaly standardizaci a průměrnost v socialistickém Československu v rámci tělocviku na základních školách). Existuje obuv vojenská či pracovní, ale také papírová, určená na poslední cestu. Jmenovat můžeme také sandály, škrpály, onuce, dřeváky, kanady, bačkory, přezůvky, barefooty, kristusky. I brusle jsou boty a také sněžnice mají k botám blíže než k saním. Pak je zde vše, co k obuvi patří, například náhradní tkaničky, správný vosk, nazouvák (lidově lžíce), ponožky i botníky. Zahrnujeme i méně lichotivé úkazy, třeba žraloka na botě nebo prošoupané boty. Říkáme, že si jsme (anebo nejsme) jistí v kramflecích nebo že něco známe jako své boty.

Lezecké boty mají být o číslo…