Baťovský fenomén se do polistopadové české literatury vracel pomalu, ale jistě. Literární Baťa zůstává vizionářem, optimistickým dříčem, chce slyšet rámus kovadlin a umírá heroicky. S jeho hagiografickým mýtem si však stále ještě nevíme rady.

Dobová reklama firmy Baťa
„Bylo něco apoštolského v tomto muži, který stoje na rozhraní věků se vší urputností a ctižádostí mužné inteligence, neuhnul nikdy před problémem, hledaje svou odměnu a rozkoš v jeho rozřešení,“ napsal Antonín Cekota (1899–1995), který se z dělnické pozice vypracoval na ředitele tiskového oddělení Baťových závodů a klíčového životopisce svého zaměstnavatele.
Baťovský fenomén je součástí sdílené kulturní identity, současně reprezentuje i příběh jejího ustavování, destrukce, zneužití a znovuobnovování. Zvažovala jsem, zda mám pro okruh baťovského tématu zvolit označení „fenomén“ (Ludvík Vaculík jej například nazývá „úkaz Baťa“), nenašla jsem ale žádný přiléhavější výraz, který by v sobě nesl jak primární příběh, tvořený zakladatelem impéria Tomášem Baťou (1876–1932), jeho nevlastním bratrem Janem Antonínem Baťou (1898–1965) a následně i Tomášem Baťou jr. (1914–2008), tak i vliv podnikatelského rodu na společnost.
Dnes fantazie, zítra skutečnost
Vaculík se také ptá, zda Baťova myšlenka postavená na rovnocenné spolupráci s dělníky zaměstnanci, je „téze ekonomická, či psychologická a pedagogická“. Mě bude zajímat, jak se baťovský „úkaz“ objevuje v současné próze a co to vypovídá o dnešní podobě naší literatury a kultury. Příběh dějin soudobé literatury určitým způsobem kopíruje příběh baťovského fenoménu, jeho pozvolný návrat do porevoluční společnosti, transformaci a opětovné zavádění do zdánlivě běžných kolejí. Devadesátá…Článek je přístupný předplatitelům*kám.