A teď jak to vyfotit, když tam trčí stožáry a nádražní lampy, a kamkoli hnu objektivem, vstoupí do obrazu nové tvary a barvy a vychýlí kompozici. Těkám očima a zkouším to nějak zarámovat. Nezarámuju nic. Přizpůsobuju se novým vztahům, uhýbám proudu těl, co se sem hrnou od stanoviště náhradní autobusové dopravy. Zapadá slunce, padá světlo, chlapi chčijou podél trati, všichni čekáme na vlak. Všímám si, že jsou slyšet hlavně ptáci a těžký obecný šum. Většina z nás se tváří, že sem nepatří, že na žádný vlak nečeká. Jenže se to pozná, chlap s kulatýma očima mluví ironicky sám se sebou, jiný s povznesenou tváří třese nohavicemi. Kudrnatý kluk s příkladně shrbenými zády zvedá každou pátou vteřinu oči od Systému a fylogeneze savců. Nohy má v kotnících zkřížené. Paní s umělými zuby lituje spokojeného kojence v nosítku. Jeho matka si s úsměvem utře zpocené čelo. Drobný drážní zřízenec v oranžové reflexní vestě tiše pláče za litinovým sloupem. Když to tak vyšlo, chtěl jsem si vyfotit jednu zapomenutou výhybku. Zůstává napojená do staniční koleje, trať za ní odbočuje do křoví, kde asi po deseti metrech končí. Spíš mizí. Možná pokračuje pod asfaltem parkoviště. Na starých ortofotomapách je vidět, že…