Požádali jsme literárního kritika Martina Lukáše, aby sestavil výběr „nejlepších“ českých básní ze sbírek, jež vyšly v uplynulém roce. Dvanáct různorodých textů ukazuje, „nakolik je pro poezii důležitá perspektiva výpovědi“. Mimo to se v doprovodném komentáři dočteme, že literatura je „trapnost, která je o to nepatřičnější, oč usilovněji se jejím prostřednictvím pokouší člověk postavit světu“.
Tašo Andjelkovski
***
Naše těla
Vytřeštěná
Ze sněhu až do popela
(Holina; Torst)
Dominik Bárt
***
Co zrovna potřebujeme,
třeba si představit
za náma.
Ráno lhůty prodlužujeme.
Ráno jako řeka
neznámá.
***
Potměšile nám řeka odpouštěla.
Potmě šila námi z místa na místo.
Trzaśnięcie drzwiami czujemy że blisko.
Rozbitá okna. Střepnutí těla.
(Díky dvěma jazykům se neztratíme v překladu / Dzięki dwóm językom nie zgubimy się w tłumaczeniu; Větrné mlýny)
Nela Bártová
štěnice: krásova
hele když už to jakoby nainstaloval
tak jsem pil kafe
v jedné ruce
a u toho bylo potřeba stáhnout si aplikaci
od ou tů
abych mohl udělat něco
něco v
abych to mohl nastavit tu wifi prostě
tak jsem to držel
nějak jsem si přehodil kafe mobil
ale špatně jsem ho chytil
a u toho jsem pil to kafe
a spadl mi ten mobil na zem
a u toho jsem nějak zareagoval
a nalil jsem si to kafe do nosu
a to jsem pak vyprskl
na ten mobil
na boty
na zem
na sebe
a na toho pána
(Házeliště granátů; Bílý Vigvam)
Jiří Dynka
Dubnové jaro v Nuslích
2023
Co by byl svět bez pojistných událostí?
Co by byl svět bez vražd
objasněných Sherlockem Holmesem?
Co by byl apríl bez četby Eliotovy Pustiny?
Řeč nás chce přemluvit k rozjařenosti.
Louka zatím není milencům k dispozici.
Kdy rozkvetou akáty na garden party?
Ve střetu zájmů pohledů, pejskařky a mých,
magnólie. Pochoutkově růžová.
Na pozadí oranžového popelářského vozu.
Za parkem na náměstí Generála Kutlvašra
se prohnal na skútru jídelní kurýr.
S purpurovou krychlí (s pizzou) na zádech.
Co bych byl bez averze k pražským psům?
K pudlům zvlášť!
Nusle. Domov po domově.
Pragovka art district
2023
Váhám mezi procházkou ze Světic do Říčan
(po cyklostezce, u níž rostou jabloně
Discovery,
plodící jablka s výrazně červenými líčky)
a procházkou podél Vltavy k jižnímu pólu
Prahy.
Kam mě, rodilého nepražáka, nohy zanesou
ve Vysočanech? – Pragovka art district
Kolbenova.
Nezvykl jsem si být velkoměšťákem.
Moje duše
byla počata v lázních Luhačovicích.
Camusova Cizince považovat za vhodného
kandidáta
na odložení do knihobudky. Za vhodného
kandidáta
na nepovinnou četbu bezdomovců.
Kolbenovou ulicí
prosvištěl na skútru kurýr dortového
korpusu. S jídelní,
azurovou krychlí na zádech. Na zrezivělém
pozadí
stropy zřícené až k základům haly. – Proč
jsem tu byl?
S návratem počítám.
(Zdrhnout CZ; Pavel Kotrla – Klenov)
Radek Fridrich
Dobrý den
Odkud jste? Kdy se sejdeme?
Dobrý den. A kde? Proč tam nechcete jít?
Chcete sedět vzadu, nebo vepředu?
Hledám vás všude. Dobrý den. Sedněte
si ke mně.
Zítra ráno musím vstát v pět. Co teď?
Podívejte, takhle to dál nejde. Dobrý den.
Je jí teprve patnáct. Dobrý den.
Tady se nekouří.
Tady se pije! Doufám, že ještě není pozdě?!
Dobrý den. Jsem tady nahoře a piju kávu.
Tenkrát
Někdo klepe.
Tramvaje jezdí každých deset minut.
Zdá se, že to souhlasí.
Opravdu v Benátkách sněžilo?
Byli jsme v nejdražší restauraci,
jedli tam mnozí, ale málokomu chutnalo.
Jaké šaty nosila? Vzpomínáš si ještě?
Jak tehdy vypadala?
Někdo klepe.
(Škrapové pole; Host)
Josef Hrdlička
Usměvavé odříkání
Toto jsou mé klíče
mám je v ruce
někdy v kapse
Toto je mé auto
odemknu je klíčem
vstoupím dovnitř
a jsem v něm
odvezlo by mě kam chci
jen mít řidičák a nějaké dovednosti
Toto je můj dům
odemknu jej klíčem
vstoupím dovnitř
a jsem v něm
dům se ani nehne
Toto je má země
jsem v ní
ani se nehne
když se Země otřese
dům se pohne
auto se převrátí na bok
a nehne se
klíče mi vypadnou z ruky
toto je mé tělo
nejsem v něm
ono není ve mně
jen se pomalu hýbe
a tiše třese
krabička
co je v krabičce?
v krabičce je káča
vyskočí z ní jako z domku
rejdí po dřevěné podlaze
hlavou dolů, nohou vzhůru
ale umí také
stát na vlastní noze
lehnu si na zem a přidávám se
k nejmenším lidem
prkna se táhnou k obzoru
káča křižuje dálky
než té chvíli dojde energie
káča se zakoktá
vrhne tě zpátky
(MOST přes MOST; Opus)
Jan Musil
***
chodím po sídlišti s taškou
odpadků aby to nevypadalo že se
procházím
(Poslední život: Bildungspoema z minulosti a budoucnosti; Větrné mlýny)
Pavel Novotný
***
Ty večery,
kdy se měl objevit,
mám zaryté, kdy
čekám na něj a on
nejde a nejde, přijde
třeba až druhej den,
případně za tejden
anebo vůbec.
Poznal jsem ho
vždycky bezpečně
podle šoupavé tiché
provinilé chůze,
zabzučeli jsme mu bzučákem,
pomalu stoupal k nám
po pogumovaných
panelákových schodech,
vždycky jsem vyhlížel
jeho stín,
když se vynořil,
vypadal ztahaně,
moje máti pokaždé
lehce sekla koutkem,
že se konečně objevil,
vstoupil, sundal si brejle,
otřel skla od mlhy, usedl,
kašlal nahrbenej u stolu,
v prokouřeném svetru,
ona nalila víno, pivo anebo
černej čaj s citronem,
pustila se hudba,
dali jsme mu někdy
zakousnout škodolibě
třeba tejden starej suchej
koláč od naší babičky,
ale on to všechno mlčky
a hltavě sežvejkal,
vždycky měl hlad.
Několikrát jsem mu
vtiskl do ruky nějakou
svou rozbitou hračku,
aby to opravil, ale
neměl trpělivost,
po chvíli to odložil,
že to nejde.
Tohle jeho to nejde,
to se mi taky zarylo,
vidím, jak mu tu věc
beru zpátky z ruky,
nevzdávám to, já ne,
pod jejich nohama,
vrtám se v tom sám
na koberci jídelním nožem,
párátkem, čímkoli, vytrvale,
nenechá mě to v klidu,
dokud to nesestavím, už
podávám mu to zpátky,
pyšně až výsměšně
zpod stolu, ale on
se jen pousměje,
letmo mi to vrátí,
rozpráví o čemsi
dál s mou mátí.
Dary vánoční či narozeninové:
rozbitej budík, hodinky bez ručiček,
blok žlutejch papírů, vodovky, pastelky.
Několikrát se mi snažil vést ruku po papíře,
ukazoval mi, jak se pomalu táhne čára:
jistě a soustředěně mi kreslil nějakou
drobnost, ale já vždycky převzal
pastelku netrpělivě a rychle ryl,
rozmáchle, hrubě, silou, hned,
celá ta jeho kresebná jemnost,
lehkost až pavučinkovatost
mě zdržovala, brzdila,
tehdy jsem nevěděl,
že umí i silnej energickej švih,
když na to přijde,
že umí hrnout vrstvy barvy
anebo udeřit do plátna tlustým štětcem.
Vidím se, jak se koukám
balkónovým oknem za ním,
jak už zas mizí kopcem dolů
do Lidových sadů, podél kolejí
v hubeném černém utíkáčku,
límec nahoru, v mlze
nechává za sebou
proužek dýmu,
pospíchá zpátky
k nim.
(Mistr; Trigon)
Smysl se děje, dokud slova někdo čte Pro vnímání literatury je užitečné, když se na ni člověk dokáže podívat způsobem, jakým skutečnost ukazují dobré verše – jako byste tu skutečnost viděli a zažívali poprvé; jako byste to, co je vám důvěrně známé, na okamžik zahlédli a prožívali bez jakýchkoli znalostí, zkušeností, a především bez důvěrnosti; jako když spěcháte na schůzku a zahlédnete toho, s kým se máte sejít, o chvíli dřív než on vás, a vy jej nakrátko vidíte jako někoho úplně cizího, kdo ještě nezískal obvyklou podobu, protože neví, že jste nablízku, a protože vy jste jej ve svém zorném poli nečekali. Zastavit to už nejde. Zcizující pohled vyvolává neblahé pocity, předpoklady se hroutí, myšlenky nedomykají a porozumění náhle není. Ale o to přece jde – necítit se tu jako doma. V těchto šťastných okamžicích vypadá literatura jako ubohá, politováníhodná záliba, jako trapnost, která je o to nepatřičnější, oč usilovněji se jejím prostřednictvím pokouší člověk postavit světu. Až když literaturu zahlédnete bez úcty, pochopení a zájmu, pak se nad ní možná ustrnete, pocítíte, že by přece jen mohla mít nějakou cenu, a budete si ji chtít pro sebe obhájit. Pro poezii tohle platí dvojnásob. Mají-li být zhodnocena a oceněna literární díla, obrací se to zpravidla v marnost. Dobře míněná sofistika se bortí, floskule padají pod stůl, za kterým sedí autor, kritik, komise nebo porota, jejichž snažení se opírá o nevyslovený předpoklad, že když budou dostatečně obratní a důmyslní, najdou přesvědčivé, ba dokonce objektivní argumenty dokazující kvalitu toho nebo onoho díla. Tato iluze běžně provází rituály výběru. I na ně je užitečné podívat se shora popsaným způsobem a pozorovat, jak se očekávání a domnělé garance rozplývají. Každý mluví za sebe. Sedmi autorům a jedné autorce, jejichž verše jsou otištěny na této dvoustraně, nelze k uznání pomoci lepším způsobem než upozornit veřejnost na jejich texty. Na tom, jestli se vybrané verše budou někomu líbit, nebo ne, toho sebeobsáhlejší komentář mnoho nezmění. Chtít kohokoli přesvědčovat o tom, že jsou tyhle verše dobré, by bylo jako přemlouvat jednoho člověka, aby miloval jiného. Smysl se děje, dokud slova někdo čte. O výtvoru řeči nevyhnutelně mluvíme toutéž řečí. A každý výběr v sobě nese paradox – abychom něco zvýraznili, musíme se něčeho vzdát. Pokud by to však přece jen někoho zajímalo, oněch dvanáct různorodých textů, vybraných ze sbírek, které vyšly v uplynulých dvanácti měsících, ukazuje, nakolik je pro poezii rozhodující perspektiva výpovědi. Čtvrtina 21. století je téměř za námi, a přesto je poezie, většinově a ve svých nejběžnějších projevech, nadále ztotožňována s krasodušstvím, svátostí, ornamentem, citovou nepříčetností nebo šifrovaným zpovědnictvím. Jak dlouho to vydrží? Martin Lukáš