close search

Toto jsou mé klíče

Nejlepší české básně uplynulého roku

Požádali jsme literárního kritika Martina Lukáše, aby sestavil výběr „nejlepších“ českých básní ze sbírek, jež vyšly v uplynulém roce. Dvanáct různorodých textů ukazuje, „nakolik je pro poezii důležitá perspektiva výpovědi“. Mimo to se v doprovodném komentáři dočteme, že literatura je „trapnost, která je o to nepatřičnější, oč usilovněji se jejím prostřednictvím pokouší člověk postavit světu“.

Tašo Andjelkovski

***

Naše těla

Vytřeštěná

Ze sněhu až do popela

(Holina; Torst)

Dominik Bárt

***

Co zrovna potřebujeme,

třeba si představit

za náma.

Ráno lhůty prodlužujeme.

Ráno jako řeka

neznámá.

***

Potměšile nám řeka odpouštěla.

Potmě šila námi z místa na místo.

Trzaśnięcie drzwiami czujemy że blisko.

Rozbitá okna. Střepnutí těla.

(Díky dvěma jazykům se neztratíme v překladu / Dzięki dwóm językom nie zgubimy się w tłumaczeniu; Větrné mlýny)

Nela Bártová

štěnice: krásova

hele když už to jakoby nainstaloval

tak jsem pil kafe

v jedné ruce

a u toho bylo potřeba stáhnout si aplikaci

od ou tů

abych mohl udělat něco

něco v

abych to mohl nastavit tu wifi prostě

tak jsem to držel

nějak jsem si přehodil kafe mobil

ale špatně jsem ho chytil

a u toho jsem pil to kafe

a spadl mi ten mobil na zem

a u toho jsem nějak zareagoval

a nalil jsem si to kafe do nosu

a to jsem pak vyprskl

na ten mobil

na boty

na zem

na sebe

a na toho pána

(Házeliště granátů; Bílý Vigvam)

Jiří Dynka

Dubnové jaro v Nuslích

2023

Co by byl svět bez pojistných událostí?

Co by byl svět bez vražd

objasněných Sherlockem Holmesem?

Co by byl apríl bez četby Eliotovy Pustiny?

Řeč nás chce přemluvit k rozjařenosti.

Louka zatím není milencům k dispozici.

Kdy rozkvetou akáty na garden party?

Ve střetu zájmů pohledů, pejskařky a mých,

magnólie. Pochoutkově růžová.

Na pozadí oranžového popelářského vozu.

Za parkem na náměstí Generála Kutlvašra

se prohnal na skútru jídelní kurýr.

S purpurovou krychlí (s pizzou) na zádech.

Co bych byl bez averze k pražským psům?

K pudlům zvlášť!

Nusle. Domov po domově.

Pragovka art district

2023

Váhám mezi procházkou ze Světic do Říčan

(po cyklostezce, u níž rostou jabloně

Discovery,

plodící jablka s výrazně červenými líčky)

a procházkou podél Vltavy k jižnímu pólu

Prahy.

Kam mě, rodilého nepražáka, nohy zanesou

ve Vysočanech? – Pragovka art district

Kolbenova.

Nezvykl jsem si být velkoměšťákem.

Moje duše

byla počata v lázních Luhačovicích.

Camusova Cizince považovat za vhodného

kandidáta

na odložení do knihobudky. Za vhodného

kandidáta

na nepovinnou četbu bezdomovců.

Kolbenovou ulicí

prosvištěl na skútru kurýr dortového

korpusu. S jídelní,

azurovou krychlí na zádech. Na zrezivělém

pozadí

stropy zřícené až k základům haly. – Proč

jsem tu byl?

S návratem počítám.

(Zdrhnout CZ; Pavel Kotrla – Klenov)

Radek Fridrich

Dobrý den

Odkud jste? Kdy se sejdeme?

Dobrý den. A kde? Proč tam nechcete jít?

Chcete sedět vzadu, nebo vepředu?

Hledám vás všude. Dobrý den. Sedněte

si ke mně.

Zítra ráno musím vstát v pět. Co teď?

Podívejte, takhle to dál nejde. Dobrý den.

Je jí teprve patnáct. Dobrý den.

Tady se nekouří.

Tady se pije! Doufám, že ještě není pozdě?!

Dobrý den. Jsem tady nahoře a piju kávu.

Tenkrát

Někdo klepe.

Tramvaje jezdí každých deset minut.

Zdá se, že to souhlasí.

Opravdu v Benátkách sněžilo?

Byli jsme v nejdražší restauraci,

jedli tam mnozí, ale málokomu chutnalo.

Jaké šaty nosila? Vzpomínáš si ještě?

Jak tehdy vypadala?

Někdo klepe.

(Škrapové pole; Host)

Josef Hrdlička

Usměvavé odříkání

Toto jsou mé klíče

mám je v ruce

někdy v kapse

Toto je mé auto

odemknu je klíčem

vstoupím dovnitř

a jsem v něm

odvezlo by mě kam chci

jen mít řidičák a nějaké dovednosti

Toto je můj dům

odemknu jej klíčem

vstoupím dovnitř

a jsem v něm

dům se ani nehne

Toto je má země

jsem v ní

ani se nehne

když se Země otřese

dům se pohne

auto se převrátí na bok

a nehne se

klíče mi vypadnou z ruky

toto je mé tělo

nejsem v něm

ono není ve mně

jen se pomalu hýbe

a tiše třese

krabička

co je v krabičce?

v krabičce je káča

vyskočí z ní jako z domku

rejdí po dřevěné podlaze

hlavou dolů, nohou vzhůru

ale umí také

stát na vlastní noze

lehnu si na zem a přidávám se

k nejmenším lidem

prkna se táhnou k obzoru

káča křižuje dálky

než té chvíli dojde energie

káča se zakoktá

vrhne tě zpátky

(MOST přes MOST; Opus)

Jan Musil

***

chodím po sídlišti s taškou

odpadků aby to nevypadalo že se

procházím

(Poslední život: Bildungspoema z minulosti a budoucnosti; Větrné mlýny)

Pavel Novotný

***

Ty večery,

kdy se měl objevit,

mám zaryté, kdy

čekám na něj a on

nejde a nejde, přijde

třeba až druhej den,

případně za tejden

anebo vůbec.

Poznal jsem ho

vždycky bezpečně

podle šoupavé tiché

provinilé chůze,

zabzučeli jsme mu bzučákem,

pomalu stoupal k nám

po pogumovaných

panelákových schodech,

vždycky jsem vyhlížel

jeho stín,

když se vynořil,

vypadal ztahaně,

moje máti pokaždé

lehce sekla koutkem,

že se konečně objevil,

vstoupil, sundal si brejle,

otřel skla od mlhy, usedl,

kašlal nahrbenej u stolu,

v prokouřeném svetru,

ona nalila víno, pivo anebo

černej čaj s citronem,

pustila se hudba,

dali jsme mu někdy

zakousnout škodolibě

třeba tejden starej suchej

koláč od naší babičky,

ale on to všechno mlčky

a hltavě sežvejkal,

vždycky měl hlad.

Několikrát jsem mu

vtiskl do ruky nějakou

svou rozbitou hračku,

aby to opravil, ale

neměl trpělivost,

po chvíli to odložil,

že to nejde.

Tohle jeho to nejde,

to se mi taky zarylo,

vidím, jak mu tu věc

beru zpátky z ruky,

nevzdávám to, já ne,

pod jejich nohama,

vrtám se v tom sám

na koberci jídelním nožem,

párátkem, čímkoli, vytrvale,

nenechá mě to v klidu,

dokud to nesestavím, už

podávám mu to zpátky,

pyšně až výsměšně

zpod stolu, ale on

se jen pousměje,

letmo mi to vrátí,

rozpráví o čemsi

dál s mou mátí.

Dary vánoční či narozeninové:

rozbitej budík, hodinky bez ručiček,

blok žlutejch papírů, vodovky, pastelky.

Několikrát se mi snažil vést ruku po papíře,

ukazoval mi, jak se pomalu táhne čára:

jistě a soustředěně mi kreslil nějakou

drobnost, ale já vždycky převzal

pastelku netrpělivě a rychle ryl,

rozmáchle, hrubě, silou, hned,

celá ta jeho kresebná jemnost,

lehkost až pavučinkovatost

mě zdržovala, brzdila,

tehdy jsem nevěděl,

že umí i silnej energickej švih,

když na to přijde,

že umí hrnout vrstvy barvy

anebo udeřit do plátna tlustým štětcem.

Vidím se, jak se koukám

balkónovým oknem za ním,

jak už zas mizí kopcem dolů

do Lidových sadů, podél kolejí

v hubeném černém utíkáčku,

límec nahoru, v mlze

nechává za sebou

proužek dýmu,

pospíchá zpátky

k nim.

(Mistr; Trigon)


Smysl se děje, dokud slova někdo čte Pro vnímání literatury je užitečné, když se na ni člověk dokáže podívat způsobem, jakým skutečnost ukazují dobré verše – jako byste tu skutečnost viděli a zažívali poprvé; jako byste to, co je vám důvěrně známé, na okamžik zahlédli a prožívali bez jakýchkoli znalostí, zkušeností, a především bez důvěrnosti; jako když spěcháte na schůzku a zahlédnete toho, s kým se máte sejít, o chvíli dřív než on vás, a vy jej nakrátko vidíte jako někoho úplně cizího, kdo ještě nezískal obvyklou podobu, protože neví, že jste nablízku, a protože vy jste jej ve svém zorném poli nečekali. Zastavit to už nejde. Zcizující pohled vyvolává neblahé pocity, předpoklady se hroutí, myšlenky nedomykají a porozumění náhle není. Ale o to přece jde – necítit se tu jako doma. V těchto šťastných okamžicích vypadá literatura jako ubohá, politováníhodná záliba, jako trapnost, která je o to nepatřičnější, oč usilovněji se jejím prostřednictvím pokouší člověk postavit světu. Až když literaturu zahlédnete bez úcty, pochopení a zájmu, pak se nad ní možná ustrnete, pocítíte, že by přece jen mohla mít nějakou cenu, a budete si ji chtít pro sebe obhájit. Pro poezii tohle platí dvojnásob. Mají­-li být zhodnocena a oceněna literární díla, obrací se to zpravidla v marnost. Dobře míněná sofistika se bortí, floskule padají pod stůl, za kterým sedí autor, kritik, komise nebo porota, jejichž snažení se opírá o nevyslovený předpoklad, že když budou dostatečně obratní a důmyslní, najdou přesvědčivé, ba dokonce objektivní argumenty dokazující kvalitu toho nebo onoho díla. Tato iluze běžně provází rituá­ly výběru. I na ně je užitečné podívat se shora popsaným způsobem a pozorovat, jak se očekávání a domnělé garance rozplývají. Každý mluví za sebe. Sedmi autorům a jedné autorce, jejichž verše jsou otištěny na této dvoustraně, nelze k uznání pomoci lepším způsobem než upozornit veřejnost na jejich texty. Na tom, jestli se vybrané verše budou někomu líbit, nebo ne, toho sebeobsáhlejší komentář mnoho nezmění. Chtít kohokoli přesvědčovat o tom, že jsou tyhle verše dobré, by bylo jako přemlouvat jednoho člověka, aby miloval jiného. Smysl se děje, dokud slova někdo čte. O výtvoru řeči nevyhnutelně mluvíme toutéž řečí. A každý výběr v sobě nese paradox – abychom něco zvýraznili, musíme se něčeho vzdát. Pokud by to však přece jen někoho zajímalo, oněch dvanáct různorodých textů, vybraných ze sbírek, které vyšly v uplynulých dvanácti měsících, ukazuje, nakolik je pro poezii rozhodující perspektiva výpovědi. Čtvrtina 21. století je téměř za námi, a přesto je poezie, většinově a ve svých nejběžnějších projevech, nadále ztotožňována s krasodušstvím, svátostí, ornamentem, citovou nepříčetností nebo šifrovaným zpovědnictvím. Jak dlouho to vydrží? Martin Lukáš

Newsletter Ádvojky přímo do vaší schránky

odebírat newsletter A2 arrow straight blue icon
banner newsletter image