1. V čem se liší váš přístup k loutkové tvorbě určené dospělému publiku od tvorby pro děti?

2. Jaké má loutkové divadlo pro dospělé v českém divadelním provozu podmínky?

Přidá­-li se k nějakému pojmu ocásek „pro dospělé“, nezřídka jsou asociace poněkud matoucí. K loutkovému divadlu se v současnosti takový ocásek přidává zpravidla s úmyslem rozbít představu, že jsou loutky určeny primárně pro děti. Anebo se tak děje s ambicí zdůraznit, že je daná inscenace dokonce určena výhradně dospělým. Zároveň ovšem takový přídomek vyznívá ambivalentně. Ve snaze rozbít zažitý předsudek se do jisté míry nechtěně podílí na jeho stvrzování: loutky bez přídomku jsou přece pro děti, kdežto ty pro dospělé musí být speciálně označeny. Následující anketa mezi loutkářstvem na tento paradox upozorňuje a současně přináší pohledy do kontextů, v nichž se tvůrci a tvůrkyně z různých experimentálních loutkářských skupin pohybují. Tendence rozvíjet loutkové divadlo pro dospělé v současnosti sílí, scéna se napojuje na výtvarné umění, výrazně je provázána s hudební scénou, reaguje na rozvoj nových technologií, ale také znovuobjevuje a rekontextualizuje technologie „staré“. Dění v loutkářském terénu je v současnosti mimořádně vzrušující. Možná to bude jako u ještěrky: jednoho dne ocásek „pro dospělé“ odpadne, protože se ukáže, že loutkové divadlo může docela dobře existovat i bez něj.

Johana Šulík Bártová

Divadelní skupina FRAS

1. Z mého pohledu se ten přístup vlastně v ničem neliší. Myslím, že v ideálním případě by měla být jakákoliv loutková inscenace přístupná pro všechny. Představa, že je loutkové divadlo určené dětem, je podle mě přežitek, který se snad brzy podaří odbourat.

2. Už jenom to, že je běžné uvádět při podávání přihlášky na různé festivaly, od kolika let je loutková inscenace přístupná, je vlastně zvláštní. Je to něco, co činohra nezná. My prostě napíšeme 8+ a pak čekáme, jestli bude někdo pobouřený. Zatím si ale nikdo nikdy stěžovat nepřišel. Děti zvládnou mnohem víc, než si myslíme. Máme padesátiminutovou inscenaci Medař, kde se neřekne ani slovo, její tempo je meditativně pomalé a ukoukají to tříleté děti. Pochopí to po svém – ale to mě na tom baví nejvíc.

Berta Doubková

TMEL

1. V zásadě se oba přístupy v ničem neliší. Ke své práci se snažím přistupovat tak, aby bavila zaprvé mě a zadruhé ostatní. Takže inscenace našeho kolektivu TMEL navštěvují sice převážně malí diváci, ale jsou určené dospělým stejně jako dětem. Zaměření na starší publikum s sebou nese riziko, že by se na daném představení mohli dětští diváci nudit. V takové inscenaci si dovolím například temporytmus s většími nároky na divákovu pozornost, budu tíhnout k méně figurativním prostředkům a celkově abstraktnějšímu či potměšilejšímu divadelnímu jazyku. Ale nejvíc mě baví taková představení, která dobře komunikují s dětmi i dospělými, i když třeba s každým jinak.

2. Je otázka, jaké budou podmínky k tvorbě v současném politickém ovzduší. Zatím tu platformy pro rozvíjení loutkové tvorby pro dospělé publikum jsou: v Praze hlavně divadlo Alfred ve dvoře s festivalem Loutex nebo Klub Letka. Také menší kulturní a komunitní centra z Nové sítě i větší divadelní festivaly v regionech mají – aspoň z mé krátké zkušenosti – o taková představení zájem. Další rozvoj by pochopitelně podpořilo, kdyby tato kulturní centra prospívala. Pokud jde o kamenná loutková divadla, jejich hlavní diváckou cílovou skupinu tvoří školy, takže v repertoárech mívají i inscenace pro středoškoláky, jen je jich míň než těch pro školky a základky. To určuje i způsob, jakým taková divadla komunikují s veřejností. Umím si představit, že někteří dospělí pak váhají jít se na loutkové divadlo podívat, protože mají představu o loutkách jako o infantilním výrazovém prostředku. Ve skutečnosti by je však některá představení překvapila.

Anna Gumboldt

A. J. Nosorožec

1. Myslím si, že současné loutkové inscenace pro dospělé jsou víc o hledání jazyka: jak mluvit a proč to či ono vlastně říkat, o intonaci, o tom, jaké loutky vzniknou. U dětí je to vždy spíš hra a práce s dramaturgií v rámci už známého, povědomého jazyka. To ale neznamená, že to tak bude vždy. Možná je načase to změnit.

2. Existují inspirativní příklady a podnětné rozhovory, ale platforem a institucí, které by divadlo pro dospělé v českém divadelním provozu podporovaly, není dostatek. Zatím ta scéna působí spíš jako nika, uzavřená komunita, která se téměř nedostane k novému publiku. Myslím, že by pomohlo velkorysejší poskytování prostor a míst (i těch původně nedivadelních) pro zkoušení. A pak také diskuse a lepší prezentace povedených projektů, nejen těch českých.

Tereza Havlová

Musaši Entertainment Company

1. U inscenací pro děti se zatím držíme lineárního příběhu. Děj je díky tomu jasnější a dobře čitelný. U tvorby pro dospělé si dovolujeme víc přeskakovat, tajit a mlžit. Možná proto, že počítáme s větší diváckou a životní zkušeností, která diváctvu pomůže vytvořit si můstky mezi prázdnými místy. A možná také proto, že to podněcuje k většímu zapojení fantazie – do čehož děti tlačit nemusíme, ty to totiž dělají úplně přirozeně.

2. Osobně mě napadají jen dvě platformy, které výrazně podporují vznik loutkáren pro dospělé, a to je divadlo Alfred ve dvoře a Klub Letka. Pak snad ještě Švandovo divadlo ve spojení s Buchtami a loutkami, což je ale dost exkluzivní partnerství. Jinak už se jedná spíš o ojedinělé pokusy a krátkodobé snahy. Obecně je z regionů a festivalů větší poptávka po loutkových inscenacích pro děti. Ale jsem přesvědčená, že potenciálních dospělých diváků je mnoho, jen je ty loutky někde musí „trefit do hlavy“, aby je z ní už nemohli dostat. Loni na podzim nás Vendulka a Honza Tomšů ze Zvěřince pozvali hrát na Posvícení do Zlína. Na představení přišli diváci primárně čekající na koncert slovenské kapely Vojdi, který začínal hned po nás, a nechtěli mrznout venku. Když jsme balili, chodili za námi nadšení diváci, které by dle jejich slov na loutky nikdy nenapadlo zajít… O podobnostech mezi loutkářským a kapelním světem a nevyužitém potenciálu jejich spojení mluví třeba Jiří Hes z Letky, který je zároveň basákem Prvního hoře. Takže za mě je loutkám pro dospělé potřeba ten pelíšek ještě trochu ušlapat, ale prostor i matroš tu jsou!

Adam Páník

Musaši Entertainment Company

1. Oba přístupy se liší ve výběru témat a dramaturgii. V případě loutkové tvorby pro děti dbáme na příběhové vyprávění, kdežto v tvorbě pro dospělé je narativ jen jednou z dramaturgických strategií pro generování materiálu. Pak se s ním ale pracuje volně, nevadí, že není jasně čitelný nebo má více interpretací. To je naopak vítané. Další strategie jsou například hra s materiálem, deformace nebo míchání žánrů, práce s žánrovými klišé, kolážovitost, drolení času… Tematicky pak inscenace pro dospělé bývají víceúrovňové, přičemž ne každé téma potřebujeme rozpracovávat a komentovat. Někdy je dobré, když se motivy jen objeví a divák si je propojuje asociačně. Náměty jsou také obecně temnější. V práci s loutkou si pak dovolíme více experimentovat se zcizováním skrze výtvarnou složku, s principy objektového divadla nebo s technologiemi, třeba když použijeme reflektory jako postavy. Případně můžeme otočit úhel pohledu a podívat se na inscenace pro dospělé, které sice nejsou primárně loutkové, ale loutky nebo loutkové principy se v nich objevují. Taková malá loutková přepadení. Obecně ale pracujeme v loutkových inscenacích tak, že se divácké skupiny nevylučují. Každá věková skupina může sledovat jiné kvality.

2. Podmínky na nezávislé scéně jsou obecně dost DIY nebo „na koleni“, každý se musí zařídit sám. Mimo nezávislou scénu toho, mám pocit, mnoho nevzniká. A když už, jedná se spíš o loutky a loutkové principy vnořené do primárně neloutkových inscenací, jakými jsou například Velbloud v zemi nikoho v Horáckém divadle nebo inscenovaný koncert Janovy pašije, připravený ve spolupráci Divadla bratří Formanů a FOK. O to důležitější mi přijde přehlídka Loutex v Alfredu ve dvoře, která navíc vyhlašuje i open call na vznik nové inscenace, nebo Loutcore v Klubu Letka, případně Malá inventura nebo festival Nekropolis. A pak je tu samozřejmě iniciativa Loutky Unlimited – mrk, mrk. To jsou jasné signály, že i pro dospělé je loutkové divadlo zajímavý žánr, ať už pro tvůrce, nebo pro diváky, a že skýtá nečekané možnosti. Nejvíc by nám myslím pomohlo narušit stereotyp, že loutky jsou jen pro děti. Proč musíme k loutkovému divadlu pořád dodávat, že je pro dospělé?

Tomáš Procházka

Handa Gote research & development

1. Tvorbě pro děti se poslední dobou příliš nevěnuju, ale rozdíl mezi oběma směry je značný a viditelný na mnoha úrovních. Loutkové divadlo pro děti vnímám jako svého druhu službu – dobré věci samozřejmě – a tvorbu pro dospělé prostě jako volnou tvorbu, která ideálně nebude limitovaná ani stereotypní představou o tom, jak má loutkové divadlo vypadat, ani momentálními trendy. Ale to je opravdu ideální případ, sám stereotypnímu vnímání podléhám jistě také.

2. Platformou pro tento typ divadla jsou v podstatě jen festivaly, pořádané většinou při zřizovaných divadlech. Že existují, je skvělé, ale vlastně i trochu zvláštní, když vezmeme v úvahu, že tato divadla se v normálním provozu tvorbě pro dospělé prakticky nevěnují. Podmínky pro vznik náročných loutkových projektů určených dospělému publiku moc dobré nejsou – přijde mi, že vznikají hlavně z hluboké potřeby tvůrců, kteří se jinak živí něčím jiným. Tento druh tvorby by podpořila především širší odezva a větší zájem ze strany zavedených (nejen divadelních) festivalů. Ke vzniku nových projektů je potřeba nějaký impuls, často stačí i malý. Festivaly a také kamenná divadla a další instituce mohou už dnes podpořit vznik nových nezávislých projektů poskytnutím prostoru a finančním přispěním. Jde to!

Robert Smolík

Škrobotník, Šlundra, Šibrová

1. Rozdíl je spíše v podmínkách, v kterých daný projekt vzniká, než v přístupu. Vlastně si myslím, že celé to dělení na divadlo pro děti a pro dospělé je padlé na hlavu. Samozřejmě chápu, že jde o jakýsi PR trik, jak dostat do divadla na loutky jiné než dětské publikum, ale u svých představení vlastně nevidím žádnou bariéru, proč by je nemohly vidět děti, respektive proč by inscenace pro děti nemohli vidět dospělí.

2. Podmínky má loutkové divadlo takové, jaké si je udělá, tedy jaké si je uděláme. Od státu ani většiny institucí nic nečekám ani nežádám. Možnosti tu však jsou. Pro mě je jedinečná zkušenost ze spolupráce s brněnským Terénem, která mi dokázala, že i v prostředí institucionalizovaného divadla lze pracovat udržitelným způsobem. A skutečně si myslím, že právě to by potřebovalo veškeré divadlo – odvahu změnit se doopravdy, a nejen v kecech.

Jakub Šulík

FRAS

1. Náš přístup, když pracujeme na autorském projektu, je často ovlivněn fascinací nějakým jevem, materiálem nebo prostředím. Řekl bych, že naše inscenace jsou vhodné obecně pro rodinné publikum – inscenace, které jsme zamýšleli spíš pro dospělého diváka, fungují i pro menší děti. Je to hlavně věc dramaturgie. Menší děti můžou mít menší trpělivost, když „ukazujeme málo věcí v příliš dlouhém času“ (píšu to schválně takhle primitivně, protože tak to jako performer často vnímám). Ale když mladé diváctvo zásobíme dostatečným množstvím vjemů, vtáhneme je do inscenace a na konci si děti chtějí loutky a objekty prohlídnout a ideálně si s nimi pohrát… Naše inscenace pro starší diváky nejsou nevhodné pro děti, i když třeba nenabízejí úplně jasný narativ a divák si musí dovolit být na chvilku ztracený. Někdy se tam třeba vůbec nemluví a z toho vzniká obava, že děti nebudou vědět, co se děje. Ale o to větší je pak koncentrace na dění na scéně. Abstraktnější divadlo paradoxně nezvládají spíš rodiče, kteří děti ve snaze jim všechno vysvětlit někdy připraví o možnost chvíli imaginovat a hledat spojitosti.

2. Když napíšete, že se bude hrát loutkové divadlo, je představení často automaticky považováno za dětské a je téměř jisté, že dorazí rodiče s dětmi. Takže v něčem jsem na představu loutkového divadla jen pro dospělé rezignoval. Ale stejná inscenace se může zahrát různě pro různé diváky. Třeba na divadelním festivalu, kde jsou jen dospěláci, můžeme přitvrdit a diváky víc „vykoupat“, jindy zase můžeme něco trochu zestručnit, aby bylo tempo svižnější… Ale myslím, že dobře udělané divadlo pro děti je i dobré divadlo pro dospělé. A naopak. Pokud nejde o nějaké „patnáct plus“ scény, věřím, že „dospělácké“ loutkové divadlo může být plnohodnotným zážitkem i pro děti.

Matěj Šumbera

FRAS, Musaši Entertainment Company

1. Mně připadá dělení na loutky pro děti a pro dospělé celkově zvláštní. To, že existuje pojem loutkové divadlo pro dospělé, implikuje, že všechno ostatní loutkové divadlo je primárně určeno pro děti? Ten pojem reaguje na skutečnost, že to tak obvykle je, ale do jisté míry tím tu skutečnost zároveň upevňuje. Možná je to jenom mindrák loutkáře, ale pojem „činohra pro dospělé“ přece také nepoužíváme. A podobně k tomu přistupuju i v tvorbě. Pokud mě inscenace nebaví jako dospělého, proč bych ji ukazoval dětem? Zábava pro celou rodinu, to je ta meta! Samozřejmě trochu přeháním, specifická témata, materiály a přístupy jsou různě atraktivní pro různé věkové skupiny, ale člověk si nemůže moc vybírat, přijdou všichni, i psi. Třeba Medař, kterého hraje FRAS, byl původně zamýšlen jen pro dospělé, ale ve výsledku ho nejspíš vidělo víc dětí. A Esej o světle od Musaši podle mě čeká stejný osud, jestli tomu tak není už teď.

2. Myslím, že loutkové divadlo má v Česku skvělé podmínky. Pořád si nejsem jistý tím, co máte na mysli, když mluvíte o loutkovém divadle pro dospělé. Ono by se těch nálepek dalo nalepit víc. Co třeba objektové divadlo? A co alternativní nebo výtvarné divadlo? Součástí divadla jsou taky konvence s ním spojené. Myslím, že jednou z indicií pro diváka je čas představení. V deset ráno a v deset večer můžu sice hrát stejnou inscenaci, ale přijde na ni jiné publikum a díky kontextu i tomu, že divadlo je živé umění a je schopné na změněné podmínky pružně reagovat, můžou být výsledné zážitky diametrálně odlišné. Zdá se mi, že čím dál víc pořadatelů si tohle uvědomuje a příležitostí pro podobné experimenty je čím dál víc. Kdo má rád loutkové divadlo, má prostě rád loutkové divadlo a je jedno, jestli má občanku, řidičák nebo živnostenský list.