Snad každý z nás si někdy zoufá nad těžkopádností politického systému. Cítí, že je potřeba konat hned a udělat dobré věci, zatímco zkostnatělé instituce tomu brání. Frustrace z nekonečných debat, formalistických procedur a hledání kompromisů často vyvolává obdiv vůči autoritativním formám vládnutí, kde stačí jeden podpis. O jak silnou a široce sdílenou emoci jde, dobře ukazuje dlouhodobá volební úspěšnost hesel o řízení státu jako firmy nebo okřídlené: „Nejsme politici, makáme.“

Dobrý politik se nepozná podle toho, že dělá dobré věci. Ve složitě strukturované pluralitní společnosti ostatně není úplně snadné rozpoznat hned podle obsahu, zda jde o dobrou věc. Zastánci dědičné monarchie mají pravdu v jednom. Dědiční panovníci z Boží milosti byli z podstaty věci nuceni přemýšlet o své zemi v dlouhodobé perspektivě. Byli to totiž oni anebo jejich přímí potomci, kdo sklidili trpké plody vlastních neuvážených činů a rozhodnutí.

Demokracie s relativně krátkými volebními obdobími tuto výhodu nemá. Správce státu motivuje spíše k opatřením majícím krátkodobý efekt, který se ideálně dokáže projevit ještě před zahájením nejbližší volební kampaně. Že budou mít tato opatření dlouhodobě negativní důsledky? To není tak důležité. Bude to někdo jiný, kdo je bude muset řešit, zatímco o mně se bude říkat, jak za mých časů bylo dobře.

Těžkopádnost ústavní demokracie není jejím problémem, nýbrž výhodou. Brzdí totiž přirozenou motivaci správců soustředit se na krátkodobě efektní opatření, jimiž se budou moci pochlubit na sociálních sítích. Nutí je v podmínkách pluralitní společnosti vyvažovat zájmy různých skupin. Společnost se totiž neskládá ze stejnorodých občanů, jež lze zdravit „čau, lidi“, nýbrž z diametrálně odlišných jednotlivců příslušejících k různým skupinám s rozdílnými zájmy. A těžkopádné vyjednávací procedury demokracie spojené se zdánlivě neplodným blábolením v parlamentu jsou obranou – jakkoli zdaleka ne stoprocentně účinnou – proti neuváženým a mnohdy jen na první pohled efektivním řešením.

Pro přípravu dobrého zákona, který by upravoval složitou matérii, jako je třeba důchodová reforma nebo vysoké školy, bývá mnohdy i jedno volební období krátké. Nevadí to. Však takový zákon bude fungovat po další generaci a možná ještě déle, takže není důvod spěchat, nýbrž věci důkladně připravit a prodebatovat. Nutí to autory koncipovat dokumenty tak, aby byly přijatelné také pro opozici v případě, že se dostane po volbách k moci. Jinak by jejich úsilí přišlo vniveč.

Jistě. Něco podobného se může psát v učebnicích, ale život je někde jinde. Šedivá je každá teorie a strom života je věčně zelený. Žádný občan – ani ti nejvzdělanější – nedokáže v případě většiny legislativy vyhodnotit, jestli je dobrá, nebo špatná. Na to je dnešní svět příliš složitý a řešené problémy přespříliš závislé na speciálním expertním vědění. To však není žádný argument proti demokracii, kterou je potřeba nahradit nějakou formou technokratické správy věcí veřejných.

Politika, který dělá dobré věci, obvykle nepoznáme podle toho, že je populární a že mu davy tleskají. Však z potlesků davů se těšily i takové veličiny jako Juan Perón, Adolf Hitler či Gustáv Husák, po jejichž odchodu země vyžadovaly hlubokou restrukturalizaci, pokud nebyly rovnou uvrženy do chaosu. Jedno z mála vodítek, která obyčejný občan má, aby se mohl orientovat v tom, jaká je kvalita jeho politických zástupců, je jejich respekt k pravidlům hry.

I když svůj druh hrdě označujeme za člověka moudrého či rozumného, naše instinkty a intuice mají kořeny kdesi v hloubi temnoty pravěku. I proto míváme – pravda, někdo více, někdo méně – tendenci vnímat demokratickou politiku jako sportovní zápas. Působí tak naše kmenové instinkty. Když vyhrává můj klub, je to dobře. A že si k tomu po­mohl i nějakou falší? Tož, medaile se počítá a je to přece ten nejlepší klub, tak můžeme tu a tam přimhouřit oko. Dělá přece dobré věci.

„Politikům se nevěří. Politici se kontrolují (…) A kdo v něho věří, je idiot.“ Tak znělo jedno z doporučení zpěváka Karla Kryla mladé demokracii na počátku devadesátých let. A jednou z mála možností, jak mohou občané politiky kontrolovat, jsou pravidla hry. Tedy za předpokladu, že občané jsou alespoň ochotni pochopit základy fungování ústavního pořádku.

Žijeme s pocitem, který v nás volební kampaně vždy mohutně rozpumpují, že v danou chvíli je naprosto rozhodující, jestli vyhraje pravice, nebo levice (zde je lhostejno, jaké štěpné linie společnosti vybereme). Je to však daleko méně důležité, než se zdá. Při respektu k ústavním pravidlům hry žádná strana není schopna vychýlit existující systém výrazně jiným směrem – alespoň ne hned a rychle.

Jedna ze základních kvalit, kterou potřebujeme jako jednotlivci pro své fungování ve společenském systému, je jeho vypočitatelnost. Od toho máme právě ústavní pravidla hry. Ta nás mají v rámci možností ochraňovat před ničivými důsledky nahodilých rozhodnutí momentálních většin, jež jsou tekuté a proměnlivé. Důsledky jejich rozhodnutí však zpravidla dlouhodobé.

Myšlenku, že demokracie se přežila, protože dnešní svět je už tak složitý, že mu občané stejně nerozumějí, a proto je nutné ji nahradit nějakým lepším systémem, jsme mohli hojně slýchat už před sto lety. A přesto se stále zdá, že lépe fungující režim nikdo dosud zformovat nedokázal.

Navíc je chybná celá myšlenka. V demokracii není potřeba, aby občané rozuměli třeba ovzduší nebo větrným elektrárnám, když se taková věc projednává v parlamentu. Vodítkem pro ně je, zda a jak jeho zástupci – bez ohledu na to, zda jsou levicoví, pravicoví, nebo jiní – respektují zažité zvyklosti politického vyjednávání, tj. pravidla hry: například zda a nakolik do přípravy zákona byli zapojeni odborníci, jak probíhaly přípravy zákona, jak se projednávaly v parlamentních výborech, nakolik vláda tlačí své rozhodnutí takzvaně „na sílu“. To nevyžaduje velkou práci. Takové informace občanu zpravidla naservíruje na zlatém podnose parlamentní opozice, pokud má zájem.

Chceme­-li mít funkční demokracii i v 21. sto­­letí, nemusí to být zas tak těžké. Vyžaduje to jen ochotu občanů využít tento celkem jednoduchý „test pravidel hry“. Jestli politik skutečně chce dobré věci, to zpravidla nejsme schopni poznat, protože jako jednotlivci rozumíme jen omezené výseči dané problematiky. Ale každý dokáže poznat, jestli respektuje pravidla hry. A ta byla kdysi vymyšlena proto, aby občany chránila před ukvapenými populistickými činy. Tento test může v rámci domácího úkolu každý z nás aplikovat na jakékoli opatření kterékoli vlády. Obstojí v něm třeba rušení koncesionářských poplatků, o něž se bojuje dnes?

Autor je historik.