Sotva nalezneme v dějinách české literatury záhadnějšího autora, než je Karel Šebek. Narodil se v roce 1941, dětství prožil u babičky v podkrkonošské Jilemnici, načež se stal sanitářem v psychiatrické léčebně v Dobřanech. A právě léčebny tvořily neodlučitelnou kulisu jeho života.

Nutnost přežít?

Poté, co roku 1960 Karel Šebek ukradne auto a pokusí se i s několika chovanci ústavu přejet hranice do západního Německa, stává se ze sanitáře pacientem. Zahajuje tak svou cestu, během níž experimentuje s drogami a střídá pobývání v psychiatrických léčebnách s pobyty na svobodě v nejrůznějších zaměstnáních, v nichž si krátí čas opisováním knih Andrého Bretona, Vratislava Effenbergera a mnoha dalších surrealistů. Pomáhá mu jeho bratranec, psychoanalytik a surrealista Zbyněk Havlíček, který mu psaní poezie naordinuje jako arteterapii, stejně jako experimenty s LSD. Šebek publikuje v časopise Orientace, Pavel Řezníček jej pak dostane do samizdatu Doutník. Během šedesátých let vydává několik rukopisných souborů, píše divadelní hry, a dokonce i filmové scénáře. Ty se však buď nedochovaly, nebo zůstaly ve formě rukopisu.

Po smrti Zbyňka Havlíčka, Šebkova nejbližšího člověka, v roce 1969 se básníkův život hroutí. Autor se propadá do psychóz, které léčí alkoholem a prášky. Ani finančně si nevede dobře, přespává u přátel ze surrea­listické skupiny, žije z invalidního důchodu a z příspěvků kamarádů,…