Sotva nalezneme v dějinách české literatury záhadnějšího autora, než je Karel Šebek. Narodil se v roce 1941, dětství prožil u babičky v podkrkonošské Jilemnici, načež se stal sanitářem v psychiatrické léčebně v Dobřanech. A právě léčebny tvořily neodlučitelnou kulisu jeho života.

Nutnost přežít?

Poté, co roku 1960 Karel Šebek ukradne auto a pokusí se i s několika chovanci ústavu přejet hranice do západního Německa, stává se ze sanitáře pacientem. Zahajuje tak svou cestu, během níž experimentuje s drogami a střídá pobývání v psychiatrických léčebnách s pobyty na svobodě v nejrůznějších zaměstnáních, v nichž si krátí čas opisováním knih Andrého Bretona, Vratislava Effenbergera a mnoha dalších surrealistů. Pomáhá mu jeho bratranec, psychoanalytik a surrealista Zbyněk Havlíček, který mu psaní poezie naordinuje jako arteterapii, stejně jako experimenty s LSD. Šebek publikuje v časopise Orientace, Pavel Řezníček jej pak dostane do samizdatu Doutník. Během šedesátých let vydává několik rukopisných souborů, píše divadelní hry, a dokonce i filmové scénáře. Ty se však buď nedochovaly, nebo zůstaly ve formě rukopisu.

Po smrti Zbyňka Havlíčka, Šebkova nejbližšího člověka, v roce 1969 se básníkův život hroutí. Autor se propadá do psychóz, které léčí alkoholem a prášky. Ani finančně si nevede dobře, přespává u přátel ze surrea­listické skupiny, žije z invalidního důchodu a z příspěvků kamarádů, jimž na oplátku rozesílá své texty a koláže. Snad třicetkrát se pokouší o sebevraždu. Skočí ze čtvrtého patra, ale dopadne na trabant, který náraz ztlumí. Při podřezání žil jej naleznou a zachrání. Po pokusu skočit pod vlak sice skončí na několik minut v klinické smrti, ovšem ani to ho nezbaví života, který posměšně nazývá „chorobou, kterou je nutné přežít“.

Jedenáctého dubna 1995 je typické jarní deštivé počasí. Karel Šebek před několika dny dostal propustku z Dobřan, odkud se vypravil do Prahy. Setkal se s několika přáteli a chtěl po nich peníze. Naposledy byl viděn na Smíchovském nádraží, jak nasedá na vlak, údajně zpátky do Dobřan. Od té doby se po něm slehla zem. Poslední žijící fext, jak jej, inspirován lidovými pověstmi Rychnovska, nazýval přítel Pavel Řezníček pro jeho neschopnost zemřít, se nadobro vytratil. Letos by mu bylo 85 let.

Ztracený básník

Karel Šebek psal naturalistickou a tvrdou poezii, kterou často prokládal černým humorem a sarkasmem: „chodil jsem do továrny dokud z ní ještě něco zbylo / dalo by se to nazvat tlumič na bolení břicha“. Na počátku šedesátých let byl inspirován zejména Vratislavem Effenbergerem a Zbyňkem Havlíčkem, nejspíše na základě opisování surrealistických děl. V průběhu sedmdesátých a osmdesátých let nachází vlastní styl, v němž se odráží nejen černý humor, ale i nenávist ke světu a k sobě samému: „hledám smrt její stříbro v každém okamžiku života / slova jako mrtvoly na jedné hromadě / koncentrační tábor štěstí“. Popis běžných denních úkonů kombinoval se snovými scénami nebo výjevy pod vlivem drog: „krok do tmy a zpátky útěk života k životu / od piva k Šebkovi a zpět / nikdy jsem neměl rád přeplněnou hospodu básní / i když mám raději alkohol čili křišťálovou studánku než sebe“. Později, počátkem let devadesátých, je v textech znát Šebkovo zklidnění, patrně i díky práci dobřanské psychiatričky Evy Válkové.

Dílo Karla Šebka není a pravděpodobně nikdy nebude kompletní. Básník naprostou většinu své poezie rozeslal přátelům, popřípadě zničil, jak píše v básni věnované Haně Juptnerové: „mé čtyři ruce se chystají spálit to, co jsem za dva dny napsal“. Za jeho života vyšly zásluhou jeho přátel pouze dvě sbírky, Ruce vzhůru (1982) a Karel Šebek – poesie (1988), vydaná v Paříži. Sám by se zřejmě nikdy nedostal k uspořádání sbírky pravděpodobně i proto, že své básně spíš než za umění považoval za vypisování se ze svých démonů: „Orazítkoval jsem si Šebka na papír jako se píše báseň“. V roce 1996 vychází díky Janu Nejedlému Šebkova nejznámější sbírka Dívej se do tmy, je tak barevná, nicméně jeho dílo pomalu upadá v zapomnění a samotný básník žije zejména ve vzpomínkách svých známých. Alespoň trochu se vrací do veřejného povědomí v roce 2015, tedy dvacet let po svém zmizení, kdy se v Jilemnici, ve Vrchlabí a v Praze konají výstavy jeho básní a koláží. Při této příležitosti vznikají i dvě sbírky, uzoučká Zítra je nikdy a Sanitka básně, texty, které v devadesátých letech psal s Evou Válkovou. Válková byla po Havlíčkovi nejspíše jednou z nejbližších Šebkových osob, jak ostatně i sám zmiňuje v jí věnované básni: „prosím tě odejdi zůstaň odejdi navždy“.

Šebkovo dílo pro svou neucelenost a ne­­uchopitelnost nedávalo moc možností, jak s ním pracovat. Navíc samotný autor mnoho svých básní v průběhu času editoval, přepisoval, a tak se můžeme setkat i s vícero verzemi téže básně. Změnit se to pokusili Stanislav Dvorský a Jakub Šofar v roce 2023, kdy se jim povedlo v nakladatelství Dybbuk publikovat doposud nejobsáhlejší Šebkovo dílo v poměrně monumentálním dvojdílném vydání Úzkost je rozkoš. O rok později Jakub Šofar zeditoval další nalezenou část Šebkovy poezie pod názvem Když chcípat, tak správně. Hlouběji do jeho mysli je možné proniknout i díky vydané korespondenci mezi ním a básníkem Petrem Králem (Místo hvězdy kominík, 2021), jež je datována ještě před smrt Zbyňka Havlíčka, tedy před Šebkův pád do propasti drog, alkoholu a psychóz.

Svíčka z povinnosti

Třicáté výročí zmizení proběhlo o poznání klidněji (i když předchozí roky dosvědčují, že se na posledního fexta nezapomnělo). V roce 2025 vyšla v nakladatelství Koniáš čtyřicetistránková kniha Otazník vykřičníku naděje, kterou uspořádali Eva Válková, Vladimír Blažek, Hana Rojtová a Helena Fenclová, přičemž se jedná o Šebkovu tvorbu z let 1993 až 1995. Obsahuje povětšinou básně, které lze nalézt v předchozích sbírkách, zejména pak v Sanitce básně, popřípadě v knize Úzkost je rozkoš. Možná i proto zůstalo její vydání, snad kromě jednoho textu od Ivo Fencla, bez povšimnutí. Přestože kniha obsahuje řadu originálních Šebkových výkresů, nelze přehlédnout, že snad neprošla ani typografickou úpravou. Setkáváme se zde s různými typy řádkování a text je na několika místech náhodně odsazen. A zaryté „šebkology“ nepotěší, že ačkoliv je v úvodu napsáno, že básně byly věnovány autorovým přátelům, o tom, komu je Šebek napsal, se nic nedozvíme (přičemž u mnoha textů to editoři dozajista věděli). Celé dílo tak svou chaotičností budí dojem, že je editoval sám Karel Šebek. Otazník vykřičníku naděje je příjemnou jednohubkou pro každého, kdo by se chtěl začít topit v Šebkově imaginaci. Jinak ale působí jako povinná brožura k výročí, jakási pomyslná svíčka, kterou chtěli přátelé zapálit na místech, která měl Šebek tak rád – na poli poezie.

Autor je student historie.