Cesta z posttraumatického stavu

Kniha Vytetované obrazy českému čtenáři důrazně připomene, že den poté, co na mistrovství Evropy ve fotbale zvítězilo Dánsko nad Švédskem – bylo to jednoho červnového jitra 1992 –, na blíže neurčené městečko v Bosně dopadly první granáty. Návrat nebo spíše návraty do reality válečného stavu jsou východiskem knihy povídek Adina Ljuci, narozeného v Bosně, nasazeného v první linii první z balkánských válek pohnutého konce XX. století, zraněného granátem a uprchlého do Prahy, která se na určitou chvíli stala přívětivým domovem pro řadu lidí s podobným osudem.

Válečný vzpomínkový materiál je, podobně jako materiál vězeňský nebo koncentráčnický, nesnadno zpracovatelný: spisovatel se ocitá ve stejné situaci jako kameník, který si pro svou sochu vybral příliš tvrdý a navíc nebezpečně štěpivý balvan. Když si nedá pozor, ty nejsilnější a nejprožitější vzpomínky převedené do omezující struktury psaného jazyka se mohou proměnit v plochou a v důsledku nedůvěryhodnou výpověď. Toho si byli dobře vědomi někteří úspěšní předchůdci Adina Ljuci, kteří, ať už z důvodů vnitřního nastavení (Isaak Babel, Franz Werfel) či vnějších okolností (Varlam Šalamov, Primo Levi, Stanisław Wincenz), museli stejně jako on sáhnout po dokumentárním a vzpomínkovém materiálu. Všechny vyjmenované spisovatele spojuje úporná snaha uchovat v próze sílu popisovaných okamžiků, příběhů, situací, zachovat jména, topografii a stylistické zvláštnosti, ale zároveň je důsledně odtrhnout od jejich organické podstaty, zbavit je všeho, co by odkazovalo k autentickým prožitkům autora.

Adin Ljuca se do tohoto úkolu opřel se stejnou houževnatostí, s jakou si po svém příjezdu z Bosny dobýval místo v nové a neznámé Praze. Podobně jako někteří z jeho předchůdců vsadil na výrazovou lakoničnost a jednoduchou formu vyprávění, a především na tvrdou práci se slovesným tvarem. Zatímco hrdina první povídky Bohumil Pavlů, Bohouš, bývalé eso prodopovaného socialistického sportu, dodržuje s dokonalou spolehlivostí své návyky kvartálního alkoholika – „Za celou dobu našeho pobytu nebyl ten cyklus narušen ani jednou. Ničím.“ –, Ljuca zůstává co do výběru slov a větné skladby naopak dokonale střízlivý. Věta za větou do sebe v povídkách zapadají jako součástky vysoustružené tak dokonale, že ani nepotřebují promastit.

(Nejen) válečné příběhy vtahuje Adin Ljuca do svých povídek rozmanitým způsobem a z různých vrstev vědomí i nevědomí. Jednou zaznamenává vyprávění pacientů psychiatrické léčebny, kteří se vzpamatovávají z posttraumatického stresu způsobeného válečnými útrapami, jindy se noří do vzpomínek na své příbuzné, které ho zavádějí do rodného kraje a hlouběji do středoevropského prostoru. Ten se pro exulanta konce století stává překvapivě silnou teritoriální útěchou – domů sice nemůžeme, ale nevadí: vždyť to není tak dávno, co jsme s Čechy žili pod jednou císařskou korunou. Důležitým podhoubím příběhů jsou také sny – především sny bdělé, evokující „obrazy, které se nezapomínají. Takové, co jsou jemnou jehlou šílenství vytetovány do mozku a nelze je vymazat ani smýt.“ Ljucovy vzpomínky na válku však nejsou jen filtrováním osobního traumatu. Podobně jako Leonidu Andrejevovi v povídce Rudý smích se i Ljucovi podařilo zachytit momenty, které jsou součástí jakéhosi nepředmětného kolektivního vědomí národa, který se ocitne ve válečném stavu.

Aby nedošlo k omylu, je třeba poznamenat, že povídky Adina Ljuci nejsou zdaleka jen tíživé čtení o válce plné bolestných obsahů. V jeho povídkách si najde místo anekdota – stejně cizelovaná jako texty samotné – i humorné vyprávění, ve kterém je místy něco z jižanské lehkosti a nezávaznosti Felliniho Amarcordu. Povídky jsou navíc zřejmě záměrně řazeny tak, že postupně nabývají na lehkosti, což dělá knihu dynamičtější. I do této odlehčené polohy se ovšem vkrádá vždy alespoň jeden mollový tón, který situacím dodává na hloubce a závažnosti. Dobře je to cítit především u milostných příběhů, jež jsou zaznamenány spíše analyticky a v nichž jsou živé city rozpoznatelné jen těžko, jako přes mléčné sklo. Nicméně právě takovýto přístup otevírá téma osamění, odcizení a citového traumatu, které, aniž jsme si to v době konjunktury devadesátých let vůbec uvědomovali, bylo tím nejživějším a nejbolestnějším pro stovky lidí, co se usadili v Praze a začali žít jako my.