Moskva let devadesátých

Pocházíte z Moskvy?

Do šesti let jsem žil v moskevské čtvrti Tusovo a pak jsem se přestěhoval kousek za Moskvu, do městečka Mytišči, to je vlastně takové sovětské „městečko sputnik“. Tam jsem žil zhruba do dvaceti let, ale dnes už jsem se definitivně usadil v Moskvě.

Co dělali vaši rodiče?

Táta vystudoval nějakou obchodní školu, ale neměl na to právě buňky, takže pracoval jako domovník na Arbatu. Později toho nechal a přestěhoval se na venkov, kde žil až do smrti. Máma pracovala jako úřednice v továrně, kde se vyráběly vagóny metra.

Dozvěděl jste se od rodičů něco o svých předcích?

Ano. Praděd z otcovy strany se narodil ještě před revolucí v Rjazaňské oblasti, byl to mlynář, kulak. V třicátých letech ho rozkulačili a sebrali mu mlýn. Jeho dcera, moje babička, se potom spolu se sedmi sestrami odstěhovala do Moskvy. Dědeček z matčiny strany pochází z Tulské oblasti, byl voják, za války to dotáhl na podplukovníka.

Vnímala vaše rodina to, že jste kvůli komunistům přišli o majetek, jako příkoří?

Rusové mají slušně rozvinutý smysl pro humor, a kdybych jim teď začal vykládat, že nám sebrali mlýn, vysmějí se mi. Tady si může postěžovat tak Michail Chodorkovskij.

Co příbuzní z matčiny strany?

Ti pocházejí částečně z Ukrajiny, z Poltavy, z města Tarasovka, což je kousek za Moskvou. Jezdívali tam trénovat fotbalisti ze Spartaku, a hlavně kvůli tomu to dřív bývalo jedno z nejdivočejších míst, samý chuligán.

Jak to v Mytiščích vypadalo, jak se tam v době vašeho dětství žilo?

Bylo to tam zastavěné devítipodlažními panelovými domy a dvoupatrovými dřevěnými baráky. Ty baráky byly dřív pokládané za naprosté provizorium, ale dneska je všechno jinak, lidi se z nich nechtějí stěhovat, postavili si tam garáže, sauny, okolo jsou zahrádky, kvete tam šeřík – úplně lázeňská atmosféra! Do těch devítipatrových paneláků se samozřejmě nikomu nechce. U básníků jako Igor Cholin nebo Genrich Sapgir se sice dočtete, co to bylo za hrůzu, bydlet v těch barácích. Ale takhle už se to dneska nebere, aspoň v okolí Moskvy. Já to nikdy nebral jako nějakou romantiku. Architektonické jemnosti mě po pravdě řečeno nikdy nezajímaly. Panelák nebo barák – byty byly všude stejně příšerné, to si člověk nevybral.

Měl jste v Mytiščích nějakou partu?

Jo, říkali jsme si děti z Šervúdu. Scházeli jsme se na jedné, poměrně rozlehlé lesní mýtině, okolo stály právě takové dvoupatrové poválečné baráky, ve kterých za války bydleli vojáci. Chodili tam hlavně fotbaloví fanoušci různých klubů, Spartaku, CSK Dynama a jiných. Tam byla taková neutrální půda, takže se to obešlo bez konfliktů. Hrál se fotbal, pilo se pivo.

Jakou jste poslouchali hudbu?

Hlavně punk, nejvíce asi skupinu Graždanskaja oborona (Civilní obrana), potom taky Janku (Ďagilevovou – pozn. překl.), to pro nás byla hvězda. Na koncerty se odtamtud člověk bohužel skoro nedostal. Někdo poslouchal metal, někdo Oi, ale v zásadě to nebylo nijak zvlášť rozdělené. Tenkrát byli ještě všichni relativně „hodní“, málokdo byl agresivní.

Patřil jste někdy k anarchistům, nacionálním bolševikům nebo jiným radikálním hnutím?

Ne. Já byl vychován spíš k snášenlivosti, vždycky mě zajímalo, jak se lidi chovají, mám své vlastní, možná egoistické zájmy, rád posedím, popiju, něco vymyslím, napíšu to tak, aby se to rýmovalo – to jo, v tom vidím smysl, v tom je nějaká moje osobní potřeba. Ale pokud jde o to někoho zabít nebo něco vyhodit do povětří, to mě nikdy nezajímalo. Samozřejmě každý normální člověk by občas nejradši někoho zastřelil.

Měl jste v dětství kromě fotbalu nějaké další zájmy?

Byl jsem takový normální výrostek, rád jsem četl.

Co jste četl nejraději?

Stevensona, Verna, Fenimora Coopera, později Edgara A. Poea... Ale zdá se mi, že o tom nemá smysl mluvit, protože většina z knih mého dětství, které jsem tenkrát hltal, se už dneska vůbec nevydává. Myslím, že kdyby tehdy v kinech dávali to, co dneska, nikdo by nečetl a všichni by chodili na Piráty Karibiku. Později, na konci perestrojky, jsme četli hlavně to, co vycházelo v tlustém časopisu Novyj Mir (Nový svět). Nebylo na výběr. Důležitý byl asi okamžik, kdy tu poprvé vydali Henryho Millera a knihu To jsem já, Edáček! od Eduarda Limonova. To nás opravdu dostalo. Stejně tak jsem mnohokrát s chutí přečetl Limonovovy prózy o jeho divokém dětství v Charkově. Kromě toho jsme hltali Charlese Bukowského, Williama Burroughse. Když jsem v jakémsi malém, nízkonákladovém časopise narazil na krátkou povídku Bukowského, byl jsem z toho úplně vedle. Do té doby jsem se zkrátka nikdy nesetkal s tak uvolněnou fantazií. Chlapík žije s dívkou, která ho podvádí a chrápe se spoustou divokých zvířat, s tygry, krokodýly a bůhví čím ještě. Nakonec porodí nějaké šílené monstrum. Končí to tak, že se vypravěč podívá z okna a vidí výbuch atomový bomby. Když jsem to přečetl, věděl jsem, že to je ono.

Kam jste se přestěhoval z Mytiščů?

Na severovýchod Moskvy, na stanici metra Babuškinská. Žiji tam se ženou a dvěma dětmi. Je to takové klasické předměstí, jsou tam místa, která mám moc rád, ale lidi tam neznám. Spíš se vracím na stará místa.

Kam například?

Třeba do Perlovky. To je kousek od vnějšího silničního okruhu Moskvy. Dřív se to tam jmenovalo Tajminskoje a to místo je významné tím, že tam v době Opričniny Ivan Hrozný popravoval a mučil své bojary. Také tam stál pomník Mikuláši II., který někdo na začátku devadesátých let vyhodil do povětří. Potom ho postavili znova. A zatímco původně byl k Moskvě zády, teď je k ní čelem. Takže když ho vyhodili do povětří, šlo vlastně o projev lásky.

Jak jste prožíval divoké období začátku devadesátých let?

V té době mě zajímaly hlavně holky. A pití. Pilo se to, na co byly peníze. Já jsem na Arbatu obchodoval s pivem. Měl jsem tam stolek
s krabicí plnou ledu a v ní pivo. Za to, co jsem vydělal, jsem si kupoval vodku. Večer se chodilo do podniku, který se jmenoval po svém majiteli Petljura. Byl to jeden z mnoha moskevských squatů, které v té době obsadilo takzvané Společenství svobodných umělců. Scházela se tam vrstva tvůrčí inteligence, která se nemohla zařadit, ta je v každé době zhruba stejně početná. Zvláštní bylo, že ti, co squaty obývali, byli většinou z dobře situovaných rodin. Zkrátka na Západě objevili tenhle způsob existence a zalíbilo se jim to. Obyčejné bezdomovce policie většinou dost rychle vyhnala, ale tyhle děti z lepších rodin ne. Dokonce si myslím, že to bylo nějak domluvené, že v tom měli prsty příbuzní těch squatterů, protože jen tak by je tam nikdo bydlet nenechal. Třeba Petljura byl nějak vzdáleně příbuzný s moskevským starostou Lužkovem. Dneska bydlí tady nedaleko, v luxusním dvoupatrovém bytě.

Byla pro vás důležitá disidentská tradice?

Mezi disidenty byla samozřejmě spousta zajímavých lidí, ale po pravdě řečeno mi jejich problémy nebyly tak docela blízké, protože jsem zkrátka nežil v době, kdy byly jejich myšlenky aktuální. A když jsem dospěl, začali se mi zdát jako směšní žvanilové, a tak je vidím dodnes. Ale nejspíš byli směšní i tehdy, v sedmdesátých letech, a zřejmě i v šedesátých.

Ve vašich básních se často objevuje kriminální podsvětí. Vychází to z vaší osobní zkušenosti?

Ne, na to jsem narážel opravdu jenom málokdy. Banditi měli své vlastní partičky a jejich zájmy se s tou naší, arbatskou, spíš intelektuálskou, skoro neprotínaly. Chodili jsme po jiných ulicích. Jiná věc je, že spousta mých přátel se v té době upila nebo zemřela na předávkování. Umřelo tolik lidí, že se říká, že tudy prošla válka. Drogy a alkohol v podstatě pokosily celou jednu generaci. Lidi, co byli o dva, o tři roky starší než já, se skoro všichni upili nebo je někdo oddělal.

Jak vypadal v devadesátých letech literární život v Moskvy?

Já o tom moc říct nemůžu, protože jsem se v něm nepohyboval. Stýkal jsem se s prostředím, které bylo, jemně řečeno, marginální. S narkomany, pouličními chuligány střední úrovně, žádná velká zvířata, prostě střední lotři. Pohybovali jsme se hlavně na Arbatu a na Pušce – to je stanice metra Puškinská.

Kluby v té době nebyly?

Ne, klub neměli dokonce ani teplouši. Ti se schá­zeli na stanici Ochotnyj rjad.

A co prostitutky?

Ty stály na Tverské, dokud tam nenamontovali videokamery. Hned potom zmizely. Ale nejvíc jich bylo na Leningradské třídě. Stály tam často v několika řadách a čekaly na zákazníky. Zvlášť se to tam vždycky zaplnilo po 22. červnu – to končila škola a všechny absolventky si přijížděly přivydělat do Moskvy.

Říká se, že tu počátkem devadesátých let došlo k opožděné sexuální revoluci. Dá se to tak vnímat?

U nás nemohla nikdy proběhnout sexuální revoluce v pravém slova smyslu, protože to, co by se dalo nazvat ruskou situací, je situace „permanentního zkurvení“.