Konec srpna byl letos v Polsku ve znamení oslav 25. výročí gdaňských dohod, nebo obecněji Solidarity. Jak jste se jich účastnil?
Záměrně jsem nebyl na obrovské konferenci Od Solidarity ke svobodě, na kterou přijela řada prezidentů. Konference, kde účastníci bydlí ve čtyřhvězdičkovém hotelu a převážejí je z Varšavy do Gdaňsku a zpět charterovými lety – to je prostě nechutné, nepatřičné v situaci, kdy většina členů Solidarity nemůže na oslavy přijet, protože nemají na lístek. Šedesát procent polské společnosti žije pod hranicí sociálního minima.
Znamená to, že se polská ekonomika nepostavila na nohy?
Ano, tak to je, nepostavila. Vy jste si našli Škodovku, a ta je dnes přinejmenším na evropské úrovni. My jsme nic takového nenašli.
No, my jsme si nenašli Škodovku, ale Volkswagen.
Ale škodovky jezdí, máte fungující podniky, a naše podniky krachují, to je ten rozdíl. Transformace nebyla v žádné zemi tak výhodná, jak by byla mohla být. Někde se ale povedla lépe a někde hůř. My v Polsku vidíme, jak padly štětínské loděnice, hroutí se velká automobilová továrna FSO a tak dále. To jsou strašné minusy. Máme tři miliony nezaměstnaných. HDP přitom stále roste. Máme v posledních deseti letech průměrně čtyřprocentní nebo pětiprocentní růst hrubého domácího produktu, který ale nevede k vytváření pracovních míst. Máme asi tři miliony nezaměstnaných na 32 000 volných pracovních míst. Je tedy vidět, že krize je velmi hluboká. Takže oslavy vůbec nebyly moc veselé.
Zatím jste mluvil jen o těch, kterých jste se nezúčastnil.
Jel jsem na sjezd Solidarity do Gdaňsku – i když je to podle mého názoru už jiná Solidarita. Solidarita, která byla v roce 1981 po velkém vítězství zaregistrovaná jako odborový svaz, byla ve skutečnosti velké společenské hnutí za lidská práva, za politické svobody a státní nezávislost. Tak to všichni cítili. Odborářské problémy byly v původní Solidaritě až ve druhém plánu. Kdežto dnešní Solidarita je už prostě jen odborový svaz. A protože dlouhá léta nedokázala najít vlastní totožnost, je tato Solidarita v úpadku. Jako ostatně většina odborů na světě; týká se to například i tak velkého a silného svazu, jako je americký AFL/CIO.
Proč myslíte, že jsou odbory v úpadku?
Nedokázaly se internacionalizovat – na rozdíl od kapitálu, který se může přesouvat ze země do země. Odbory v jedné zemi jsou za takových okolností vůči kapitálu bezbranné. A Solidarita jsou právě jedny takové odbory. Já se s ní solidarizuji jako s dělnickým hnutím, ale je to už jiná Solidarita.
A jak se vám na sjezdu líbilo?
Měl jsem z toho pekelný strach, protože naše cesty – teď mám na mysli první Solidaritu – se hodně rozešly. Rozhodně jsem nechtěl vidět Wałęsu. Díval jsem se v televizi na jeho rozhovor s generálem Jaruzelským a styděl jsem se za něj. Je víc lidí, o kterých si myslím, že Solidaritu zradili, že zradili své kolegy – i ti tam samozřejmě byli. Ale většina byli lidé, se kterými jsem se po pětadvaceti letech rád znovu setkal v tomtéž sále. Mnozí žijí ve velmi obtížných podmínkách, v důsledku transformace se ocitli na dlažbě, ztratili hmotnou nezávislost, a vlastně i svobodu. Zaměstnanci loděnic se v současné chvíli cítí jako otroci.
To je silné slovo.
Právě před chvílí jsem mluvil s režisérkou Agnieszkou Arnoldovou, která v loděnicích dělala rozhovory se zaměstnanci, chtěla vidět, jak to tam po těch letech funguje. Našla staršího dělníka, který napřed požádal, aby vypnula kameru, načež se jí omluvil a vysvětlil, že kdyby řekl, co si myslí, druhý den by ho vyhodili z práce. A že je zotročený nuzák.
A odbory se za něj nemohou postavit?
Nezajímají se o takové případy. Například Bogdan Lis, se kterým režisérka mluvila, se divil: co já s tím? Jakou já mám odpovědnost za jednotlivé lidi? Musejí si nějak poradit. To řekl Bogdan Lis, organizátor oslav!
A co se s těmi loděnicemi stalo?
Gdaňské loděnice zkrachovaly, převzaly je loděnice v Gdyni. Způsob převzetí je dost neuvěřitelný, protože byly koupeny za nižší částku, než jakou měly v pokladně. Skutečně! V pokladně gdaňských loděnic bylo asi 90 milionů zlotých a podnik byl prodán za 70 milionů nebo tak nějak. Nepoctivý likvidátor – dá se soudit, že to byl důsledek korupce – určil cenu, tu podepsal, a vůbec nebral v úvahu, že je tam jen v hotovosti 90 milionů. Tak nějak to bylo. Celá polská transformace byla bohužel provedena velmi špatně. V tom jsme, myslím, hodně prohráli.
Na nepodařenou transformaci si stěžuje ledaskdo. Proč myslíte, že byla v Polsku špatná?
Základní příčinou bylo, že byl konečný cíl zaměněn za cestu, jakou k němu dospět. Přijali jsme zákony a instituce, které patřily do zemí s podstatně vyspělejší tržní ekonomikou. Naše společnost prostě není s to je přijmout. A není to jen problém společnosti, je to zároveň určitá past. V podmínkách méně rozvinuté společnosti instituce západní Evropy nebo USA nefungují. V podstatě působí ve prospěch světa kapitálu, vyspělého a bohatého světa. Příkladem je v této chvíli privatizace bankovního sektoru, který se prakticky celý ocitl v západních rukou. Znamená to, že cílem bank nejsou zájmy našeho hospodářství, ale jen zisk. Máme tady příklad loděnic, když už jsme u těch loděnic.
Gdaňských loděnic?
Tentokrát loděnic ve Štětíně. Představte si: štětínské loděnice mají balík objednávek a berou si půjčku od banky. Půjčka je samozřejmě drahá, protože v Polsku jsou půjčky drahé. A teď, když se dokončují lodě – a leží v nich peníze, lodě už stojí na skluzech –, banka odmítá poskytnout další půjčku. Přestože loděnice pravidelně splácejí, banka odmítá. Prostě jí to vyhovuje. Možná má podíly v loděnicích v Brémách nebo v Hamburku nebo někde jinde, nevím. Banka má prostě zájem na krachu štětínských loděnic. Nemá zájem, aby vyráběly, ale aby zkrachovaly. Když je někdo převezme s hotovými loděmi, kouká z toho mnohem větší zisk, než kdyby fungovaly a vyráběly.
A proč si stát neohlídal své zájmy?
Myslím, že to byl na jedné straně důsledek tlaku ze zahraničí, kde vzniká určitý globalizační model států G8, výhodný pro bohaté země členů Osmičky. Tlak se vyvíjí především prostřednictvím kapitálu.
Myslíte, že Polsko nepotřebuje zahraniční kapitál, že by se mu mělo uzavírat?
Polsko například udržuje nadhodnocený zlotý. Díky tomu sem plyne spousta spekulativního kapitálu. Kvůli nadhodnocenému zlotému ale klesá náš export a zhoršuje se bilance zahraničního obchodu. Zlotý je nadhodnocený, jenže jeho snížení a rozhýbání hospodářství brání jiná stránka věci. Část podniků si – protože půjčky jsou v Polsku drahé – vzala půjčky na Západě, v eurech, ve švýcarských francích. Jakmile zlotý klesne, doplatí na to. Začneme-li s příliš energickými kroky, abychom to dali do pořádku, spekulativní kapitál se sebere a z Polska uteče. Před tímto problémem stojí každá vláda, levicová jako pravicová. Vliv globální ekonomické politiky je natolik silný, že má vláda, ať postkomunistická nebo postsolidaritní, nesmírně svázané ruce. O tom lidé ani nevědí. Protestují, bouří se, a to se označuje za nacionalismus. Je to však ekonomická realita této země.
Jak podle vás tahle realita vznikla?
Jedním ze zákonů, který rozkládal odbory, vytvářel korupci a přispíval ke zrychlení privatizace, byl zákon o mimořádných odměnách. Když chtěl ředitel zaměstnancům zvýšit plat o jeden zlotý, musel do státní pokladny odvést čtyři zloté. Šlo o zbrzdění inflace v roce 1989, ale zákon platil až asi do poloviny roku 1991. Začínal se budovat volný trh. A v té chvíli do silné Solidarity, která v podniku působila a jejímž členům nerostly platy – byla inflace, ale platy byly stálé –, přichází ředitel a říká: podívejte se, já vás nemohu pořádně zaplatit, protože když vám přidám zlotý, musím čtyři další odvést státu. Ale mám nápad: vytvořím společnost, a té zadáme práci, kterou máme udělat. Vy budete pracovat na strojích, které tu máme, a já vám slušně zaplatím. A v té chvíli se rozpadla veškerá solidarita – a pan ředitel si udělal vlastní společnost. Státní podniky obrůstaly celými hrozny soukromých společností. Není divu, že se státní podniky zhroutily.
U nás se řada státních podniků zhroutila i bez inflace a bez zákona, o kterém jste mluvil. A dokonce podobným způsobem.
Druhá věc bylo tvrzení, že to, co zůstalo po socialistické ekonomice, nemá žádnou hodnotu, že všechno má jen tu cenu, za jakou je to možné prodat. No pardon, ale když mám jediný pospravovaný kabát, neodnesu ho přece do vetešnictví a neprodám za pár grošů! Ten kabát mě přece hřeje, a tak ho nosím, dokud nemám jiný. Ale ti idioti v letech 1989–90 dělali právě takovou politiku. A dnes nám chybějí tři miliony pracovních míst a nemáme žádnou ekonomickou specializaci – to všechno měla udělat neviditelná ruka trhu. Bohužel to neudělala. Lidé to ale vyčítají především těm, kdo vládnou. Pak se vláda změní, voliči vyženou postkomunisty a po nich přijdou lidé z postsolidaritního proudu, ale změnit se může jen velice málo. Koryto, které vyhloubila mezinárodní hospodářská spolupráce, je pro nás strašlivě nevýhodné, ale nemáme jak se z něj dostat.
A vidíte z toho nějaké východisko?
Je to strašně těžké. Ať se člověk dotkne čehokoli, naráží na obrovské problémy; a navíc jsou tu ještě právní a ústavní zábrany. Zahraniční kapitál se na ně podívá a řekne – tak to ne, to my se stáhneme. Svět se vyvíjí nesmírně dynamicky, a oni se pořád snaží roubovat na dnešní Polsko modely, které se třeba i osvědčily, ale jinde a jindy. Jenže my musíme reagovat na dnešní svět. Dnes už nejenže neplatí to, co platilo v devatenáctém století, ale ani to, co platilo ještě nedávno, na začátku devadesátých let minulého století. Je potřeba dokonale poznat situaci, se kterou si nevědí rady ani mnohé vyspělejší státy, než je Polsko, a hledat způsoby, jak se vyrovnat s reálnými problémy. Lidé si to pořádně neuvědomují. A co je nejhorší, vlastně si to neuvědomují ani politici.
Autorka je novinářka.
Zbigniew Romaszewski (nar. 1940) je původním povoláním fyzik, pracoval ve Fyzikálním ústavu Polské akademie věd. Od roku 1976 působil v polské opozici. Byl členem Výboru na obranu dělníků (KOR), s manželkou Zofií založil a řídil tzv. Byro intervencí, které pomáhalo obětem represí, ale například také podporovalo rodiny stávkujících horníků v roce 1988; manželům Romaszewským se podařilo během tohoto období v zahraničí sehnat a v Polsku rozdělit na půl milionu dolarů. Za stanného práva založil ve Varšavě Radio Solidarita. V roce 1982 byl na 4,5 roku odsouzen – prokurátor navrhoval 8 let, ale Romaszewski opáčil, že je to nerealistické, poněvadž komunismus tak dlouho nevydrží. Od roku 1989 je senátorem polského parlamentu; v posledních volbách byl znovu zvolen, tentokrát na kandidátce strany Právo a spravedlnost. Není členem žádné strany.
–pš–