Cesta do Zadní Bacharábie

Jen jsem vkročil do vesnice, podivný hluk mě dovedl na prostranství plné lidu, a upro­střed něho se na pódiu dva skoro nazí muži, obutí do těžkých, pevně přišněrovaných dřeváků, bili na smrt.

I když to nebylo zdaleka poprvé, co jsem přihlížel kruté podívané, některé ty rány dřevá­kem do masa zněly tak hluše, tak potutelně, až se mi dělalo mdlo.

Publikum nemluvilo, nekřičelo – houralo. Ty nelidské stony, chropot složitých vášní, se zvedaly jako obrovská plachtovina kolem toho pěkně „svinského“ boje, v němž měl jeden člověk umřít, a bylo to pod jakoukoli úroveň.

A to, co se stane pokaždé, se stalo: tvrdý, pitomý dřevák rozkřápne hlavu. Vznešené tahy – a to jsou i ty nejsprostší —, tahy té tváře se rozdupaly jako ničemná řepná bulva. Upadl jazyk slovodělný, mozek uvnitř už na myšlénečku nezadělá a srdce, kladívko slabé, také dostává rány, a jaké rány!

Prosím, a teď už je vážně mrtvý! Takže druhému hned měšec a spokojenost.

„No,“ optal se mě soused, „co vy na to?“

„A co vy?“ řekl jsem, neboť v těchto zemích je lepší být opatrný.

„Co by,“ odtušil, „podívaná. Podívaná jako každá jiná. Podle tradice má číslo 24.“

A na ta slova se srdečně odporoučel.

—

Radili mi, abych jel do provincie Van. Tam se pěstuje zápas, z něhož jsou všechny ostatní odvozeny. Jako podívaná má číslo tři, a lidé se bijí v bažině.

Zápas probíhá obvykle mezi blízkými příbuznými, aby se povzbudila bojovnost.

Lze snadno uhodnout, jaké zápasy se cení nejvíce. Rozdíl nějaké té generace není na pře­kážku, pokud jsou fyzické síly vyrovnané.

Při této podívané se snad ani nešušká. Lepkavé bahno jediné hýbe zápasem: je nestranné, ale zákeřné – tu z obyčejné facky udělá šlehu jako hrom, tu skoro pohltí drtivý úder na podbři­šek – sprosté, vlezlé, vždy dokořán pro toho, kdo se poddá.

Lesklí buvoli s lidskými údy a hlavou zbrocenou bahnem supí a zápolí, napůl udušeni, zahlušeni, oslepeni tím zrádným bahnem, které všude vleze a zůstane a ucpe.

—

Viděl jsem zápas dvou bratří. Čtyři roky se jeden druhému vyhýbali a pěstovali svou sílu, zdokonalovali se. Padli na sebe, takříkajíc ani nevěděli jak. Jako ve snách se začali ohmatávat a přitom se mazali bahnem, možná aby zakryli rodinnou podobu, která ještě dostane zabrat, a jak!

Pozvolna se v nich vzmáhala stará nenávist z dětství, když tak na sebe kydali lepkavou lepru země a do nosu, do očí, do uší jim lezlo ohrožení, temná předtucha. A vtom z nich byli dva démoni. Ale zaklesli se jen jednou. Starší bratr vyrazil příliš zprudka a sletěl i s bratrem do bahna. Tam vespod jaká řež! Obrovské vteřiny! Ani jeden už nevstal. Hřbet staršího se na okamžik vyno­řil, ale hlava ne a ne se vychlípnout zpátky z bažiny, a nenávratně v ní zmizela.

—

Za nejzajímavější platí boj v noci, v mírném přísvitu luny. Bledá měsíční zář mu dodává zvláštní úchvatnost, výraz i zběsilost zápasících se tím úplně mění; tma je umocňuje, zvlášť zápa­sí-li ženy, u těch zábrany a lidská úcta mizejí se světlem.

Zatímco za dne i zběsilost chytračí a přetvařuje se a nikdy není démonická, noc hned vže­ne krev do tváře nebo ji vybělí, a vlepí se do ní v pekelném šklebu. Škoda, že lze ten výraz zachy­tit jen v polotmě. I tak se na tenhle moment zachvácení obličeje nedá zapomenout. Další řež, i ta nejzběsilejší, pak už jen rozvíjí onen prvotní škleb. (Noc je vhodná i proto, že člověk se zvlášť pohrouží a odevzdá se své jediné vášni.) Ty ohyzdné grimasy se do vás zahryznou, výrazy, které se v celém dlouhém životě nemusí ani objevit, ale tady se objeví docela určitě, účinkem noci a sprostých okolností. Diváci z vysoké hňácké společnosti vám nikdy neopomenou vysvětlit, že boj sám je ani tak netáhne, jako ta zjevení, která se vyrážejí ve tváři. Pochopitelně je nutné, aby spolu zápasili blízcí příbuzní, nebo alespoň dávní nepřátelé.

—

Znám města, kde si klidu nedopřejí, tak se tu rozmohla záliba v jistých podívaných. A mladým lidem chybí uměřenost starých.

Je hračka pustit do města pár dravých šelem (po okolí jich běhá dost). Ze skrumáže aut se zničehonic vyhoupnou tři čtyři černí panteři, a ti dovedou způsobit příšerná zranění, i když jsou poplašení. To je podívaná číslo 72.

To se ví, ti, kdo uspořádali tohle povyražení, jistě nejednali ze zloby. Jdete-li však náho­dou po té ulici, lepší bude příliš se tou podívanou nekochat; lepší bude si pospíšit, protože panter jedná ještě daleko rychleji, strašlivě rychle, a nezřídka nějaká ta žena či děcko podlehne úděsným ranám.

Místní úřady se sice snaží tyto žertíky zarazit, leč velkodušně. „Mládež dělá pokusy poně­kud drsné,“ říkají, „ale je v tom správný duch. Ostatně tahle podívaná se pokutuje.“

Pokuta činí 25 bakšů na každého pořadatele. (Pokutují se všechny podívané nad číslo 60.)

—

Když jsem hlásil na policii loupež spáchanou u mě doma, ani nevím jak, za bílého dne, hned vedle pracovny, kde jsem seděl (všechno stříbro pryč, až na jeden podnos), komisař mi řekl: „Udělám, co se má. Ale jestli tam zůstal podnos, určitě nejde o loupež, je to podívaná číslo 65. Z pokut vám jakožto poškozenému připadne 50 bakšů.“

Chvíli nato vešel takový floutek, jakých se najde v každém národě, a řekl: „Tady je to vaše stříbro,“ jako by naštvaný měl být on.

„To bylo náramně vtipné,“ řekl jsem pohrdavě, „a copak vám to vyneslo?“

„280 bakšů,“ opáčil vítězoslavně, „všechny balkóny v okolí byly pronajaté.“

A ještě abych si to stříbro na vlastní náklady odtáhl domů.

—

Mají též „Podpal všeho druhu“, podniky velké i menší, ležící třeba na bedrech jediného kluka.

Když dáte dobrý pozor, uvidíte je, jak se s podpalnými koši tajně plíží do vilových čtvrtí.

Che! che! lépe se s těmi mladíky dohodnout dřív, než se oheň rozroste a přiláká dav dych­tící po vzrušení, a ten pro dům nehne ani prstem.

Jasně že ne. Dav šílí po požárech.

—

Jejich mistrovským oborem jsou zápasy zvířat. Každé zvíře, které jeví byť sebemenší sklon k boji (a kterépak nejeví?), začnou pozorovat, udržují a prozkoumávají jeho nesnášenlivost ke stovkám jiných druhů, které k tomu účelu pozavírali do klecí, až vypracují spolehlivé a trvalé reakce.

Vědí, že stačí jen maličko upravit podklad, aby se z příkladně hodného živočicha stal ne­příčetný zuřivec, a přiměřenou životosprávou se jim daří vybičovat i duši nejměkčí a nejrosolovi­tější.

Mají-li tak rozvinuté, účinné a ve světě opravdu jedinečné lékárenství, vděčí za to právě zkušenostem z tohoto pěstění k boji.

Viděl jsem tam krvelačné housenky a šílené kanáry, do očí, do uší klovající, před nimiž všichni s děsem prchali. (Používají také, jak si snadno domyslíme, nejrůznější výzbroj a výstroj, aby dodali smrtící sílu i těm, které příroda nechala nejvíc na holičkách.)

—

V té či oné ulici hlavního města potkáte občas k polednímu muže spoutaného v řetězech, eskortovaného četou královských gardistů; muž ten vypadá spokojeně. Je veden na smrt. Dovolil si „ukládat o život králi“. Ne že by proti němu něco měl! Pouze chtěl získat právo být slavnostně popraven na jednom z nádvoří Paláce za přítomnosti královské gardy. Netřeba dodávat, že králi se o tom neříká. Tyhle popravy ho už dávno nezajímají. Ale rodina odsouzeného má z toho vel­kou čest, a sám odsouzenec po dlouhém smutném životě, který si ostatně nejspíš vlastním přiči­něním zkazil, nalézá konečně zadosti­učinění.

Každému dospělému je dovoleno pořádat podívanou číslo 30, nazvanou „výkon smrti na Palácovém nádvoří“, pakliže s úmyslem, později spontánně přiznaným, „ukládat o život králi“, dokáže přelézt velkou mříž, mříž malého parku a projít první branou. Není to, jak vidno, nic tak těžkého, byla tu vůle dopřát jistého zadostiučinění právě těm, kterým tolik chybělo.

Skutečné potíže by začaly až u druhé brány.

—

Hňákové si dávají záležet, aby každoročně udělali z několika dětí mučedníky. Podrobují je špatnému zacházení a zjevným křivdám, pro všechno vymýšlejí falešná zdůvodnění a komplikace plné zklamání, v ovzduší děsu a tajemství.

K té práci jsou určováni muži tvrdého srdce, hovada řízená krutými, obmyslnými šéfy.

Takto vyšlechtili veliké umělce, básníky, ale také vrahy, anarchisty (vždycky se vyskytnou mrzutosti), a především reformátory, radikály, jakým není rovno.

Pokud někdy došlo ke změně v mravech nebo ve společenském zřízení, bylo to jejich dí­lo; jim vděčí Hňákové za to, že se i při své malé armádě nemají čeho bát; za to, že se v jejich tak zřetelném jazyce ustálily zášlehy zlosti, vedle nichž působí nasládlé výplody cizích spisovatelů ne­výrazně, vděčí zase jim: několika ubohým, zoufalým, otrhaným děckům.

Proti těm, kdo by se rádi zvrtli v slavné muže, je navíc stále ve střehu Spolek pro deptání umělců.

—

Toho dne utopili předsedu vlády a tři ministry. Luza řádila. Hladomor přes celou zimu je dohnal k výbuchu. Bál jsem se nějakou dobu, aby nepřišli drancovat do naší čtvrti, která je nejbohatší. „Ale kdepak,“ řekli mi, „z toho strach mít nemusíte. Je to jasně podívaná číslo 90 se svými přirozenými doplňky číslo 82 a 84, plus podívané povšechného rázu. Ale pro jistotu se ještě optáme.“

Ten se dohaduje s otcem, ten s babičkou nebo s úředníkem první třídy. Je to přesně tak. „Nicméně lepší bude nevycházet,“ dodávali, „leda s nějakými pořádnými hafany, kvůli vypouštění medvědů a vlků kolem čtvrté hodiny, což spadá pod číslo 76.“

Další týden – protože situace se zhoršovala a proti hladomoru se pořád nic nedělalo, usoudil jsem, že bychom brzy mohli zažít několik podívaných kolem osmdesátky. Moji přátelé se tomu jen zasmáli. Má úzkost byla však silnější, a tak jsem opustil možná navždy zemi Hňáků.

Tlampouzové Mravy a zvyky

Když se nějakému Tlampouzovi špatně dýchá, přijde jim lepší, aby už vůbec nežil. Usuzu­jí totiž, že už nemůže dosáhnout pravé radosti, i kdyby se snažil sebevíc. Takový nemocný může díky souznění lidem vrozenému leda narušit dýchání celého města.

A tak ho zardousí, ovšem naprosto ne ve zlém.

Na venkově jsou dost neotesaní, několik se jich smluví, večer k němu zajdou a zardousí ho.

Vtrhnou do chatrče s voláním: „Přátelé!“ Postupují v sevřeném tvaru, s nataženýma ruka­ma. Jde to rychle. Nemocný se nestačí ani pořádně podivit, a už ho škrtí silné a odhodlané ruce, ruce mužů oddaných povinnosti. Potom pokojně odejdou a jiným na potkání říkají:

„Tak ten odvedle, co měl takový přerývaný dech, zrovna před našima očima najednou dodýchal.“

„Ech!“ řekne se, a vesnice žije dál v míru a pokoji.

Ve městech zato mají na rdoušení obřad, ostatně prostý, jak se sluší.

K výkonu vyberou krásnou mladou pannu. Jak velký okamžik, být takto povolána na most mezi životem a smrtí! Sejde-li chorý zlehka, přičítá se to děvčeti k dobru. Když se jí totiž povede, aby nemocný tiše skonal v jejích milých rukou, je to podle nich skvělá předzvěst oddano­sti k dětem, milosrdenství k chudým i dobrého hospodaření. Hned se jí nabízí víc manželů, než kolik může pobrat, a má dovoleno zvolit si sama.

Celá obtíž je v tom být něžná a zároveň pevně stisknout.

Koketa to nesvede, násilnice také ne. Je k tomu zapotřebí bytostné vlohy, povahy vpravdě ženské.

Ale jaké štěstí, když to vyjde, a jak chápeme dívčiny slzy radosti, když jí přístojící dojatě blahopřejí.

—

Tam, kam doniká zurčení nedalekého potůčku a blyskotání světla ve vlnkách a na zčeřené vodě, očekávejte i výskyt několika Tlampouzů.

Tlampouze jako by to zurčení a vodní tříšť neustále odíraly, odíraly a vzápětí tišily.

Proto se právě poblíž tekoucí vody jeví v nejpříznivějším světle. Tehdy bývají přístupní, jako zotavující se pacienti, kteří ještě postonávají, ale jsou na nejlepší cestě k uzdravení, a není vyloučeno – je-li potok samá peřej a samý skok, jaksepatří dráždivý, a přitom se ve vší prostotě drží svých skromných břehů, není vyloučeno, že se vám budou věnovat a mile s vámi promluví.

Je cítit, jak z nich sálá potěšení. Ale protože nejsou zvyklí se projevovat, zvlášť před cizin­ci, vydávají vedle několika málo slov o to vydatnější kvokání, zaručeně plné výtečných citů.

—

Práce je u Tlampouzů v nemilosti a při delším trvání vede u nich často k chorobným pro­jevům.

Stává se, že po několika dnech vytrvalé práce Tlampouz už neusne.

Uloží ho hlavou dolů, zabalí ho do pytle, všechno marné. Ten člověk je vyčerpaný. Už nemá ani sílu spát. Spánek je totiž reakce. Člověk musí být schopen ještě i tohoto úsilí, a to při největší únavě. Takže ubohý Tlampouz chřadne. A jak nechřadnout, nevyspalý, mezi tolika lidmi, kteří si spí do sytosti? Někteří, pokud žijí někde na břehu jezera, si ovšem jakžtakž odpočinou při pohledu na vodu a na bezděčné kresby z měsíčního svitu a daří se jim pár měsíců přežít, než je stesk po úplném spánku udolá k smrti.

Poznají se snadno, podle pohledů zároveň neurčitých i upřených, jež pohlcují noc i den.

Pracovat si umanuli, šílenci! Teď už je pozdě.

—

Spánek byl ostatně pro Tlampouze odjakživa problém číslo 1.

Však také neuvěřitelným způsobem sladili polohy, jež vyvolávají spánek, s rozmanitostí svých nálad.

Ani chudí se nespokojí se dvěma či třemi druhy lůžek. Ještě se potřebují uložit ve vzdu­chu, v jakémsi pelechu z lůžkovin a popruhů.

Bohatí mají větší výběr.

Svinou se kolem bubnu, kterým pomalu otáčí sluha, nebo se dávají zašít do matrace (čou­há z ní jenom hlava), a přitom se do nich buší latěmi (jsou totiž poněkud nedomrlí), nebo se uloží do zábalu z teplého bahna, prostě požívají nespočetných vymožeností.

Ať už se postupuje tak či onak, platí nakonec jedno: uchazeč o spánek musí pocítit, že je zbytečné bojovat, že je předem na lopatkách.

Svůj nejpodivnější, jakoby mimolidský výraz mívá Tlampouz ráno po hutném, těžkém spánku; zvlášť ten pohled, potemnělý a výmluvný, i když výslovného nic neříká, jaký mívají staří, nemocní, revmatičtí psi u zlého pána, na němž jim přesto záleží.

—

Za dne cestuje Tlampouz jedině zapakovaný jako balík. Nemůže vystát slunce (leda snad v lese, kde svítí nadrobno), vyznávat jeho kult by žádného Tlampouze ve snu nenapadlo. Navíc se v protivném slunečním jasu cítí neustále pozorován. A být pozorován se mu příčí.

Rádi si vyjdou za noci v doprovodu nosičů s mnohobarevnými lucernami a rozběhnou se po lese, tiše, ale s takovým požitkem z podívané, že je to k nevíře.

Ti nejčipernější šplhají do korun a svítilny tam v různé výšce rozvěsí. Mnozí se usadí ve větvích a oddávají se mocnému okouzlení; někdy jsou z toho tak celí bez života a bez sebe, že se jim musí pomoci zpátky domů.

—

V Tlampouzově příbytku je cítit neustále jakási různorodá vůně.

Je-li neotesaný a sprostý, podpálí kus dřeva s trochou sušených bylin a omámí se hustým kouřem.

Křupanství! Jde přece o něco jiného: pomocí rozmanitých vůní, sotva postřehnutelných i výrazných, vytvořit obzory, cesty do šíra, potok velikosti červíka, podzimní les, slané a bouřné moře, přístavy, kde kotví lodě v zdánlivé strnulosti.

Tohle namíchat patří k umění dobré hospodyně. A že to umí! Pověst Tlampouzek je v tomto ohledu po celé Zadní Bacharábii vynikající.

Přeložil Václav Jamek.

Henri Michaux: Čiré vichry, hrdé samoty

Jsme nadmíru smělí, odhodláváme-li se psát o Michauxovi to, čemu se říká kritika.

Je totiž víc než jasné, že v souvislosti s tím, kdo staví svá města „z hadrů“, útržků posbí­raných tam, kde je pohodila bolest či bludné plahočení a kde ustávají formy i znaky, z látek pro­děravělých tmou, zmítaných mihotavými vidinami, ze kterých jde strach, také však vzdouvaných plností, již skýtá vpíjející se barva, přetržené vlákno, krusta zasychajícího bláta, není troufalosti za­slepenější než chtít vytyčovat, rozčleňovat, razit silnice – a přitom narušit spleť stezek – přímo úbočím těch hor, kde pořád ještě táboří, kde rozfukují svou trošku ohně ti, jež by on, Michaux, označil jako básníky podle svého srdce.

Kritika je západní podstaty, utvářela se na slunci večerním, které zdvojuje stínem i kraba běžícího k vodě, i vlnu, která ho překryje. Michaux naproti tomu patří skoro k onomu Orientu, jehož některé nelibé stránky kdysi zaznamenal jen proto, že instinktivně už hledal to, čeho i ti nejlepší odtamtud dosahují jen zřídka, v odloučení. A kdybych si o něm dovolil mluvit s použitím svých obvyklých kategorií, z nichž jednou zůstává naděje, nedalo by mi to a mezi větvemi našich chimér – po­jmů, které se odklánějí od světa, vjemů, které se zahušťují snem, barev a obrysů tak­to nedokončitelných, nucených k onomu nespořádanému hledání, jímž je umělecký výraz – bych slyšel smích zenového mnicha, který se mu zračí ve tváři, břitké, bystré, bez nadměrné laska­vosti, ale s náhlými záblesky světla.

Stručně vzato, hovořit o Michauxovi nutně znamená položit rovnou ten největší problém: problém oprávněnosti onoho slova na Západě – filosofie, projevu historické vědy, přece jen ta­ké části poezie —, které tíhne k hromadění smyslu, ducha, stále na postupu, kvůli prospěchu od­dělenému od bezprostředního a původního sjednocení živé bytosti s jejím existenčním okamži­kem v dechu světa, který všechno vdechuje a vydechuje. Michaux jako téměř jediný z evropských básníků radikálně a skutečně, prostřednictvím obrazů, které zneklidňují, popírá veliký oblouk, jímž se náš mnohotvárný idealismus snaží překlenout prázdnotu zdání. Jako téměř jediný se po­kusil svým průzkumem okrajových sfér vědomí exorcizovat pojem hmoty, který je břemenem naše­ho směřování. Hovořit o něm, doopravdy, ať tedy znamená uvést v pochybnost ten starý nástroj, koncept, a jeho logiku vyloučeného třetího. Až se nám jednou zachce obdařit skutečnou bezpro­středností a jednoduchostí intelekt, který zaujímá odstup, který rozlišuje, který nabízí světy – ale jako bubliny mihotavých vidin, pestré, a přece pusté, utopie a zas utopie –, zamyslet se nad texty jako Tahavi nebo Mír v tříšti bude dobrý začátek: vrcholky, čiré vichry, hrdé samoty, které jsou tady naštěstí pro nás, uprostřed naší přehlcenosti, v několika tenkých svazečcích.

Bylo by ostatně zapotřebí záběru takto širokého, aby kritik u tohoto básníka, který odstra­nil tolik dualit, postřehl smysl a váhu jednoho protikladu, který tu nicméně přetrvává: vycítíme jej, mám za to, v básních Ještě my dva nebo Když střechy padají, kde se opět velmi silně ozývají ona při­poutanost či naděje, které nás vedou k vzpouře proti samozřejmosti Ničeho. Jiné bytosti – ostat­ní – jako předmět nezničitelné připoutanosti ke všem protivenstvím osudu. Svět nově určený, myšlenka bytí z nich a v nich znovu přijatá, a to i za mez oné „orientální“ prozřelosti, která roz­vrací naše představy, naše domnění. Michaux nezapomíná na to, že nic není; také však zazname­nává s vášnivou a zároveň letmou pronikavostí činění démona, který asketu pokouší, jako by ta zjevení, která lámou na kusy to, co spělo k nedílnosti, k zapomnění, k odpoutání, představovala nejen poslední nápor skoro už přemoženého egocentrismu, ale také pokřivený obraz, bolestnou stopu – a věčnou naléhavost – oné existence Druhého, s níž setkat se plně mohlo být, a kdoví, být by snad ještě mohlo, poslední zkouškou v tom našem soumračném světě, a konečným „exor­cismem“. V Utkávání, nedávno publikovaných stránkách, najdeme zmínku, byť málo zdůrazně­nou, studenta, který poskytne útulek/útočiště… (České ekvivalenty slova „refuge“ skýtají ve svém rozporu a rozpětí michauxovské rezonance, jimž nelze odolat – pozn. překl.) Ale nadmíru smělý byl by (tentokrát) ten, kdo by si troufl na tento druhý stupeň zkoumání, který musí být nutně vý­měnou, a neprověřil by nejprve svou osobní připravenost, svou způsobilost.

Spokojím se tím, že v Michauxovi s náklonností a úctou pozdravím mistra, který vybízí k prohlédnutí iluze, ale nikdy neodrazuje od toho, milovat, co je na okamžik tady, před námi, v marných tvarech, s nimiž si iluze pohrává.

Yves Bonnefoy

Přeložil Václav Jamek.