Niccolò Ammaniti
Já se nebojím
Přeložila Alice Flemrová
Havran 2005, 206 s.
Niccolò Ammaniti (1966), považovaný za jeden z největších italských literárních talentů posledních desetiletí, se stal díky románu Já se nebojím (2001) opravdovou celebritou. Text nás zavádí do jihoitalské vesničky, prožívající obzvláště horké léto 1978. Hrdina knihy, devítiletý Michele, prožívá prázdniny na rozpálených polích, mezi lány a několika chalupami, ve společnosti svých vrstevníků z vesnice. Při jedné z her pronikne do opuštěného stavení na nedalekém kopci a zde nalezne něco nečekaného a strašného. Něco, co nejen změní další průběh léta, ale co ho posléze postaví i tváří v tvář smrti. Příběh, vypravovaný z pozice malého Michela, nám dovoluje proniknout mezi vesnické uličníky a poznat jejich poetický svět, ve kterém je ještě mnoho místa pro záhady a nadpřirozeno. Autor však nepropadá sentimentu: tento dětský svět je sice plný kamarádství a soucitu, ale také paktování, nepřátelství, zrad a násilí v boji o místo v kolektivu. A o patro výš je ještě záhadný, ba zločinný svět dospělých. Ammaniti umí vypravovat sugestivně, až filmově názorně, s citem pro dramatičnost a gradaci. Žádné kudrlinky, filosofování a laciné efekty. Svou srozumitelností a upřímností je kniha schopna zaujmout široké publikum a ani přenáročný kritik nad ní dost dobře nemůže ohrnout nos.
Jiří Špička
Etgar Keret
Létající Santini
Přeložily Tereza Černá a Magdalena Křížová
G plus G 2005, 126 s.
Soubor povídek (z nichž ta závěrečná – Knellerův letní tábor – se už blíží kratší novele) současného izraelského spisovatele Etgara Kereta (1967) příjemně překvapí, chcete-li potěší hned několik typů čtenářů. První skupinu tvoří milovníci povídky jako žánru, kteří budou beze zbytku uspokojeni. Autor ví, co to povídka je, a nesnaží se její hranice jakkoli rozmělňovat. Druhou skupinu tvoří ctitelé a hledači point. Keret je jejich mistrem a skoro by se dalo říct, že si je sám oblíbil. Leckdy se mu dokonce podaří díky pointě čtenáře pobavit, ba dokonce rozesmát. Pointy jsou logické, ale přitom překvapivé a nenásilné, chytré a vtipné. Třetí skupinou čtenářů, kteří by mohli knihu přijmout s povděkem, budou pravděpodobně lidé zajímající se o literární tvorbu současného Izraele. I když Keret rozhodně nepatří k autorům, kteří by z palčivých problémů země budovali první plán svých textů, ve všech je specifická realita současného Izraele obsažena. Jen jaksi nahodile. Kereta totiž daleko více zajímají lidé, kteří odešli z tohoto světa vlastní rukou, odsouzení k smrti, děti a jejich svérázný pohled na svět, peklo a ti, kteří v něm končí, anebo nuda či lítost jako lidský fenomén.
Magdalena Wagnerová
Bohuslav Vaněk-Úvalský
Žena se nedá loupat jako banán
Plot 2005, 64 s.
Na každém skautském táboře jsme jedno odpoledne nacvičovali divadelní scénky, které se večer předváděly u táborového ohně. Bylo v nich hodně narážek na přečtené knihy a prožité příhody, to vše navlečeno na „vtipně“ dobrodružný příběh. Bavili jsme se, i když opravdový vtip, kterému by se zasmál i někdo jiný, byl asi tak každý desátý. Po přečtení této knihy se nemohu ubránit dojmu, že Bohuslav Vaněk-Úvalský má podobnou zkušenost. Vidím ho u ohně, jak začíná vyprávět svůj příběh: „Valentino Zebra je nejlepší soukromé očko na světě, které však neuznávají ani v Nuslích. Má kapsy plné hopíků, na kontě ani korunu a čeká na svůj velký případ…“ Na rozdíl od ostatních skautů se ovšem neubránil pokušení udělat ze své scénky knihu: parodii, která se tváří jako „seriózní“ brak, a zároveň brak, který čtete jako parodii. Jenže obojí je jaksi neuspokojující – na parodii je Úvalského produkt zoufale bez humoru (v celé knize jsou asi tři vtipné momenty), na brak se zase tváří příliš nevážně. Příznačný byl v tomto ohledu rozhovor Radima Kopáče s Úvalským pro novinky.cz. „Co vás vůbec přimělo k parodii na brakovou literaturu? – Vidíte a já celou dobu myslel, že píšu férovej brak...“ Kritik tedy míní, že jde o parodii, autor, že o brak, a čtenář má před sebou slátaninu vhodnou pro čtení před starými kamarády ze skauta.
Kazimír Turek
Vratislav Brabenec, Matěj Forman
Všude je střed světa
Meander 2005, 68 s.
Je zcela neuvěřitelné, jak se mi u tak nekonformního autora, jakým je Vratislav Brabenec – muzikant, zahradník a drvoštěp, farmář a básník, saxofonista a textař The Plastic People of Universe –, tlačí do prstů klišé o půvabných a útlých knihách. Autor si s dětmi povídá o všem možném: vzpomíná na tátu, vypráví vlastní příběhy z Čech a Kanady, řekne nám, co se mu v noci zdá, a přidá naučení o důležitosti fantazie v našem upracovaném světě. V knize na pohled úhledné a na pohmat příjemné, malého rozsahu i formátu a s nápaditými obrázky se ve dvanácti příbězích dozvíme leccos, co jsme ještě neslyšeli. Třeba, že „pes dovede prospat i dvacet hodin za den a pak je čtyři hodiny veselý jak blázen!“. Inu, to není nic převratně nového, kdo má psa, ten to dobře ví. Ale ten dovětek: „Je to určitě lepší než čtyři hodiny spát a dvacet hodin škodit světu podivnou činností, které se říká práce.“ Lenost budiž pochválena! Nad knihou jsem se upřímně bavila, předčítala rodině úryvky, obdivovala grafiku i ilustrace Matěje Formana a hrozně litovala, že už nemám děti, s kterými bych ji po večerech nevýchovně četla. Cože? Že se o knihách píše seriózněji? Inu, co dělat – zakončím Brabencovou poučkou: „S volama pomalu a nesahat na bič!“
Kateřina Dejmalová
Viola Fischerová
Co vyprávěla Dlouhá chvíle
Ilustrace Jan Hísek
Meander 2005, 92 s.
Ambiciózní umělecká edice Modrý slon, patřící do rodiny nakladatelství Meander, přivedla na svět už několik pozoruhodných publikací, pohádkami Petra Nikla a Pižďuchy Václava Havla se Sopkovými ilustracemi počínaje a Duhovými pohádkami Daniely Fischerové konče. Pokaždé jde o projekt výrazný, velice osobitý, kladoucí vysoké nároky na knihu jako estetický artefakt. Grafické pojetí, obálka, ilustrace a tak dále, to vše splňuje i náročné požadavky bibliofilské. Desátý svazek edice není výjimkou. S působivým, snovým ilustračním doprovodem Jana Híska se dostává na trh, přesycený nevkusnou a komerční dětskou literaturou, několik půvabných pohádkových textů Violy Fischerové, zastoupené v tomto případě Dlouhou chvílí. Jenže pozor, Dlouhá chvíle výjimečně nestojí na straně záporných hrdinů, jak bývá zvykem. Naopak, baží po jediném, aby mohla vyprávět pohádky. Není nepřítel, ale pomocná ruka tam, kde by se – nedej bože – dítě mohlo začít nudit. A tak vypráví nápaditě, vtipně a neotřele a leckdy si tu naši šedivou, dobře známou zavedenou realitu tak trochu pootočí. O nudě potom opravdu nemůže být ani řeč.
–mw–
Jana Němcová
Z deníku lesbičky
Clever Toys 2005, 121 s.
Beletrizovaný deník Jany Němcové přináší bez falše a příkras autorčino umělecké zpracování jejího osobního příběhu. Přestává být intimní zpovědí a nastiňuje celý okruh otázek nad lidskou přirozeností – o podstatě sexuálního pudu člověka v jeho kulturních projevech. Popisuje citlivost a složitost citového života dívky, období dospívání, nacházení životní orientace a potýkání se s „většinovými názory“ společnosti. V jejím příběhu jsou naznačeny odpovědi na podstatu lidského ducha – různý podíl dvojpohlavnosti psýché v každém z nás, tíže sexuality a potřeby lásky v jejích rozmanitých formách. Prostotou vyprávění o složitosti svého životního údělu autorka dosahuje silného uměleckého účinu. Snaží se svoji orientaci překonat vůlí, vřadit se mezi obvyklou normu – trpí tím však dvojnásob a v mukách poznání z vlastní odlišnosti hledá bolestně svůj raison d’être. Jejímu příběhu nechybí ani jemný humor, když ze své perspektivy popisuje mužský svět (pití piva, pojídání utopenců a plavbu na matraci jezerem jako vrcholy letní rekreace v kempu, anebo návštěvu erotického klubu). V literárním kontextu kniha Jany Němcové vstupuje mezi příběhy iniciace poznáváním hrdinčina nitra a nalezením životní celistvosti, hrdosti na svoji lásku – a to je nejvyšší hodnota, jaké může člověk dosáhnout.
Vilém Kozelka
Viktor A. Debnár
Konopí a marihuana – Spojené státy americké a cannabis v první třetině 20. století
Volvox Globator 2005, 144 s.
Publikace pojednává o historii federálního Zákona o zdanění marihuany během 20. a 30. let minulého století, který fakticky zavedl kriminalizaci rekreačního užití konopných produktů, resp. obchodování s nimi. Kriminalizace těchto produktů přitom vedla k odsouzení milionů občanů USA (zvlášť příslušníků etnických menšin), kteří plní věznice dodnes. Rekreační užívání konopí bylo v USA do 20. let takřka neznámé. Situace se začala měnit se sílícím přílivem mexických imigrantů. Obava z růstu nezaměstnanosti a snížení mezd poskytla živnou půdu pro nenávistné mediální útoky, které poukazovaly na spojení lenosti, duševní méněcennosti a kriminality této menšiny s užíváním konopí. Následně byl založen Federální úřad pro narkotika, který strach veřejnosti dále rozdmýchával. Zde leží zřejmě hlavní důvody přijetí prohibitivního zákona. Naopak dříve hojně citovaný tlak dřevozpracujícího a petrochemického průmyslu nelze dostatečně prokázat, ač svoji úlohu mohl hrát zvlášť při mediální démonizaci marihuany. Obdobný kritický souhrn na českém trhu chyběl, neboť se jedná o problematiku s celosvětovým dopadem – navíc zamlženou množstvím mýtů a účelových polopravd. Studie je doplněna rozsáhlým přehledem relevantní literatury, jmenným rejstříkem a obrazovou přílohou s dobovými fotografiemi a plakáty. Jisté nepohodlí při četbě přičítám poněkud nedbalé redakční práci.
Jan Knitl
Kryštof Boháček
Proč Gorgiás mluví – úvod do filosofie nebytí
Filosofia 2005, 301 s.
Autor knihy se snaží najít smysl podivného výrazu nebytí. Starořecký filosof Gorgiás podle něj vychází z eleatského myšlení o tom, že je jen bytí, a úplně tuto pozici destruuje. Bytí není strnule statické, jak tomu bylo u eleatů (Parmenides), ale naopak jde o neustálé dění. Tím inicioval myšlení Martina Heideggera nebo Jana Patočky. Bytí ani nebytí z hlediska jsoucna vlastně nejsou, podstata světa „není“, nýbrž se neustále děje, neustále vzniká a zaniká. Podobně nelze uchopit ani podstatu věcí; věci ve své nejhlubší bytnosti doopravdy také nejsou poznatelné; tuto bytnost pak samozřejmě nelze adekvátně ani sdělit. Boháček ve svém hermeneutickém náhledu ukazuje, že Gorgiova filosofie nebytí má nejblíže šamanskému počínání a myšlení: božského poznání mohou dosahovat jen výjimeční jedinci, a to v určitém výlučném okamžiku, kdy chápou podstatu světa a všeho bytí. Bytí či nebytí lze pouze naslouchat a řídit se jeho pokyny. Božskou bytnost nelze racionálně vyjádřit, lze se jen pokoušet o vyjádření podstaty jsoucna. Pravdu o jsoucnu lze tak vyvozovat jen z přiblížení bytí a nicoty. Kniha je dobře napsána, obohacena i o řecko-český text Gorgiova základního spisu O nebytí neboli o přirozenosti a autorovi se v ní podařilo přiblížit Gorgiovu filosofii nebytí dnešnímu čtenáři.
Jiří Olšovský
Eva Stehlíková
Antické divadlo
Karolinum 2005, 384 s.
Naše přední znalkyně klasického řeckého a římského divadla vydala komplexní práci ve formě encyklopedie. Skládá se ze tří částí s příznačnými latinskými názvy, jejichž smysl je vysvětlen ve stručném, jasném a v závěru i vtipném úvodu. První část je přehledem šestatřiceti vybraných zachovaných antických divadel s podrobným popisem, plánkem a fotografií současného stavu. Druhá, nejrozsáhlejší část, je pestrým heslářem k dané problematice, v němž najdeme autory, herce i teoretiky, reálie a věcná hesla, hesla o struktuře a formách antického dramatu. Třetí část pak podává podrobný popis všech pětaosmdesáti zachovaných antických dramat. Pět autorů bylo řeckých (Aischylos, Sofoklés, Euripidés, Menandros a Aristofanés) a tři římští (Plautus, Terentius a Seneca); u tří dramat je autor neznámý. Popis obsahuje mj. počet veršů, seznam postav, stavbu a stručný obsah hry a dále cenné přehledy českých překladů a inscenací a popř. také děl českých autorů inspirovaných konkrétním dramatem. Naprosto vyčerpávající a obsahově a informačně hutná publikace s krásnou grafickou úpravou postrádá jen jediné: přehledný seznam her a autorů ze třetí části, popř. i hesel z druhé části. Malá vada na kráse však celkový dojem nekazí. Jednotlivá „hesla“ jsou přehledná, stručná a přitom v nich najdeme vše podstatné.
Milan Valden
Waltharius
Přeložili studenti Arcibiskupského gymnasia v Praze
Vydal J. Kopecký a V. Šmilauer 2005, 190 s.
Latinsko-české vydání méně známého středověkého eposu je nevšedním a záslužným počinem, u nás vskutku ojedinělým. První český překlad vznikl jako součást výuky latiny na Arcibiskupském gymnasiu v Praze; kolektiv osmadvaceti studentů vedl Jan Kopecký, který pak výsledný překlad „censuroval“ a nakonec se rozhodl jej vlastním nákladem vydat. Kniha je hezky vypravená a vedle eposu obsahuje úvodní studii a ilustrace studentů. Epos vznikl v 9. nebo 10. století v Německu a čerpá z hrdinských pověstí z doby stěhování národů, z germánské mytologie a také z podobného okruhu jako pozdější a mnohem slavnější Píseň o Nibelunzích. Byl však napsán latinsky a není příliš rozsáhlý: po krátkém prologu následuje 1456 hexametrů, rozdělených do tří částí. Odehrává se v 5. století a hrdinou je akvitánský princ Walther. Objevuje se zde mj. i Attila a také Gunther a Hagen, známí z Písně o Nibelunzích i z Wagnerova Ringu. Vyprávění, jehož vzorem byla mj. Vergiliova Aeneis, nepostrádá dobrodružství, lásku, intriky, boje, ale ani humor. Je dobře, že se s tímto ojedinělým dílem středověké literatury můžeme konečně seznámit také v češtině. V překladu je znát spontaneita, nadšení a zájem, čtivost i vynalézavost v hledání archaických výrazů a jejich propojení se současnou mluvou. Podrobná úvodní studie má všechny potřebné náležitosti a vyčerpávajícím způsobem informuje o díle i o jeho překladu.
–mv–
Irvin D. Yalom, Ginny Elkin
Každý den o trochu blíž
Přeložil Ivo Müller
Portál 2005, 254 s.
Knihy psychiatra a spisovatele Irvina D. Yaloma jsou bez výjimky co do stylu, ale i témat, jež si autor vybírá, ojedinělé. Pokud psychoanalýza v literárních dílech hrála spíše vedlejší role, zde se jí dostává té hlavní. Nejde přitom jen o knižní vydání kasuistik Yalomových pacientů, ale o plnohodnotné romány, které umožňují pohledy až tam, kam většinou dohlédne jen terapeut. Tato kniha je však čímsi novým. Není to klasický román a jeho spoluautorkou je jedna z Yalomových pacientek. Pokud díky jedinečnému přístupu ke psaní, ale i praxi, kterou stále vykonává, lze Yalomovy knihy označit za experimentální, tak pro uvedenou to platí dvojnásob – jak literárně, tak psychoterapeuticky. Yalom, nevěda, jak dále pokračovat v léčbě své pacientky, která přes evidentní talent psát mimo jiné trpěla „spisovatelským blokem“, zvolil vskutku originální postup. Navrhl ženě, aby po každém sezení vždy krátce, písemnou formou, zhodnotila vlastní pocity. Sám si stanovil stejný úkol, přičemž k výměně zápisků došlo až po půl roce této svérázné literární terapie. Výsledkem je kniha, jež se stejně jako ty předešlé čte jedním dechem a představuje dva odlišné literární styly, ale i dva rozdílné pohledy na totéž. Označení román by pro ni bylo asi zavádějící, nejde ani o knižní příběh jedné terapie. Má to až moc společného s literaturou i psychoterapií zároveň.
Lukáš Rychetský
Živel 26
Časopis Živel od vás očekává rozhodnutí. Buď přijmete jeho svérázný druh komunikace a ztotožníte se s ním, nebo vám zůstane mnoho z jeho obsahu utajeno ve změti náznaků a šifer. V druhém případě se vám může zdát, že se redakce někdy baví víc než čtenář. V čísle 26 (je věnované eskapismu) najdete rozhovor s Kájou Saudkem, který je pozoruhodný zejména tím, že z něj slavný český bohém vychází téměř jako ikona mravnosti. Za přečtení v tomto ohledu stojí zvláště vstupy jeho ženy Hany. Rozebírání Saudkova vztahu k bratrovi by se pak hodilo spíše do ordinace psychoanalytika. V dalším rozhovoru vypadá sociolog Jan Keller téměř jako starozákonní prorok: hlavní zdroj zla spočívá v nesmyslném přepravování zbytečných nákladů, většina mladých lidí prožije život ve feudálně mafiánských systémech, a pokud se budou chovat skromně, tak stát vrhne ušetřené peníze do zbrojení. Možná by Keller měl psát katastrofické romány, když už jeho teorie nevypadají moc vědecky. Zajímavý je příspěvek o preraffaelitech, naproti tomu autor portrétu Jeana Maraise by měl absolvovat kurs psaní, abychom se příště z jeho článku něco opravdu dozvěděli. A za citování stojí neuvěřitelná věta malíře Jakuba Hoška o jím spoluprovozované pražské galerii AM 180: „Když zjistíš, že to funguje bez grantů, není důvod o ně usilovat.“ Ten člověk neskučí nad nedostatkem peněz na kulturu, je to vůbec umělec?
–kt–