Konec nakladatelství Petrov téměř celá česká literární veřejnost oplakala ve chvíli, kdy se o záměru skončit dozvěděla. Nyní se ten konec blíží (k 31. 12.) a Petrovští chystají k vydání poslední knihu, „asociální“ titul Plivanec na rozloučenou od autora zvaného Misantrop. Kromě tohoto mile pubertálního edičního gesta stojí za to pročíst výčet činnosti nakladatelství (ipetrov.cz). Petrov vydal 343 publikací sto dvaceti autorům, poprvé prý od dob první republiky začal užívat termín kmenový autor, v edicích New Line a Nezavedení vyšlo 43 knížek, agentura Petrova do zahraničí vyvezla „70 titulů, z toho polovinu od jistého Michala-Světáka Viewegha“ (no co se dá dělat, vyvážejí se i jiní). Uspořádal pět ročníků setkání básníků na Bítově, čtyři ročníky festivalu Poezie bez hranic v Olomouci, vydal deset čísel revue Neon a jeden kalendář obnažených spisovatelů a redakce při tom všem „odmítla a vrátila celkem 790 918 rukopisů nebo tak nějak“. Právem se Miroslav Balaštík z nakladatelství Host děsí, sedí s oroseným čelem v Brně v redakci za stolem a čeká na přesměrovaný proud neobjevených a zatím jakž takž obsluhovaných psavců. Mne na konci Petrova mrzí zánik jejich internetové sekce rubriky Nezavedení. To byl velkolepý tah. Způsob, jak důstojně pracovat s autory, kvalita jejichž děl se redakci zdát být „na hraně“, a jak odčerpávat smutek nebo vztek z konkrétního odmítnutí. Když si zpětně prohlížím díla některých Nezavedených a vidím tu třeba Karla Kunu, zdá se mi to všechno dávno. Který ze spolků zaměřených na českou literaturu se ujme solidního veřejného skladu rukopisů? Tvar, Host, Litenky, státní Portál české literatury, některé akademické pracoviště? Nebo divočeji, studentský Babylon, jenž právě internetově procitá? Budou-li označeny CC, můžeme se dočkat divukrásných mutací. A pan Balaštík by se nemusel tolik bát.
Libuše Bělunková
Na konci listopadu se pro diváky uzavřelo moskevské Muzej-kino (Muzeum kino), instituce, která roky nabízela v centru Moskvy kvalitní filmy, disponovala velkým archivem i malým muzeem. Dvanáct let bylo Muzej-kino útočištěm moskevských „kinomaniaků“. Ve čtvrtém patře budovy sovětského střihu se scházely rusky malebné figurky, aby v poloprázdných sálech sledovaly jak filmy zlatého fondu světové kinematografie, tak nejnovější domácí i zahraniční snímky alternativní kinematografie. Vstupné přitom nepřesahovalo příjemných sto rublů, k dispozici byl bar s lahvovým pivem a butěrbrody i malé a vtipné muzeum plné exponátů, jako staré kostýmy a vlastnoruční kresbičky Sergeje Ejzenštejna. Chladný mramor chodeb zdobily plakáty z dob větší slávy sovětského filmu. V kině nejspíš bude kasino, které se postupně už několik let rozlézá celou budovou. Ruský Svaz kinematografie, který má na likvidaci Muzej-kina část viny, ale prodejem podílu na budově získal údajně 6 milionů dolarů. Šéf svazu Nikita Michalkov je chce použít „na podporu starých a nemocných filmařů“. Na podporu starého a ošuntělého, nicméně ojedinělého kina se peníze nenašly. Muzej-kino, které vzniklo v dobách kulturního nadšení na konci sovětské perestrojky, podpořil americký režisér Quentin Tarantino i další známí filmoví umělci. Na jeho sály, kde v zimě teplota klesala na pouhých několik stupňů nad nulou, bude vzpomínat se slzou v oku i autor těchto řádek.
Jakub Dospiva
Stane se, že novináři jsou tak rychlí, že předběhnou i samotnou událost, která měla být obsahem zprávy. Stane se i to, že je přání (aby se něco stalo) otcem myšlenky, a tak se z první strany novin informuje o něčem, co se ještě nestalo a možná vůbec nestane. Je zima a my stále nemáme nějaké objektivní posouzení brutálního zákroku, ke kterému došlo na CzechTeku. Jistou naději skýtá vyjádření ombudsmana Otakara Motejla. V Právu mají jasno už od léta, kdy se zákrok českých robocopů chválil takřka v každém denním sloupku. Nepřekvapí tedy, že o názorech ombudsmana vědí více nežli on sám, tudíž jeho jménem tvrdí čtenářům hned v titulku, že „zákrok na CzechTeku byl zákonný“. Druhý den sice musejí věc uvést na pravou míru, ale to už uvnitř listu formou rozhovoru s ombudsmanem, v němž on jasně říká, že jeho názor „se samozřejmě může změnit“, a dodává důležitou skutečnost, že dosavadní zpráva byla z větší části psána na základě informací ze strany policie a není jeho posledním slovem. Mluvíme-li o brutalitě, musíme ji spojit s druhým zákrokem policie, který se odehrál v noci, ve tmě a před kterým i podle novinářů zněly povely „řežte je“ a „neserte se s nima“. Právě tento zákrok, po němž zůstalo nejvíc raněných, by se měl vyšetřit především. Škoda, že ombudsmanovi stačí tma k tomu, aby zjistil, že zákrok posoudit nemůže. Ve tmě se lze dobře ukrýt. Jak vidno.
Lukáš Rychetský