Bývalý prezident Spolkové republiky Německo Richard von Weizsäcker nám v rozhovoru pro toto vydání A2 řekl, že se patová politická situace v Německu změnila na paktovou situaci. Jeho vtipný slogan sice přesně popisuje vnější politický obrat u našich západních sousedů, ale ještě důležitější než povrch jsou vždy vnitřní pnutí, která obě popsané situace předcházela. K podobnému stavu po volbách může dojít i u nás, podívejme se proto na problém zevrubněji.
Ani jedna z velkých stran se svými tradičními partnery, tedy sociální demokraté (SPD) se zelenými (Grüne) a unionisté (CDU/CSU) se svobodnými (FDP), nebyla schopna sestavit většinovou vládu, a proto se nakonec domluvily na velké koalici. Někteří analytici (jako například Jens Jessen z Die Zeit) proto hovoří o historickém okamžiku, který má tři klíčové momenty.
Za prvé: do čela Německa se dostala žena. Došlo k tomu přitom poprvé až po pádu rudo-zelené koalice, která celých sedm let mluvila o emancipaci, a právě ona sama tedy měla do kancléřského křesla dosadit ženu. To se však nestalo, a tak Angelu Merkelovou dosadila do křesla až pravice, poté, co z vlády odešli osmašedesátníci.
Za druhé: výsledek voleb můžeme číst i jako trest, jejž voliči uložili oběma velkým stranám. Odměnili jím ideologickou předvolební propagandu (která zřejmě už na voliče neplatí a kterou nebyla schopná kvůli dosud platné mediální estetice tradiční těžká média včetně televize a rozhlasu rozkrýt a překročit). Voliči donutili politiky, aby opustili ideologické blemblemřeči a hledali nejmenšího společného jmenovatele. Jinými slovy občané řekli: nechte řečí o krásné budoucnosti a jděte něco dělat.
Za třetí: možná jde o rozlučku hysterického obyvatelstva s hysterií. K tomuto závěru lze dojít s vědomím, že Německo se nachází v těžké době, ve které ho poprvé od ustavení spolkové republiky de facto čeká druhý začátek. V Německu je nejvyšší nezaměstnanost za mnoho let (kolem pěti milionů lidí), která se už nedá řešit jen politickými prostředky, hrozí chudoba starších generací, u nichž stát nebude mít dostatek prostředků na vyplácení penzí, a zemi ohrožuje i kulturní dezintegrace, kterou je možné vyčíst z hesel o vedoucí národní kultuře. V dřívějších dobách tato situace vždy vedla k nástupu demagogů všech odstínů.
Němečtí občané ale radikální řešení (včetně nové levice postkomunisty Gysiho a postsociálníhodemokrata Lafontaina) i jednotnou daň profesora Kirchhofa (již vypracoval pro CDU) odmítli a donutili politiky uzavřít velkou koalici.
A možná, že právě pro ni je Angela Merkelová ten nejlepší typ a představuje v německé politice i nový fenomén. Myslí si to její biografka Evelyn Rollová ze Süddeutsche Zeitung, která tvrdí, že Merkelová svým vstupem do politiky vyostřila pohled na realitu. Jako první ve straně poznala, že CDU v čele s Helmutem Kohlem není schopná ukončit aféru kolem nezákonných finančních podpor strany. Kohl byl tak velkorysý, že si ji přesto vybral za svou nástupkyni, protože v dnes jednapadesátileté Merkelové rozeznal velký politický talent. Navíc pochopil, že jako člověk s přírodovědeckým vzděláním může přinést do politiky jinou praxi, než s jakou přicházejí právníci a sociologové. Právníci jsou podle autorky zvyklí myslet v uzavřených myšlenkových systémech, z nichž nejsou nikdy schopní vystoupit. Přírodovědec naopak ví, že každý objev vždy znamená zboření staré myšlenkové konstrukce, a že ono zboření přinese úspěch.
Za další klad Merkelové je možné počítat její původ: je dcerou evangelického faráře a pochází z bývalé NDR. Byla vychována k tvrdosti a čestnosti, ale není emocionálně svázaná s budováním západního sociálního modelu a vysokou životní úrovní SRN. Je velice přímá a pragmatická. Věci velice rychle chápe. Vládní zaměstnanci či poradci byli zvyklí, že když představovali výsledek mnohatýdenní práce, jejich šéf jim za to věnoval dlouho pozornost. Merkelová, jakmile problém pochopí, poděkuje a audience je u konce. Podobně jedná se šéfredaktory a hospodářskými experty a na to nejsou lidé zvyklí. Zvlášť ne od Gerharda Schrödera, který tradičně, jako všichni osmašedesátníci, o všem dlouho diskutoval, každého vyslechl a vzbudil v něm dojem, jak je pro něj jeho názor důležitý, i když se pak rozhodl úplně jinak. Angela Merkelová se nezdržuje zdvořilými rituály, rychle se rozhoduje a to jí u některých lidí nemusí přinést velkou oblibu. Jednoduché to nebude mít nová kancléřka, jak ukázala analýza voleb, ani v Bavorsku. Pětina z nich (podle průzkumu společnosti Forsa), která původně chtěla volit CDU, při přímé volbě pro Merkelovou nehlasovala. Problémy může mít Merkelová i kvůli svým vstřícnějším postojům vůči USA.
Naopak pomoci jí v koalici může nový předseda sociálních demokratů Matthias Platzeck, který je stejně starý, pochází také z bývalé NDR a je původním povoláním přírodovědec. Ve vnitrostranických volbách dostal 99,4 % hlasů, což je druhý nejlepší výsledek v poválečných dějinách SPD: o dvě desetiny víc získal jen Kurt Schumacher v roce 1946. Jeho mandát je velmi silný, což velká koalice potřebuje, ač on sám členem vládního kabinetu není. Když se Platzecka zeptali, jestli je to náhoda, že na špičce jsou dva politici z bývalé NDR, odpověděl: „Člověk s naší zkušeností má ostřejší pohled na šance i rizika... Ta zkušenost nás vede k střízlivějším úvahám a jasnějším analýzám.“ Už ze způsobu komunikace s médii (který byl nejprve Angele Merkelové vyčítán) i slovníku obou přírodovědců se dá tušit, že k nějaké změně dojde.
V České republice by si podle posledního průzkumu americké agentury PSB nejvíc lidí přálo rovněž velkou koalici: 37 % je pro vládu složenou z ČSSD, ODS a KDU-ČSL. Problém je ale v tom, že po opoziční smlouvě, která znamenala jen rozdělení prebend a podpořila korupční prostředí, po řečech představitelů ODS o nulové toleranci vůči ČSSD a se starými tvářemi by velká koalice jen ještě víc degradovala v očích našich občanů i evropských vlád politický provoz v zemi. Česká republika potřebuje opak: rehabilitovat politiku jako řádné řemeslo. Otázka je, jestli to jde v době, kdy politiku vytváří nadnárodní hospodářská logika a technokratická rozhodnutí, která se rychle vzdalují regionálním potřebám, jež formovaly politiku v minulém století. A dalšímu provozu pak nejlépe vyhovují zábavná média, která nic podstatného nereflektují, a tudíž ničemu nevzdorují.
Autor je novinář a spisovatel.