V pátek 20. ledna 2007 po více než devítihodinové rozpravě získala druhá vláda Mirka Topolánka ve sněmovně důvěru díky dvěma poslancům z řad sociální demokracie. To se ostatně dalo očekávat již od půlky minulého týdne.
Překvapivější než výsledek volby byla tedy spíše kultura tak dlouho trvající rozpravy (vystoupilo v ní 38 poslanců). Alespoň částečně jsme ji přitom mohli sledovat v přímém přenosu České televize. Bohužel přenos nebyl úplný a často byl přerušován zcela nezajímavými výplňovými pořady, jako třeba tím, který se jmenuje Bez komentáře.
Opoziční poslanci z řad Komunistické strany Čech a Moravy i sociální demokraté včetně těch nejagresivnějších, kteří pro ostré slovo nešli nikdy moc daleko, jako jsou poslanci Jiří Paroubek či David Rath, se chovali velice uměřeně a slušně, a to nejen ve srovnání s vystoupeními z minulých dnů a měsíců, ale i přiložíme-li na jejich chování historické paralely. O jednu si řekl sám Jiří Paroubek, když přirovnal druhý kabinet Mirka Topolánka k „panské koalici“, která vládla v Československu za první republiky od 12. listopadu 1926 do 1. února 1929 a jíž předsedal Antonín Švehla.
Dnešnímu znechucenému divákovi je třeba připomenout, že za první republiky byla situace jiná než dnes, a to horší, nekulturnější. Tehdy byli dokonce čtyři komunističtí poslanci zatčeni pro obstrukci v parlamentu při projednávání zákona o agrárních clech a kongrui (nejnižších příjmech duchovních). Komunističtí poslanci se snažili znemožnit jednání křikem a boucháním do lavic, a byli proto z parlamentu vyvedeni. Čtyři z nich byli poté zbaveni poslanecké imunity a postaveni před soud.
Politická historie první republiky přináší mnoho zajímavých historických paralel. Za povšimnutí například stojí, že po roce 1926 stejně jako nyní existovaly pokusy o rozpuštění komunistické strany. Dnes se tyto pokusy opírají o skutečnost, že senátní komise pro posouzení ústavnosti KSČM našla dokument registrace z roku 1990, kdy byla KSČM zaregistrována jen jako územní organizace KSČ, z čehož vyplývá důvodné podezření, že KSČ ve formě KSČM nadále existuje, ač v roce 1993 byla prohlášena za zločineckou organizaci. V roce 1927 zase měla být komunistická strana zakázaná proto, aby bylo likvidováno „levé extremistické nebezpečí“. Pokusy z dvacátých let měly ale jen verbální charakter a bylo předem zřejmé, že kvůli takzvanému socialistickému politickému bloku nemohou projít. Nynější snaha je podložena řádně vzniklou vyšetřovací komisí, probíhá tedy právně zcela regulérně a vykazuje rovněž vyšší míru poslanecké či senátní kultury.
Jenže zpět k poslední rozpravě před schválením vlády. Ukázala totiž jasně na jeden mnohem hlubší kulturní problém, na který již kdysi upozornil Ernst Gellner v takzvané pražské knize s názvem Podmínky svobody. Provokativně v ní tvrdil, že musí být každá společnost založená na lži, protože nelze vybudovat žádnou fungující společenskou strukturu na pojmu pravda.
Gellner přitom argumentoval následovně: „Pravda je na společenském řádu nezávislá a neslouží nikomu, a když se jí nekladou překážky, podkope nakonec respekt vůči všem daným mocenským strukturám. Pouze předvybrané či předvynalezené a potom rituálem nebo posvěcením zakonzervované myšlenky mohou spolehlivě udržet specifickou organizační výstavbu. Volné informace by ji zničily… Jinými slovy, rozum nemůže sám o sobě vytvořit konsensus tvořící základ společenského řádu.“
Tuto tezi koneckonců hned ve čtvrtek 19. ledna potvrdila i ministryně kultury Helena Třeštíková, když ohlásila možnou rezignaci, aby tak prý ochránila svou lidskou čest a sebeúctu, tedy pravdu, což jsou pro ní hodnoty vyšší než mocenský konsensus. Předseda Topolánek byl touto logikou tak zaskočen, že se raději k celému případu nejprve ani nevyjádřil.
Debata ve sněmovně Gellnerovu tezi jen dále ilustrovala – třeba z přestřelek a i gest mezi soudruhem Filipem a panem Gandalovičem o biopalivech bylo zřetelně cítit, že soudruh Filip ani sám svým slovům nevěří, ale že pouze hraje roli a předvádí naučeně rozzářenou tvář, a že dokonce ani nejde o to, aby mu oslovený pan Gandalovič uvěřil. Rituální slova byla totiž určena jiným účastníkům obřadu, virtuálním divákům ČT 24. Podobně ritualizované, předem připravené, instantní, nebo jak říká pan Gellner, předvybrané byly argumenty i zástupců ODS a ostatních stran.
A tady někde, na půdorysu této rozpravy, je asi možné předvést jeden ze zásadních důvodů krize dnešní demokracie v celé Evropě. Střet původně dvou zřetelných konceptů vidění světa (dejme tomu konzervativního a sociálního), které nabízely v zásadě dva typy možných řešení a byly i lidem s nižším vzděláním srozumitelné, dnes přestal existovat. V době, kdy má většina globálních problémů v zásadě jen jedno řešení, jehož porozumění ale vyžaduje vysokou kompetenci, se politický rituál zcela obsahově vyprázdnil a proměnil politiku (hlavně v přímém přenosu) v několik málo lehce srozumitelných etud, které ale se skutečností mají máloco společného. Soudné lidi pak od politiky přímo odhánějí.
Úkol, který před námi v Evropě asi stojí, tedy zní: pochopit úlohu rituálu v době mediální demokracie a jeho význam při stabilizování společenské struktury a propůjčit jí nový, uvěřitelný obsah. Jenže aby to bylo možné, je nutné nejprve pochopit a vnitřně přijmout skutečnost, že je funkce kultury v politickém provozu zřejmě významnější než funkce poznávací.
Autor je novinář a spisovatel.