V poslední době rozčeřily stojaté vody pražské historické obce otazníky kolem dopisu sedmnácti osobností z 23. října 2005 premiérovi Jiřímu Paroubkovi (viz A2 č. 9/2005). Pojďme se na problém podívat z osobního pohledu, ale zároveň v širších souvislostech. V úvodu musím předeslat, že nejsem osoba nestranná, a to z prostého důvodu – autoři a „signatáři“ si svoji argumentaci snažili podepřít zpochybněním mé odborné a dokonce mravní (!) integrity tím, že vytrhli ze souvislostí části jedné věty, kterou jsem jako jednu z mnoha pronesl v médiích v reakci na bagatelitaci agenturní činnosti Státní bezpečnosti ze strany soudů a osob – laiků, jež nikdy žádný svazek neviděly. Že nešlo o jediné vytržení z kontextu, dovodím v následujícím textu.
Autoři pamfletu se spletli v žánru. Pokud opravdu chtěli vyřešit kolizi mezi archivním zákonem a zákonem o zpřístupnění dokumentů vzniklých činností Státní bezpečnosti, měli navrhnout změnu jednoho či více paragrafů a tento požadavek vpravit jako novelku do legislativního procesu. Proto nemuseli psát premiérovi, o němž – jak tvrdili – vědí, jak je časově vytížen.
Pokud je však pravdivá informace, že celá aktivita vzešla ze schůzky jednoho z iniciátorů s úředníky ministerstva vnitra (navíc na půdě Archivu Ministerstva vnitra), dostává dopis jiný význam. Snaha řešit tímto zvláštním způsobem osobní problémy několika málo „signatářů“ se spojily s pokusem pracovníků ministerstva vnitra přeskočit své nadřízené – náměstka ministra a samotného ministra, kteří dlouhodobě v otázce zpřístupňování dokumentace Státní bezpečnosti zastávají odlišné stanovisko – a oslovit přímo ministerského předsedu. Pravděpodobně byli svedeni jeho personální politikou a verbálními projevy smířlivosti vůči činnosti některých lidí v nedávné minulosti.
Nevím, kdo a proč měl potřebu do tohoto textu vložit odstavec, ve kterém sice nejsem jmenován, ale naprosto zřetelně identifikovatelný. Nevím, kde stavovští kolegové (signatáři Prečan, Otáhal, Kaplan a Tůma) vzali právo hodnotit mé názory na základě jedné neúplné věty, když alespoň část z nich zná mé odborné texty, z jejichž závěrů při mediálních výstupech pochopitelně vycházím. Mimochodem, nedá se označit utajovaná difamace kolegy, odeslaná poněkud nepochopitelně Paroubkovi, jako svého druhu udání? Proč se mnou autoři otevřeně nediskutovali v médiích, v odborném tisku, či na jiných k tomu vyhrazených fórech?
Po zveřejnění informace o dopisu a zjištění, že existují ještě dva další texty odeslané ministru vnitra a řediteli Úřadu na ochranu osobních údajů, s odlišnou dikcí, se začala tříštit fronta samotných „signatářů“. Jiřina Šiklová posunula některé souvislosti a navrhla řešení, k němuž iniciátoři původně nesměřovali (Oběti jsou na tom hůř než estébáci). Z prohlášení mluvčího exprezidenta navíc vyplynulo, že Václav Havel nejenom dopis nečetl, ale ani nebyl seznámen s podrobnostmi. Korunu všemu nasadil Jiří Dienstbier, jenž ve svém článku (Svoboda bádání, nebo skandalizace?) argumentoval ochranou intimního půlnočního odmítání sexu ze svazku jeho přítele. Pavel Kohout totiž právě nyní tuto situaci přesně popsal ve svých pamětech (To byl můj život?, s. 235). O souvislostech dopisu se v Lidových novinách přesvědčivě vyjádřil Petr Zídek (Disent proti svobodě bádání), negativně zareagovali na internetu i někdejší kolegové disidenti Petruška Šustrová (Spor o minulost) a Bohumil Doležal (Dopis rovnějších historiků).
Svoji roli v celé kauze přirozeně hrálo i špatné načasování. Napsat či podepsat dopis podobného znění a chtít zároveň prosadit uzavření části archivů StB jde při výročí 17. listopadu opravdu jen těžko. Proto byl zřejmě obsah dopisu také zpočátku utajován. Signatářům však nakonec nijak nepomohl ani premiér Paroubek, který si k šestnáctému výročí počátku pádu komunistického režimu vybral větší kalibr – útok na tzv. lustrační zákon. A ten se, jak známo, nepovedl již jen z důvodu, že jeho zrušení neprosadil ani ve své sociálně demokratické straně.
V samém závěru se vrátím k vytrhávání ze souvislostí. Liberální demokrat Ferdinand Peroutka – odpusťte mi ten výraz – se musí obracet v hrobě nad tím, kdo a jak flagrantně zneužil část jeho článku. Nejenomže v původním textu varoval před vytrháváním citátů, ale hlavně tento článek v březnu 1947 publikoval ve snaze zabránit pokusu komunistů manipulovat a zneužívat historii druhé světové války! Věnoval jim proto i tato slova: „Ten, kdo použil citát, nevynechal nic víc než jen celý smysl článku. Není to – podlé? Ostatně to je jen řečnická otázka. Ovšem že je to podlé. Mezi citováním a lhaním není tu žádného rozdílu…“
Autor je historik.