Chtěl bych se alespoň stručně vyjádřit k článku Petra Kužvarta Kdo platí, poroučí (A2 č. 25/2006). Domnívám se totiž, že je jednostranný.
V rámci „války“, která v posledních letech zuří mezi památkáři a architektonickou obcí, pisatel nabízí pouze černobílé vidění – pravda je nepochybně na straně památkářů, jejichž údělem je v rámci českého kapitalismu sklízet v nejlepším případě Pyrrhova vítězství. Architekti, za nimiž stojí mocní developeři, zkorumpovaní úředníci, zkrátka „nečisté prachy“, usilují o exploataci zbytků našeho kulturního odkazu. Tento pochmurný obraz, vykreslený člověkem, který podle vlastních slov spolupracuje „v řadě případů s památkářskými sdruženími“, není dnes ovšem ojedinělý. Nechci se pouštět do nějakých sáhodlouhých rozborů příčin evidentní krize české památkové péče – k tomu se ostatně necítím ani povolán – pouze si dovolím podotknout, že ta je podle mého názoru nejen součástí krize postkomunistické společnosti, ale zřejmě i hluboké a mnohostranné krize celoevropské.
Ale zpět k jádru věci: zmíněná „válka“ památkářů s architekty je podle mého mínění zástupným, ba dokonce paradoxně postaveným problémem. Mají se v ní totiž střetávat ti, jimž jde o kvalitu – byť jakkoliv modifikovaně vnímanou. Památky přitom ohrožují úplně jiné skupiny lidí, především naprosto převažující „sůl země“, vykořeněné, s minulostí se neidentifikující obyvatelstvo našich vesnic a měst, dříve socialistickému, dnes tržnímu konzumu podlehnuvší malý český člověk, jemuž nadbíhá do populistických vod sestoupivší podstatná část politické reprezentace. Je to nebezpečné téma, svádí ke generalizacím, přesto se opovážím naznačit, že by stálo za studii, proč při cestě z evropského západu na východ tak ubývá úcty k minulosti, ztělesňované památkami, a současně přibývá kulturního vandalismu, nevkusu a kýče.
Hlavním terčem útoku Petra Kužvarta se v citovaném článku stal Zdeněk Lukeš. Opět paradoxně, protože se právě on – jak jsem měl možnost leckdy hodně zblízka sledovat po tři desetiletí – snaží vystupovat bez ohledu na černobílá schémata, posuzovat problémy individuálně, neupřednostňova t jakkoliv zavedená klišé. O jeho popularizační činnosti, která je v hodnotově rozvrácených českých poměrech tak potřebná, nemluvě. Pisatel mu vyčítá psaní posudků, dokonce v některých případech za honorář! To je opět dokladem banálního předsudku, že peníze a priori vše pošpiní. Sám mám z řady případů, kdy jsem psal posudky obhajující vstupy současné architektury do památkově či přírodně chráněného prostředí, vlastní truchlivé zkušenosti. Alespoň dva příklady za všechny: rekonstrukce a dostavba restaurátorské školy v Litomyšli od Mikuláše Hulce, návrh na meteorologickou stanici na Šeráku od Aleny Šrámkové. V obou otázkách čelili architekti tak neúnosně hloupým pokusům o úřední šikanu, že se to zdálo neuvěřitelné.
Problém české památkové péče vidím ve dvojí oblasti: v neschopnosti polistopadové politické reprezentace prosadit kvalitní, začátku 21. století i našemu sousedství odpovídající památkový zákon, kterým by legislativa vybředla z lidově-demokratických poměrů padesátých let, a dále v malé sebeidentifikaci české společnosti s historií své země, ztělesněné z větší části právě památkami. Náprava obojího, bohužel, mizí v nedohlednu.
Autor je historik umění.