L.-F. Céline

Tak je tu Lujzíček, Louis-Ferdinand, nebo prostě Céline. Tedy on už je tu dávno, především díky energii Anny Kareninové, která za posledních patnáct let přeložila většinu jeho románů. Z těch, které ještě přeložit nestihla, pro nás alespoň připravila pořádně célinovské ukázky (s. 1, 9, 26–27). Kdo si myslí, „že dobrý umělec by měl být filantrop nebo dokonce dobrý, příkladný člověk“, je vedle jak ta jedle – domnívá se přední světová célinoložka Alice Stašková. Nicméně toto očekávání podle ní přežívá navzdory nesčetným protipříkladům z praxe“ (s. 8–9). A má úplnou pravdu: výtržník Villon, opilec Verlaine, vrah Genet... Jen ve Francii se literárních padouchů vylouplo víc než dost. A nedá se říci, že by se Céline ocitl zrovna ve špatné společnosti. O tom, zda jej lze pro jeho antisemitismus obviňovat z kolaborantství, se po válce zamyslel jeho přítel Milton Hindus, sám americký Žid (s. 10).

V recenzi Jindřišky Bláhové si můžete přečíst, jak dopadla filmová adaptace „nezfilmovatelných“ dobrodružství Tristrama Shandyho (s. 13). Na výtvarných stránkách upozorňujeme na profil Martina Kippenbergera, který se chtěl stát „nejlepším béčkovým umělcem“ (s. 15) a prý nemohl osobně vystát jiného umělce, Josepha Beuyse, o němž se dočtete na straně 14. O dobrodružství v literární vědě s námi hovořila bohemistka Sylvie Richterová (s. 16–17). Jak to vypadá s obchodním domem Máj, k němuž by měla být přistavěna další budova – zřejmě aby měli zákazníci kde nakupovat – a s berlínským Palácem republiky, který by měl ustoupit replice historického zámečku, se dočtete na s. 20–21. Pěkný zbytek prázdnin.

Jan Machonin a Jiří G. Růžička