Spíš strážný než anděl

V roce „tání“ 1968 natočil v Čs. rozhlase Josef Melč dvacetiminutový dialog Václava Havla Anděl strážný (premiéra 18. 6., první verze textu vyšla v Divadelních novinách č. 10–11/1963–64). Hrdinou je mladý spisovatel Vavák, předobraz Vaňka z Audience nebo Bedřicha z Vernisáže (obojí 1975). Základní situace je podobná úvodu Kafkova Procesu: Vavák si není vědom, že by mu cokoli hrozilo, a přesto u jeho bytu zazvoní cizí muž, dosti drze se vnutí dovnitř, nechá se hostit a zároveň začne velice familiárně vykládat, že umělce už léta přátelsky sleduje a ochraňuje před možnými institucionálními následky jeho počínání. Dlouholetý obdivovatel a ochránce zná údajně všechny jeho hry, chodí na jejich premiéry a mluvívá o nich s kolegy v blíže nespecifikovaném zaměstnání.

Dosud utajený ochránce (Josef Somr) přichází tentokrát bezprostředně a na mysli má především chráněncův vzhled. Jako dárek přináší jakýsi patafyzický leštič vlasů – podezřele diletantský přístroj na způsob „puzuka“ ze Ztížené možnosti soustředění (1968). Hlavně ale chce vylepšit dramatikův obličej, který podle něj zohavují příliš odstálé uši. Na ty si přinesl speciální nástroj, zvaný „užky“. Takže v drastickém, černohumorném závěru slyšíme bolestný jekot Jaromíra Hanzlíka.

Motiv nezvané návštěvy, samozvaného, vnucujícího se ochránce byl tehdy velice aktuální na obou stranách „železné opony“. V demokratickém kapitalismu má reálný základ v „ochranitelských“ strukturách mafiánského typu, tedy v jakémsi soukromém organizovaném kontrazločinu – srovnej například absurdní drama Edwarda Albeeho Křehká rovnováha (1966), kde se do bytu středostavovské rodiny vnutí dva návštěvníci – „přátelé“, kterých se pak rodina ne a ne zbavit. Při české premiéře (1969) v dnes již zaniklém pražském Komorním divadle (překlad L. a R. Pellarovi, režie Ivan Weiss) se hra dostala až do drsně aktuální alegorické polohy a inscenace musela být pro „nevhodné reakce publika“ urychleně stažena.

V totalitě jsou samozvanými ochránci jednotlivců samotné státní struktury, které mají na organizovaný zločin nenarušitelný monopol a mohou si tak nasazovat i velice legální masku.

Na Strážného anděla si vzpomněl šéfredaktor Rádia Praha (ČRo 7, vysílání do zahraničí) David Vaughan. Stanice natočila hru v němčině i v angličtině a inscenací zpestřila svůj v podstatě zpravodajský program.

Čas od času ten či onen z našich zákonodárců klade v souvislosti s elektronickými médii otázku po vymezení takzvané veřejnoprávnosti. Kvalitní relace na ČRo 7 jsou vzorným příkladem toho, jak by „veřejnoprávní umění“ mělo vypadat.