Předpolední čas všedních dnů je na stanici ČRo 3 – Vltava věnován memoárovému cyklu Osudy. Po jednom či dvou týdnech se střídají jména známá více i méně, ale vždy osobnosti, které se svým dílem zapsaly do české kultury v nejširším slova smyslu. V březnu redaktorka Hana Soukupová zpovídala přední českou fotografku, čerstvou osmdesátnici Dagmar Hochovou.
Málo o sobě, hodně o své práci. Radostná pokora a vlídná přísnost k sobě i k druhým, etické i estetické sebeomezení. Nevím, zda tento životní postoj pamětnice inspiroval i rozhlasovou fonodokumentaristku, ale výsledek každopádně svědčil pro. Vše zbytečné je odstraněno, koncentrace je absolutní; pravý opak „rozhovorů“, které jako hniloba zachvátily většinu našich tištěných médií.
Nic než osobní výpověď nevnímáme. Pracovní dialog sestřihem dokonale zmizel, asketicky nahrazen úvody, předěly i dohrávkami improvizujícího sólového saxofonu na téma evergreenu Alexander´s Ragtime Band. Občas je hudbě věnována až přílišná stopáž na úkor slova – mluvčí rozhodně nemlátí prázdnou slámu, minuty spíš chybějí, než přebývají a jazz nám bohužel ty fotografie, o kterých je řeč, zpřítomnit nemůže. Ale co takhle vydat toto povídání i s obrázky v Radioservisu na DVD?
Dagmar Hochová vzpomíná spontánně, s vyprávěcím přetlakem, tryskajícím z autentické atmosféry situací, kterou jí neochabující paměť navozuje. Nejmladší ze tří dětí ve šťastné dejvické rodině; ranní pěší pochody s maminkou do německé školky na Malou Stranu (raný rodičovský dar dítěti – jeden jazyk navíc; kdo z nás by ho nepotřeboval?); dětská záliba, signalizující budoucí povolání – poslání: pozorovat lidi, třeba návštěvníky rodičů, mezi kterými byly i osobnosti jako M. Rutte nebo scénograf V. Hofman; pohádky předčítající O. Scheinpflugovou.
Za války v grafické škole s jejím důležitým razítkem v „Kennkartě“. Po letech se jeho pandánem stává razítko Svazu výtvarných umělců v občanském průkazu – pro totalitní režimy nikoli práce, ale razítko dělá z „příživníka“ řádného člověka. Klíčový okamžik – únor 1948. Kolikrát jsme za poslední roky slyšeli, že komunistické přesvědčení sdíleli u nás tehdy prakticky všichni a mladí především? Dvaadvacetiletá studentka a mnozí její kamarádi rozhodně ne. Fatální ilustrace doby: když přišla fotografovat vnoučata F. Halase, zeptal se jí básník na školu. Bez ohledu na jeho známé členství v KSČ mu vylíčila poměry na ní po pravdě. Reagoval jasnozřivě: „Bude hůř, a bude to trvat dlouho.“ Podala antilegendistické svědectví o lecčem, včetně tehdejší FAMU, svědectví verbální, avšak podložené celoživotní tvorbou dokumentaristky, která nikdy žádný snímek neinscenovala, ba ani uměle nenasvěcovala.
Fotografovala žádané (děti) i nežádané (legionáře), pravdu ve Vietnamu i v SSSR, spisovatele (též J. Váchala a B. Reynka), OF v Auroře („mezi squadrou ve svetrech seděl v rohu pán v hezkém raglánu – byl to V. Klaus“), cyklus o starých lidech Síla věku. Knížky z nezveřejněných snímků – své „pokladnice“ – vydává dnes sama. „Něco jsem získala v restitucích, investuji to takto. To mě baví, tak proč bych to nedělala, když můžu?“
Z několika málo náznaků pochopíme, že se nahrává v bytě fotografky, někde naproti Tančícímu domu. „Kamarád mi říká horolezkyně – kvůli tomu pátému patru bez výtahu.“ Já ale vím, že je to ještě o trochu výš. Na té půdě rohového domu Resslovy ulice jsem na samém začátku „normalizace“ Dagmar Hochovou i jejího manžela vídal. Bez kamery, zato v modrákách. Stavěli svépomocí. Paní Dagmar si mě stěží bude pamatovat, byl jsem takový postarší student, najímaný na pomocné práce jejich budoucím sousedem. I pak bylo hůř, i pak to ještě trvalo dlouho, ale patříme mezi ty šťastné – dožili jsme se. Gratuluji.
Autor je teatrolog.