Těm, pro které noc strávená v zavřeném supermarketu znamená splněné vánoční přání, je určena následující reportáž noční doplňovačky zboží.
Naproti potemnělému vánočnímu stromu do noci intenzivně září jedna z pražských nákupních „galerií“. Nečekaně rozlehlé prostranství před ní s miniaturním golfovým trávníkem a betonovou dlažbou obchází jen postarší člen ochranky. Při odpovědi na otázku po vchodu pro personál jeho těžký přízvuk prozrazuje původ východně od našich hranic. Těžké bílé dveře pro zaměstnance jsou ukryty v podzemí parkoviště. Před recepcí stojí další ochranář a všem procházejícím polepuje modrobílou samolepkou svačiny, které si přinesli s sebou. Je to jediná záruka, že nesnědené nebude později považováno za ukradené. Kovový rám připomíná kontrolu na letišti. Práce chtivé brigádníky netrpělivě perlustruje žena v recepci. Při rozhovoru nezvedne oči od malé televizní obrazovky, na níž se černobíle prolínají obrázky z vnitřních prostor hypermarketu. Dvě padesátnice před kovovými mřížemi provizorních šaten hodnotí naše dnešní vyhlídky. „Přes den vyhodili nějakou holčinu, která si chtěla na prodejnu vzít pití, takže dneska nepijeme,“ oznamují nováčkům s bodrou nonšalancí zkušených harcovnic. Všichni si proto na jejich radu necháváme z domova přinesené a později osamolepkované plastové láhve s nápoji v drátěných klecích. Jinak převážně mlčenlivý hlouček osmi lidí se znovu seřadí pod nástěnkou s fotografiemi zaměstnanců měsíce. Nikdo z nás se neusmívá, stejně jako obličeje vyznamenaných nad námi. Je půl jedenácté a další nekonečná noční směna začíná.
Super- a hypermarkety provozované nadnárodními řetězci obsadily během posledních deseti let českou krajinu s nečekanou razancí. Podle Odborového svazu pracovníků obchodu u nás dnes působí přes sto šedesát hypermarketů a minimálně 500 supermarketů. Na začátku devadesátých let využívaly především již existující velkoplošné potravinářské prodejny v rámci obchodních domů či družstevních nákupních středisek. Po roce 1995 se rozjela mohutná a téměř nekontrolovaná výstavba novodobých marketů na okrajích větších i menších měst. Při neexistenci větší veřejné diskuse či adekvátních legislativních nástrojů tak na jeden kilometr čtvereční dnes v Česku připadá nejvíc „chrámů konzumu“ ve střední Evropě. Se skoro sedmdesáti tisíci zaměstnanci se řetězce řadí k jednomu z největších zaměstnavatelů v republice. „Přímý dopad působení těchto subjektů na trhu neanalyzujeme,“ říká Jitka Mondadová z oddělení vnitřního obchodu Ministerstva průmyslu a obchodu.
„Oni nemají nože,“ rozčiluje se muž v červeném tričku s logem firmy před paletou precizně zabalených krabic v uličce s pudinky, prášky do pečiva a olivovým olejem. Tričko ho jednoznačně klasifikuje jako zaměstnance. Dnešní večer má na povel pana Pavla a mne.
„Narvěte tam toho co možná nejvíc,“ dá nám svůj první a poslední pokyn večera a zmizí směrem k regálům s kompoty. Po krátké poradě se s panem Pavlem rozhodneme ověřit informace získané v šatnách. „Pití tu mít nemůžete, přestávka je v půl druhé, na záchod můžete, ale ne často, další nože nejsou,“ vysvětlí nám stručně třicetiletá Irena z Ukrajiny, kterou potkáváme v uličce s oplatkami. Během první hodiny „rvaní“ zboží do polic už přesně víme, na čem jsme. V přetopeném obchodu se rychle dostavuje žízeň, ostré hrany krabic se zbožím nám při primitivním způsobu otvírání způsobují množství malých ranek na rukách a panu Pavlovi se nepodaří projít na toaletu. Magnetickou kartu k otvírání dveří z prodejny brigádníci nemají. Přesto máme štěstí. Ostatní se bez teplého oblečení a rukavic celou noc přehrabují ve velkých mrazácích a chladicích boxech s jogurty a sýry. Náladu na pracovišti tak nezvedne ani nekonečný proud italských slaďáků z osmdesátých let, které se do omrzení linou ze stropních reproduktorů. Po půlnoci zhasne polovina světel v hypermarketu a na cedulky s názvem a kódem jednotlivých variant pudingových prášků přestává být pořádně vidět. S panem Pavlem, jenž je o dvacet let starší nežli já, si slíbíme, že jsme tu dnes naposled.
„Fluktuace zaměstnanců v těchto řetězcích je dost různá. Hlavně v oblastech s nízkou nezaměstnaností může u některých z nich dosahovat až 50 procent lidí do měsíce,“ vysvětluje zaměstnaneckou politiku hyper- a supermarketů šéf odborového svazu Alexandr Leiner a pokračuje: „V menších regionech se lidé bojí o práci, ve větších si zase rychle mohou najít novou a nezůstávají, proto může docházet k porušování práv zaměstnanců někde tak snadno.“ Kontrola ze strany státních úřadů není příliš účinná, zvláště pro svoji formu. To dokládá i zkušenost z minulého roku, kdy proběhla masová inspekce úřadů práce v těchto podnicích. „Dopředu se o tom veřejně hovořilo, takže kontrola alespoň zde v Praze neodhalila žádná větší pochybení,“ vysvětluje Eva Svěřincová z Úřadu práce hlavního města.
Jídelna a kuřárna, kterou mají zaměstnanci na svačinu k dispozici, příjemně překvapí. Po rychlém úprku na toalety se hlavní atrakcí okamžitě stává nápojový automat. V kuřárně je pořádná zima. Okno ve třetím poschodí má mříže, ale nemá sklo. „Kouř byl cítit až dolů na prodejnu,“ vysvětluje tuto improvizovanou ventilaci Irena. Vrchol celonočního snažení však přijde až po čtvrté. Hudba nečekaně zrychlí tempo a do „nonstop“ písně Michala Davida zazní povel: „fejsujeme“. Jsme přeřazeni do uličky s kečupy, hořčicí a těstovinami. Až do rána pak vyrovnáváme řady křiklavých obalů tak, aby iluze nikdy nekončící hojnosti byla naprosto dokonalá. Na regálech nesmí opticky zbýt ani centimetr volného místa, který by svědčil o možném nedostatku. Je však víc než jasné, že první zákazník, který hrábne po své oblíbené pochutině, celou kompozici okamžitě zboří a během sekundy objeví prázdnou plochu za nimi.
Jak vyplývá z letošní studie agentury AC Nielsen, Češi ale své markety i přes drobné nedostatky milují. Utrácejí v nich až sedmdesát procent měsíčního rozpočtu na nákupy, zatímco v Maďarsku je to 56 procent a v Polsku jen 35. Vůle po jakémkoli omezení jejich expanze se pak ve společnosti těžko hledá. „Dali jsme jim volnou ruku a teď už je podle mě příliš pozdě,“ říká Jitka Mondadová.
Autorka je publicistka.