Ve dnech 6. a 7. prosince 2005 opět navštívil Prahu dirigent Maxim Dmitrijevič Šostakovič, syn skladatele Dmitrije Šostakoviče. I tentokrát stanul před Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, aby českému publiku představil další díla svého otce – na řadu přišly dvě zcela odlišné symfonie: č. 2 „Říjnová“ a č. 10. Stejně jako skladby uvedené při jeho předchozích pobytech se i tyto symfonie nahrávaly a měly by se dočkat vydání na značce Supraphon.
Měl jste možnost žít velice blízko skladatele, jehož hudbu dirigujete. Zdálo by se, že jste oproti ostatním dirigentům provozujícím hudbu Dmitrije Šostakoviče zvýhodněn. Ale přece: nacházíte v této blízkosti i nějaká omezení?
To, že jsem mohl žít po boku svého otce, považuji za veliké štěstí. Dobře cítím jeho jazyk, znám jeho charakter, jeho hněv, humor, jeho křehkost. Všechna jeho slova, intonace se projevují i v jeho hudbě, stejně jako lidské vlastnosti, a já to měl možnost poznat. Na druhé straně je to také obrovská odpovědnost. Ne zátěž, ale právě odpovědnost, která na mně leží. Když hraji hudbu svého otce, nechci ji pokazit, chci to zahrát tak, jak si on představoval.
Nikdy jste se nezaobíral myšlenkou vytvořit vlastní orchestr, který by se soustředil na provozování Šostakovičovy hudby?
Ne, to ne. Působil jsem sice v několika orchestrech jako hudební ředitel a hlavní dirigent, ale obecně pro sebe považuji za lepší hrát s různými orchestry na různých místech, dirigovat a popularizovat s nimi hudbu svého otce. Jsem radši všude než na jednom místě.
V minulém roce se na ruském trhu objevila nová kniha Solomona Volkova Šostakovič a Stalin: umělec a car...
...ano, to je vynikající kniha! Přečetl jsem ji a ohromně na mě zapůsobila. Vřele ji doporučuji. V příštím vydání se objeví moje malá předmluva...
...a jak se vám jeví paralela, která je v knize vedena jako svého druhu leitmotiv: paralela mezi vztahy Šostakoviče a Stalina, respektive Puškina a cara?
Nelze to samozřejmě porovnávat do důsledků, protože Stalin byl pochopitelně mnohem horší než car. Vztah umělce a tyrana je však věčný problém a Volkov proniká do jeho hloubky. Pro mě je ta kniha cenná hlavně tím, že obsahuje spoustu materiálu, faktů týkajících se nejen Stalina a Šostakoviče.
Nezdá se vám však, že v současné době vztah Šostakoviče a Stalina bývá někdy snad až příliš heroizován nebo romantizován?
Já bych hlavně nerad, aby Šostakovičova hudba byla příliš spojována s politikou té doby. Pro Šostakoviče-umělce je příznačný hlavně problém boje dobra a zla. Zdrojem toho zla přitom nemusí být právě jenom Stalin, ale kdokoli jiný. Vždyť i v budoucnu se může vyskytnout nějaký tyran. Leningradská symfonie není jen o Velké vlastenecké válce, ale i o válkách, které byly v minulosti a které bohužel ještě přijdou. Člověk přichází do světa, který je naplněn negativním i pozitivním, a Šostakovičova hudba vyjadřuje škálu pocitů a vztahů člověka ke světu. Ta hudba je o všem – o minulosti i o budoucnosti.
Rok 2006 je rokem, kdy si připomeneme sto let od narození Dmitrije Šostakoviče. Hovořil jste o budoucnosti. Jaké tedy bude pro Šostakoviče to další století?
Jeho hudba je vržena do následujícího století. Troufám si tvrdit, že ve své době nebyla plně doceněna. Šostakovič bude v dalších letech velice potřebný. A bude pochopen, jeho hudba bude lidem pomáhat přežít na tomto světě. Ano, jeho hudba bude vždycky s lidmi – za jakýchkoli okolností.
Na rozdíl od svého otce, který nikdy ze Sovětského svazu neemigroval, jste se vy v roce 1981 rozhodl požádat o azyl ve Spojených státech. Co vás k tomu přimělo?
Já jsem nebyl ve společenském životě takovou postavou jako Dmitrij Šostakovič. On ve své zemi pomáhal lidem, ke konci svého života se stal známým a uznávaným skladatelem po celém světě, už ho nebylo možné umlčet a ignorovat. Já jsem však nechtěl, aby můj syn zažil to, čím musel procházet můj otec. Sám jsem prožíval to utrpení, když jsem viděl otce, kterého nespravedlivě obviňovali a vytýkali mu, že jeho hudba je cizí, protilidová. Chtěl jsem, abychom žili ve svobodném světě. A ještě k otcově situaci – v Rekviem Anny Achmatovové lze nalézt tento epigraf: „Mne obloha cizí nechránila,/ cizí kraj mě v křídlech neukryl,/ já po celou dobu jsem tam žila, / kde můj národ naneštěstí byl.“ (překlad Hany Vrbové – pozn. aut.) I otec byl vždycky se svým národem, tam, „kde ten národ naneštěstí byl“.
Byl jste v Americe izolován od ruského prostředí?
To ne. Měl jsem tam hodně známých a kamarádů z Ruska, kteří se do Ameriky přestěhovali, kromě toho jsem cestoval po celém světě, kde jsem se také setkával s ruskými přáteli. A v Americe jsem se oženil i se svou ženou Marinou.
V roce 1997 jste se však nakonec rozhodl pro návrat do Ruska...
Víte, zapůsobil tu pocit národního sebeuvědomění. A já jsem chtěl, aby moje děti byly ruské. Nechtěl jsem, aby se ztratily v Americe, aby se z nich stali emigranti, kteří by zapomněli svůj jazyk. Rusko se stalo svobodné a já chtěl, aby děti byly se svým národem, aby z nich byli skuteční Rusové. Vznikla otázka jejich vzdělání. Manželka založila školu a naše nejmladší děti – dcera Máša a jedenáctiletý syn Maxim – se tam učily nebo dosud učí. V té škole jsou s ruskými kamarády, mluví tam rusky, takže jsou Rusové. Samozřejmě, hodně cestujeme po světě. Vedle koncertních cest často navštěvujeme mého nejstaršího syna, který žije ve Francii, on přijíždí k nám. Máme i dům v Americe. To je vše v pořádku, ale být ve své rodné zemi je pro nás velice důležité.
Váš otec se narodil v Petrohradu, odkud se přemístil do Moskvy. Vy jste do Spojených států odjížděl z Moskvy, ale po návratu jste se usadil v Petrohradu. Kruh se uzavírá?
Ano, kruh se uzavírá. Otec měl vždycky sen vrátit se do Petrohradu, ale všechny ty jeho posty, které zastával, Svaz skladatelů a tak dále, to vše se nacházelo v Moskvě. Své sny tedy neuskutečnil, přestože to bylo jeho rodné město. A tak jako bych teď ty jeho sny realizoval tím, že jsme se s rodinou usadili v Petrohradu.
Vrátím se ještě ke škole, kterou jste zmínil. Mohl byste tento projekt přiblížit?
Když jsme začali uvažovat o vzdělání našich dětí, dospěli jsme k názoru, že je nechceme uvrhnout do systému, který panuje ve státních školách. Chtěli jsme jim poskytnout dobré vzdělání. Současně jsme mysleli i na chudé děti, které si nemohou dovolit lepší školu. A tak manželka iniciovala při chrámu sv. Kateřiny školu pro děti z pravoslavných chudých rodin. Nazvali jsme ji Důstojní nástupci (Dostojnaja smena). Je to vlastně charitativní škola, kterou sponzorujeme, platíme i učitele, všechno děláme kvůli dětem. Máme dobré učitele, děti se tu učí zpívat, malovat... Za své obrazy získávají ocenění na soutěžích, vystupují v divadle Původem z blokády (Rodom iz blokady) před publikem, tvořeným těmi, kdo přežili blokádu, hrají na koncertech. Třeba moje dcera už v devíti hrála pod mou taktovkou ve Velkém sále Petrohradské filharmonie Andante z Šostakovičova Druhého klavírního koncertu. Děti se neustále účastní různých tvůrčích akcí, takže škola vydává své plody. Rodiče těch dětí jsou pravoslavní, je to vlastně taková komuna, kde se všichni znají a navzájem se navštěvují. Nedávno jsme nedaleko Petrohradu, v Pavlovsku, založili ještě jednu školu a chystáme se otevřít i třetí. Shledáváme tuto činnost velice důležitou. Myslím, že peníze, které dostáváme za provozování Šostakovičovy hudby, nemáme právo utrácet jenom pro sebe.
Maxim Šostakovič se narodil v roce 1938 v tehdejším Leningradu. Absolvoval klavír a dirigování na Moskevské konzervatoři, po jejím ukončení stál od roku 1971 v čele Symfonického orchestru sovětského rozhlasu a televize, s nímž mimo jiné premiéroval otcovu Symfonii č. 15. V letech 1981–1997 žil v americké emigraci a po určitou dobu stál v čele Symfonického orchestru v New Orleansu. Po návratu do Ruska se vedle dirigentské činnosti věnuje společně s manželkou také charitativní činnosti v oblasti vzdělávání dětí.