Největší evropské muzeum mapující souhru současných technologií a umělecké tvořivosti je v německém Karlsruhe. Každá jeho návštěva slibuje ojedinělý divácký zážitek. Do povědomí kulturní veřejnosti se ZKM – Centrum pro umění a mediální technologie zapsalo zejména jako místo neopakovatelných výstav. Minulý rok zde například jako kurátor představil svůj projekt o atmosférách demokracie jeden z nejvýznamnějších současných filosofů Bruno Latour. V těchto měsících pod střechou noblesně zrekonstruované bývalé muniční továrny najdeme vedle expozice „mistrovských kousků mediálního umění“ a projektu Revoluce v algoritmech blyštivou výstavu Umění světla, která byla uspořádána ve spolupráci s Muzeem pro nové umění.
V čem je umění prezentované v Centru pro umění a mediální technologie nové? Nestačila by skromnější a poněkud zažitější nálepka „současné“? Nové umění je zde chápáno a představováno jako paralelní proud přesahového umění, které jde napříč formami, vytrvale vypadává z katedrových příběhů velkých směrů a není (tudíž) dodnes zmapováno v kanonických tlustopisech. A to i přesto, že velmi často stálo u zrodu svérázných paradigmatických zvratů, jakým bylo například prosazení umělecké práce s počítači, roboty či genetickým materiálem. Nové umění navíc dosud nemá, kromě několika o to pozoruhodnějších výjimek, jako je festival Ars Electronica (aec.at) nebo právě muzeum ZKM (zkm.de), své tradiční instituce. Odehrává se převážně na festivalech, zabydluje internet a „raší“ v mobilních laboratořích.
Jednou z možností, jak představit nové umění v historickém kontextu, je najít silné téma. V Karlsruhe padla pro tentokrát volba na fenomén světla, jak se prosazoval v moderní industriální společnosti a v jejím umění. Výstava v ZKM vychází z objevu „umělého slunce“ a ukazuje, k čemu všemu světlo jako materiál, téma či efekt přivedlo umělce v průběhu dvacátého století a přivádí v současnosti. Výstavu otevírá série meziválečných 16- a 35milimetrových filmů z dílny velikánů formátu Vikinga Eggelinga (1880–1925), Waltera Ruttmanna (1897–1941) či Hanse Richtera (1888–1976). Nechybějí zde ani příspěvky z počátku čtyřicátých let, například Zlomek organické animace Oskara Fischingera (1900–1967) nebo ukázky filmových cvičení bratří Whitneyových, které si nezadají s postupy současného umění digitální animace, častokrát dokonce tematizující mikrokosmické struktury blízké dnešním vědeckým vizualizacím.
Světlo a oko
Od filmových experimentů vede cesta přímo ke zkoumání technických aparátů, jejichž pomocí je světlo převáděno do podob více či méně příjemných lidskému oku, případně dalším smyslovým orgánům. Vedle modulátoru světla a prostoru (respektive filmově zaznamenané abstraktní stínohry) László Moholy-Nagye (1895–1945) se na výstavě setkáme s konstrukčně složitými „světlohrami“ Thomase Wilfieda (1889–1968) z třicátých let nebo s historicky původnějším a u nás přece jen známějším spektrofonem a světelným klavírem Zdeňka Pešánka (1896–1965). Jeho světlokinetickou plastiku, původně určenou pro výzdobu hlavního vchodu pražských Elektrických podniků, usadili architekti hravě na střechu jedné z výstavních konstrukcí, aby z této symbolické výšky připomínala magickou dobu meziválečného okouzlení technikou. Sami organizátoři výstavy si nicméně (dle očitého svědectví ) na vlastní kůži zažili opak této éry československé světovosti, když jim naše národní (zájmy hájící) galerie po několikaměsíčním vodění za nos odmítla zapůjčit svůj exemplář Pešánkovy plastiky. (Mimochodem: zápůjčku nakonec sponzorovala Pražská energetika.)
Po části věnované průkopníkům umění světla přicházejí jeho klasici: Otto Piene (1928) je zastoupen Světelným baletem z roku 1961 (mírně opožděnou variací na zmíněný modulátor), ale vše napravuje o rok starším „ambientním“ Světelným prostorem Zero Siena, kde uplatnil speciálně upravené projektory a proděravěné stěny k vytvoření iluze jakési intimní astronomické observatoře. Vášeň pro uzavřený prostor a atmosféru přivádí k maximálnímu efektu Giovanni Anceschi (1939) a Davide Boriani (1936), když zvou diváka do temné, jen zřídka stroboskopicky osvětlované zrcadlové místnosti. Zrcadlení v záři stroboskopu, a tedy vytržení ze samoty spolu s mnohonásobným promítnutím vlastního těla do prostoru je závislé na (náhodném) pohybu diváka po místnosti a aktivování snímačů umístěných na podlaze. Že by byl rok 1966 jedním z milníků interaktivního umění?
Svítí – nesvítí
V plejádě legendárních jmen spojovaných s minimalismem, konceptuálním uměním nebo arte povera (na této výstavě vybraných prizmatem práce se světlem) vyniká François Morellet (1926), spojující vizuální ideály minimalismu s aktivní intervencí diváků, kteří mají možnost dle libosti určovat světelné vyznění geometricky abstraktních obrazů. Primitivní dvojkombinace „svítí/nesvítí“ – „zapnuto/vypnuto“ i podobně primitivní souslednost rozsvěcovaných a zhasínaných obrazců nabývá formou diváckého, tedy nepředpověditelného zásahu atraktivní a spekulativní podoby. Podobného efektu spojení statického a dynamického dosahuje také Dieter Jung (1941), který v polovině osmdesátých let vytvořil sérii počítačem generovaných holografických stereogramů, jejichž dynamika (proměnlivost) závisí výhradně na pohybu diváka a jeho schopnosti objevovat chromatické i prostorové plány těchto abstraktních kompozicí.
Jedním z nejsilnějších míst výstavy je instalace Jamese Turrella (1943) Atlantic Charge z roku 1988, která „láká“ diváky do temného koridoru, uličky, vedoucí do místnosti mírně a takřka neznámo odkud osvětlené po stranách. Na čelní stěně se vykreslují málo znatelné obrysy prázdného obrazu, jehož zdroj je doslova tajemný. Divák tak stojí uprostřed místnosti, vnímá tlumenou intenzitu světla na stranách a snaží se sblížit s „obrazem“ před sebou. Nevím, zda všichni, ale někteří po chvilce a značném úsilí dojdou k poznání: spíše než obrazem je tajemný útvar v čele rozhraním mezi dvěma světelnými intenzitami a rovněž prahem dalšího prostoru, zprvu myšleného, později roz-poznaného. Autor připravil (téměř) dokonalou iluzi, jejíž odhalení ovšem není zklamáním, nýbrž zdrojem fascinace – pravým svázáním s novým prostorem, který se právě otevřel. Obraz je prostorem nové místnosti.
České ostrůvky
Kromě Zdeňka Pešánka se na výstavě představuje už pouze jedno (napůl) české jméno: Woody Vasulka, původně Bohuslav Vašulka (1937, Brno). Jeho instalace/konstrukce Light Revisited (1974/2002) by mohla vlastně dát jméno celé výstavě. Vasulka znovu navštívil fenomén světla tak, že pomocí jednoho projektoru a dvou zrcadel vytvořil „reflexivní“ trojúhelník promítaného obrazu na třech plátnech. Zdrojem obrazu je videodílo Noisefields, považované za klasickou ukázku raných formálních experimentů s manipulací obrazu a zvuku. Vasulka se proslavil mj. vizualizacemi materiality elektronického signálu a audiovizuálními modulacemi (vasulka.org).
Je škoda, že si kurátoři nevšimli také nastupující generace českých multimediálních umělců. Například projekt RGB, který po umělecké i technické stránce již delší dobu realizují Tomáš Dvořák (Floex) a Matouš Godík (s podporou Alessandra Capozza), by se do Karlsruhe hodil jako málokterý jiný. RGB ve své verzi 2.0 je interaktivní hudební instalace/performance, jejímž tématem je aktivní účast diváků při vytváření společné hudební kompozice. Komunikace mezi diváky (a hudebníky) je prostředkována speciálně vyrobenými barevnými světly (baterkami), která v sobě mají zabudované 3 supersvítivé LED diody, a jsou tak schopny emitovat tři základní barvy spektra – červenou, zelenou a modrou. Další barvy je možné vytvářet skládáním těchto primárních barev, jak si mohli diváci naposledy vyzkoušet na festivalu ENTERmultimediale 2 letos v květnu (entermultimediale.cz). Komunikace a kompozice probíhající v reálném čase je podporována poměrně složitými algoritmy, které se stávají stále podstatnější součástí soudobé audiovizuální kultury.
Ostatně výstavní projekt Revoluce v algoritmech, který probíhá v ZKM souběžně, je skvělou ukázkou tohoto přístupu a volným pokračováním v mapování nového umění a hledání nečekaných kulturních a tvůrčích přesahů například do oblasti vědy. Nezaměřuje se přitom pouze na současnou uměleckou praxi generativního umění, ale pokouší se o kontextuální pohled na fenomén algoritmu, jeho dějiny a manifestaci na poli architektury, hudby, literatury a vizuálního umění. Na výstavě proto najdeme jak jeden z nejstarších (fungujících) programovatelných počítačů Zuse Z22 z roku 1957, tak četné příklady „algoritmických operací“ v op-artu, kinetismu, hnutí Fluxus anebo v projevech dnešního net-artu (internetového umění). Mezi futurologicky přitažlivými exponáty se objevuje také poslední „zhmotnění“ českého projektu E-area. Instalace Sembion sice v Karlsruhe figuruje pouze jako demo, ale snad budou diváci moci brzy ocenit (v Praze?) i její avizovanou interaktivní podobu.
Autor pracuje v Mezinárodním centru pro umění a nové technologie (CIANT).
Licht Kunst aus Kunst Licht.
ZKM – Centrum pro umění a mediální technologie
ve spolupráci s MNK – Muzeem pro nové umění, Karlsruhe, SRN, 19. 11. 2005 – 1. 5. 2006.