Předvánoční atmosféra slovenských městeček a vesnic se na první pohled v ničem neliší od shonu, na který jsme všichni zvyklí. I malé obce jsou vyzdobené barevnými neony s kýčovitou tematikou Vánoc, obchody jsou plné čokoládových kolekcí. Velká část obyvatel shání dárky v rychle rostoucích nákupních zónách na perifériích velkých i menších měst. Jsou tu ale i lidé, kteří musí řešit jiné problémy.
Méně ekonomicky úspěšní obyvatelé Slovenska se musí zimním období hlavně postarat o dostatečné množství dřeva na vyhřátí malých domečků, stojících nejčastěji na okrajích nebo až za okraji vesnic. Na místech, kde již před dávnými lety nikdo z jejich sousedů nechtěl pro špatné podmínky nic pěstovat, anebo tam, kam byli z rozhodnutí vlády a obce v časech prvního samostatného slovenského státu přesunuti, aby se tím i symbolicky mohla zdůraznit jejich celková odloučenost od „spořádaných“ občanů. V domcích, postavených často jen ze dřeva a se stěnami vymazanými hlínou, teď sedí u pomalu hořících kamen, plných mokrého, nekvalitního dřeva, nasbíraného někde v nejbližším lese nebo na břehu potoka, a čekají.
Na co čekají, vlastně asi nevědí a většina z nich je spíš pohroužená do apatie, způsobené neustálou nepřízní osudu, který pronásleduje jejich kroky.
Čekají, že třeba přijde někdo na návštěvu a přinese novinky od vzdálených příbuzných. Nebo že se objeví předvolební agitátor některého z kandidátů na krajského župana a přinese čokoládku nebo půllitrovku ovocného vína za příslib hlasu. Nebo se ukáže některý ze sousedů z té „šťastnější“ části zdejší populace s nabídkou mizerného výdělku za celodenní práci – třeba při řezání dřeva. Anebo přijde někdy těsně před dvacátým pošťačka a donese poukázku na těch několik tisícovek, kterými je stát pravidelně za jejich čekání odměňuje.
Pak bude následovat to, co každý měsíc. Příštích pár dní budou věnovat plnění snů, které se jim v průběhu čekání zdály. Vypraví se do města a alespoň chvilku si budou připadat jako ostatní, kteří si za peníze mohou koupit i to, co nepotřebují. Kromě nezbytných brambor, mouky a oleje si pak dovezou třeba i to DVD, které dali před pár týdny, kdy už nebylo co jíst, do zastavárny, možná i dokonce podlehnou reklamám, valícím se na ně z televize, a koupí si mobil za korunu, co má i foťák a dávají k němu discmana. Za dva měsíce pak o něj zase přijdou. A chlapům vždycky zbude i na nějaký ten litr čůča, které jim pomůže zapomenout na to, co bylo, a na to, co se po pár dnech hojnosti zase neodvratně vrátí.
Osady znovu rostou
Ve všech zemích najdete lidi, kteří žijí na hranici, někdy i za hranicí chudoby. Na Slovensku ale po loňské reformě sociálních dávek klesly mnohým rodinám příjmy pod dva dolary na den. Vláda zavedla takzvané aktivační příspěvky s cílem motivovat nezaměstnané. Mají je podpořit k vykonávání práce v rozsahu alespoň 10 hodin týdně. Systém sociálních dávek však zamezuje rodinám překročit pevně danou sumu příjmu. Můžete tedy klidně pracovat, na konci měsíce to ale vaše příjmy nezvětší.
Samozřejmě, řešení se všem nabízí – odejít odsud pryč. Ale kam, když všude jinde je třeba platit nájem, elektřinu a kdo ví co ještě. Jednou z výhod života bez tekoucí vody a někdy i bez elektřiny je, že tyto životní náklady odpadají. A je to také jednou z příčin, proč se za poslední dva roky počet obyvatel osad a chatrčí na Slovensku zvětšuje. Na co platit drahé a stále dražší poplatky ve městech, když si můžeme postavit domek v naší rodné vesnici, vedle svých příbuzných, kteří nám pomohou, když bude potřeba? Rychlé řešení s sebou ale přináší nečekané problémy. V obci vás nepřihlásí k trvalému pobytu, protože nechtějí, abyste se sem vraceli. Tím pádem musíte dojíždět na úřady do místa minulého bydliště. Na to ale nejsou peníze, takže tam nejezdíte, tudíž vás vyškrtnou ze systému sociální podpory a nemáte vůbec nic. Kromě toho, co si sami posháníte.
Příliš rychlé okolí
Ve slovenských osadách nacházíme chudobu, o které se nemluví. Předseda vlády se na nedávné tiskové konferenci pochlubil pozitivními zprávami od Světové banky o tom, že ekonomika roste a podtatranský tygr skáče dále vpřed. Nezmínil ale to, že tatáž instituce zároveň vydala i zprávu o prohlubující se chudobě těch, kdo již chudí jsou. Propast mezi bohatými a chudými se tady stále zvětšuje. Na silnici běžně potkáváte mercedesy, řízené tajemnými muži v tmavých brýlích, které v rychlosti míjejí skupiny žen nesoucích na zádech otepi dřeva anebo děti vracející se pěšky z vedlejší obce ze školy.
Celá společnost spěchá kolem těchto méně ekonomicky úspěšných obyvatel někam pryč. A čím je okolní společnost rychlejší, tím menší mají šanci se do ní zapojit. I řešení, která jim společnost nabízí ke zlepšení jejich situace, jsou pro ně dnes příliš rychlá. Rychle připravovaná a tím i krátkozraká. Velkým hitem je třeba výstavba „sociálních“ bytů. Postavíme vám domečky, kde budete mít teplou vodu, sporák, dobré topení, hlásali političtí optimisté. Evropská unie to zaplatí a vy na tom kus odpracujete, abyste si toho vážili a neničili to, dodávali. Budete bydlet ještě dál od nás, protože vás mezi sebou nechceme (to již ve svých projevech vynechávali). Slibovaný komfort však vydrží maximálně rok, protože když vaříte, ohříváte vodu a někdy i topíte elektřinou, k tomu máte platítit nájem, který jste předtím nikdy neplatili, a příjem se vám zvýší maximálně o pár stovek z příspěvku na bydlení, pravděpodobně vás velmi brzy jako neplatiče zase odpojí. A zase na tom budete stejně, koupíte si kamna, budete chodit na dřevo, a když vás úplně nevystěhují, tak si vaše děti, které si založí rodinu, brzy postaví stejný domek, v jakém se narodily, protože se do vašich dvou místností už nevejdou.
Cesta z kruhu
„Chceme pro ně také něco udělat, aby se jim žilo lépe, aby se jejich děti mohly pravidelně umýt a aby mohly spát v teple.“ Tak by se dalo shrnout přesvědčení primátora jednoho z východoslovenských městeček. A tak se rozhodl postavit několika rodinám z historického centra města právě takové domky. Zastupitelstvo našlo podle územního plánu jediný kompromisní pozemek – necelé dva kilometry za městem, na břehu potoka, který se na jaře často rozvodní, a navíc na cestě k obci, jejíž obyvatelé jsou vnímáni jako ti nejhorší ze všech špatných. Toto je jeden z mnoha případů, kdy původně dobrý úmysl – zlepšení bytových podmínek nejchudších – špatným a nedomyšleným postupem umožnil představitelům obce uskutečnit to, o co již delší dobu usilovali. Vyčistit město od těch „nepřizpůsobivých“ spoluobčanů, zabezpečit tak rozvoj turistiky a zároveň si i pojistit hlasy v blížících se komunálních volbách. Kromě toho ale také rozbili dlouholeté společenské vazby obyvatel jedné městské lokality a odstěhované odsunuli na nejnižší sociální úroveň.
Představitelé obcí, státních orgánů a neziskových organizací se na nedávné konferenci na Krajském úřadě v Prešově shodli na tom, že kromě poskytnutí nových bytů by sídliště měla své obyvatelům pomáhat také sbližovat s většinovým obyvatelstvem. Obcí, kde se to prozatím povedlo, je na Slovensku jenom minimum. Jednou z nich je Spišský Hrhov nedaleko Levoče. „Chceme, aby u nás měli všichni obyvatelé stejné podmínky. Jak se pak postaví či nepostaví na nohy, to už záleží jen na nich,“ popisuje filosofii své obce starosta V. Ledecký. Lidé si tu musí své byty stavět sami, mohou ale i mluvit do jejich vybavení. Kromě toho ti, kteří alespoň trochu chtějí, se mohou nechat zaměstnat ve firmě spravované obcí. A zdá se, že podaná ruka se tu nesetkává pouze s dalšími žádostmi o dary. Jako všude jinde, i tady se ukázalo, že dlouhodobá práce a zájem o osudy spoluobčanů se vyplácejí, a na atmosféře obce je to vidět. Jako by se odsud vytratila nervozita ze vzájemného nepochopení, která je v jiných obcích tolik patrná.
Životy těch méně „úspěšných“ obyvatel Slovenska se pohybují v příslovečném kruhu. Dostali se do něj již svým narozením a jenom málokterému se podařilo z něj vystoupit. Mnohem víc se jich do toho kruhu každým dnem rodí. S největší pravděpodobností budou i oni žít své životy paralelně se svými sousedy patřícími k většinové společnosti. Budou se s nimi potkávat na ulicích, na úřadech a v obchodech, ale nikdy se vlastně doopravdy nepotkají, nikdy si spolu rozumně nepromluví, protože ani jejich rodiče spolu nikdy nemluvili. A letos o Vánocích? Budou stejně jako jejich šťastnější sousedé koukat na televizi, kde je momentálně největším hitem španělská soap opera Cigánky.
Autor pracuje v Nadaci M. Šimečky na východě Slovenska.