Moskva, kterou obývá oficiálně 10,5 milionu lidí a neoficiálně alespoň o dva miliony více, je plná protikladů. Množství Rolls Royceů, Maybachů a podobných luxusních automobilů, stojících před VIP kluby, vyráží dech. Stejně jako množství bezdomovců a toulavých psů o dvacet metrů dál. Podobné kontrasty najdete i v městské architektuře. Tatlinova futuristická vysílací věž nedaleko stanice metra Šabolovka sousedí s nejtupějšími ukázkami sovětského stylu sedmdesátých let. Věž federace Sira Normana Fostera se přes řeku dívá na pseudobarokní domy stalinské elity. Budova bývalé KGB na Ljublance dodnes vyvolává tíživé pocity u kolemjdoucích. Ti spěchají do křivolakých uliček čtvrti Chitrovka, známé coby útočiště kriminálníků z carských dob. Náhle narazí na klasicistní dům, přestavěný ve stylu podnikatelského baroka.
„Moskva je eklektická. Její architektonický ráz se nedá určit. Vlastně absence stylu je jejím stylem,“ říká historik architektury Alexej Dmitrijev. Architektonické památky jsou po městě rozházené bez ladu a skladu. Zájemci o historické poklady mohou obdivovat palác z 18. století, ale pak musí k další zajímavé budově pochodovat dva kilometry mezi cihlovými obytnými domy z šedesítých let, slavnými chruščovkami.
Rekonstrukce neschopen
Doba starým stavbám zjevně nepřeje. Moskva je přesycena penězi z vysokých cen ropy a stala se jedním z nejdražších měst světa. Díky tomu prožívá stavební boom a přitahuje nejlepší světové architekty. Norman Foster je dnes v Rusku jako doma a přicházejí i další hvězdy, jako architektka íránského původu Zaha Hadid. Problém je, že docházejí stavební pozemky a jejich cena šplhá do závratných výšin. Finanční hlediska dostávají přednost před ochranou historických budov. Nejbrutálnější metodou likvidace nepohodlných památek je nechat starý objekt zchátrat tak, až je uznán za neschopný rekonstrukce. „To je třeba případ paláce hraběte Razumovského. Patří Akademii umění, která ho nechala zchátrat natolik, že přinejmenším jedno křídlo a všechna hospodářská stavení bude zapotřebí zbourat. Dům architekta Kazakova vyhořel, čímž se velmi jednoduše vyřešila otázka odstěhování nájemníků. Totéž se stalo s Polivanovovým domem v Děněžném pereulku. Stačí malý požár a dům chátrá třikrát rychleji. A svede se to na bezdomovce,“ usmívá se trpce Andrian Krupčanskij, šéf projektu „Moskva, která už není“.
Pro druhý postup se vžil termín lužkovská rekonstrukce – podle jména moskevského starosty. Spočívá v tom, že se budova zbourá a znovu postaví v prakticky původní podobě. Přidá se většinou pár pater pro kanceláře, v podzemí vyroste obchodní středisko a garáže. Jen při pohledu na použité materiály si návštěvník uvědomí, že dům nepochází z třicátých let, ale jde o napodobeninu. Z architektonicky významnějších budov tento osud postihl třeba hotel Moskva, který se nachází asi sto metrů od Rudého náměstí. Proti bourání obchodního domu Voentorg vznikla i petice, kterou podepsala většina moskevských intelektuálů. Nepomohla, a opět šikovně zaúřadoval malý požár.
Lepší než původní
Jiným příkladem rekonstrukce à la Lužkov je dostavba zámku v Caricynu, která byla slavnostně dokončena v listopadu minulého roku. Zámecký komplex postavil známý architekt Vasilij Baženov pro carevnu Kateřinu Velikou jako její moskevskou rezidenci. Té se ovšem stavba z neznámých důvodů nelíbila, přikázala ji přestavět a ani poté v zámku nikdy nežila. Komplex přišel o střechu už koncem 19. století a spolu s rozsáhlým parkem připomínal romantickou ruinu. Jurij Lužkov z něj ovšem vybudoval palác ve stylu století osmnáctého. „Je to naprosto šílené. Usoudili třeba, že hlavní sál není dostatečně velký, a tak zbourali strop. A teď je sál naprosto nesymetrický. V druhém patře udělali pseudogotickou síň se skleněným stropem. Obložili ji dubem ve stylu anglických domů éry Waltera Scotta. Absolutně nemají povědomost o tom, jak se dříve stavělo. Kvalitní parkety sousedí s překližkovým obložením, v jedné místnosti máte křišťálová zrcadla, vedle jen zrcadlovou tapetu jak na nádražním záchodku. A všechno je pro jistotu pozlacené, aby to vypadalo dostatečně carsky,“ neskrývá své rozhořčení historik architektury Georgij Revzin.
Modernistům stejně
Specifický osud má konstruktivistická architektura, která je ze světového hlediska asi tím nejcennějším, co v Moskvě stojí. Z domů Le Corbusiera, Konstantina Melnikova, bratrů Vesninů toho mnoho nezůstalo. „Všechny domy ze třicátých let byly za Brežněva zrekonstruovány. V ministerstvu zemědělství Alexeje Ščuseva, dělnických klubech Melnikova nebo Ilji Golosova, domě kultury závodu ZIL bratrů Vesninů už dnes nenajdete žádné stopy po konstruktivismu dvacátých let. Už jen opravdový odborník je může rozlišit od brežněvovské architektury. Prakticky jsou v Moskvě už jen dvě konstruktivistické stavby: Melnikovův dům a Leninovo mauzoleum. První chtějí prodat a druhou odstranit z Rudého náměstí,“ vysvětluje Revzin.
Rozpaky okolo moderní architektury ukazuje případ budovy nakladatelství Pravda. Dům postavený Pantelejmonem Golosovem v roce 1931 patří k pozdnímu období tohoto architektonického stylu. Neměl už vyjadřovat vzmach společnosti směrem ke komunismu, ale spíše solidnost a stabilitu sovětského státu. Tou dobou už začal převládat monumentální styl, kterému se také říká stalinská secese. Má cenu dnes dům chránit? Po přestavbě sedmdesátých let zůstala z principů konstruktivismu jen typická kresba oken a nápis Pravda, umístěný na rohu, nikoli uprostřed budovy. Komise se přiklonila k lužkovovské variantě. Budova bude rozebrána a znovu postavena v takřka původní podobě. Jen místo tiskárenských hal v ní budou nákupní haly s butiky západních výrobců luxusního zboží. Milovníkům avantgardní architektury bude co ukazovat. Jenom je nesmějí pouštět dovnitř.
Autor je zpravodaj Hospodářských novin v Rusku.