Rozhovor s profesorem Bohdanem Osadčukem o vládní krizi na Ukrajině
Bohdan Osadčuk (1920) pochází z někdejšího východního Polska, nynější Ukrajiny. Absolvoval univerzitu v Berlíně a od 50. let se podílel na vydávání významného pařížského exilového časopisu Kultura, který se zabýval polsko--ukrajinskými vztahy. Působí jako profesor politologie a historie na Free University v Berlíně. Je držitelem nejvyššího polského vyznamenání Bílého orla.
Pane profesore, co se stalo na Ukrajině? Je to už konec, porážka oranžové revoluce, nebo spíš naopak – její úspěch?
Je nutné rozlišovat mezi oranžovou revolucí a mocí, která se pak vytvořila. To jsou dva naprosto různé pojmy. Ti, kdo byli ve vládě a jsou pochopitelně označováni za hrdiny oranžové revoluce, ji fakticky neřídili, nedoufali v ni a nep očítali s ní. Pro všechny ty politiky, kteří jsou od nedávna ve světě známí, počínaje Viktorem Juščenkem a Julií Tymošenkovou, byla ta revoluce v podstatě něco zcela nepředvídaného. Jim šlo o vítězství ve volbách. V normálním státě by pravděpodobně prostě vyhráli volby a žádné velké revoluční změny by nenastaly.
Ale na Ukrajině se stalo něco jiného.
Na Ukrajině se stalo něco jiného, protože na scénu vstoupili lidé – eufemisticky řečeno – s jinou orientací. Byl to za prvé Putin, který se začal drsně vměšovat do jejích vnitřních záležitostí – jako kdysi car, Stalin nebo Brežněv. Za druhé to byl ten nešťastný Kučma, který jako svého kandidáta postavil Janukovyče, tedy člověka s omezenými intelektuálními i politickými možnostmi. A konečně to byl sám Janukovyč, který se projevil jako neslýchaný mentální tupec.
V tu chvíli Ukrajincům došlo, že se děje něco nedobrého. Něco, co uráží jejich národní a občanskou důstojnost. A to nemohli připustit. Jejich protest se dá přirovnat ke kozácké vzpouře proti nemožné politice polského státu, anebo s různými pozdějšími povstáními Ukrajinské lidové republiky pod vládami Petljury. Všechna ta vzedmutí však skončila porážkou kvůli nevýhodným historickým podmínkám, a k porážce vždycky přispěla i dosti omezená společenská aktivita.
Tentokrát ale společnost poprvé zareagovala nebývale aktivně. Zrodila se revoluční mentalita, objevila se revoluční aktivita. A oranžová revoluce zvítězila.
A teď je tam krize. Tak v čem byl ten zakopaný pes?
Revoluce zvítězila, ale ukázalo se, že politici se s ní nevyrovnali, že v podstatě nepochopili, o co jde – čili to, o co šlo masám, které vyšly na náměstí a požadovaly novou demokracii. Mně se zdá, že si Juščenko ani Tymošenková neuvědomili, že není možné do té míry ignorovat ideály a požadavky revoluce. Juščenko rozdal dary těm, kdo mu pomáhali, a oni si mysleli, že si teď mohou zařizovat vlastní kšefty a úplně zapomenout, co se dělo za revoluce. To bylo pozadí konfliktu, který nakonec vedl z rozkolu.
Hrdinou revoluce tedy podle vašeho názoru nebyl ani Juščenko, ani Tymošenková, ani Porošenko. Kdo to tedy byl? Ta mládež ve stanech na Kreščatyku?
Ano, nejspíš právě oni. Obtíž je v tom, že revoluce nedokázala zplodit nějaké trvalé instituce nebo vytvořit nástroje, které by mohly na vládě vymoci naplnění jejích ideálů. Nepodařilo se jí stvořit vlastní organizaci, která by na to dohlížela.
Chyběl „základní požadavek“, jako byl ten, který vedl ke vzniku Solidarity?
Víceméně ano.
Ale řízení oranžové revoluce přece převzali politici.
Byli nuceni to udělat. Ale revoluce jim tak úplně neuvěřila.
Co to znamená?
Revoluce čekala, co budou dělat. A ve veřejnosti se začaly rozléhat protestní hlasy. Nespokojenost vyjadřovala především skupina revoluční mládeže Pora, kterou ostatně dlouho nechtěli ani zaregistrovat jako politickou stranu. Nakonec se to však přece jen stalo a Pora může v příštích volbách konkurovat tradičním stranám.
Kdybychom porovnávali, co se teď stalo na Ukrajině, s dějinami současné polské demokracie, mohli bychom mluvit o ukrajinské „válce nahoře“.
Mluvíte o vzpouře Julie Tymošenkové proti prezidentu Juščenkovi?
Ano. Chtěl bych však zdůraznit, že tady vstupují do hry také čistě psychologické aspekty. Oba jsou naprosto různé lidské typy. Na jedné straně Viktor Juščenko, člověk, který vzešel z prostředí pravoslavné rolnické kultury východní Ukrajiny. Člověk s tendencí ke kompromisu, k mírnění konfliktů a ulamování hrotů. Na druhé straně jeho antipod Julia Tymošenková. Přes své andělské vzezření je to žena neobyčejně agresivní. Říká se, že je to pekelná baba. A něco na tom je.
Poznal jsem ji na jedné z takzvaných belvedérských konferencí, které pořádal ve Varšavě prezident Kwaśniewski, když konflikty mezi Kučmou a opozicí dosahovaly vrcholu. Zval tehdy jednu i druhou stranu, ale nemělo to být žádné zprostředkování, nýbrž jistý druh demokratického vzdělávání.
Jednou přijela také paní Tymošenková. Když jsem viděl její botičky s velice ostrou kovovou špičkou, šel jsem za ní a řekl jsem jí: „Ale prosím vás, vy máte na nohou nevídanou zbraň!“ A ona na to: „Ale já jsem přece taková klidná a tichoučká.“
Jenže o týden později jsem se dozvěděl, že tou botičkou praštila do citlivého místa pana Surkise, vedoucího klubu Dynamo a milionáře z takové pseudosocialistické strany pana Medvedčuka. A on se složil a omdlel...
Není divu...
To byly ty rozpory. To nemohlo dlouho trvat.
A co teď?
Teď přijde velmi těžké období přestavby, přizpůsobování nových vládních struktur požadavkům revoluce a tržní ekonomiky.
Měl by Juščenko vypsat nové parlamentní volby?
Ne, nové už vypsat nemůže. To by byla karikatura politiky. Měl je udělat hned, teď už to nejde. Teď už je potřeba vydržet do řádných voleb.
Ty jsou ostatně zanedlouho, už na jaře. Jak vidíte budoucnost Ukrajiny po jarních volbách?
Jako další etapu cesty ke skutečné demokracii.
Nemáte strach ze zvratu?
Z jakého zvratu? Kam? Ke komunistům?
K Rusku!
(Smích) Ne! Ani ti potentáti, kteří mají hodně peněz, se nechtějí podřizovat ruským kapitalistům. Protože víc dividend než na ukrajinském trhu nedostanou.
Kdo bude vládnout?
Vláda, která vzejde z těch voleb. Uskuteční-li se totiž ústavní reforma, ztratí prezident své dosavadní postavení a promění se v takového prezidenta, jako je například v Německu. Nebo možná lépe – jako je v Polsku? Ale zemi už vládnout nebude. Demokracie na Ukrajině bude taková, jaká je v ostatních zemích: vládně-parlamentní. V čele bude stát kabinet s premiérem. A parlament bude moci do věcí víc mluvit.
A nebojíte se o budoucnost Ukrajiny, ani kdyby stála v čele vlády pekelná baba?
Ne, protože ty volby pravděpodobně povedou k takové konstelaci sil, že i ta pekelná baba bude muset počítat s vůlí ostatních stran.
Takže se z Ukrajiny stane ještě o trochu normálnější země?
Myslím, že ano.
Rozhovor byl pořízen 9. září 2005 na XV. ekonomickém fóru východního Polska v Krynici.
Přeložila Petruška Šustrová.