Musíme zastavit dnešní vyhánění

Čím se sudetský Němec liší od Bavoráka, Sasa nebo Němce ze severního Německa?

Především jsme ovlivněni rakouskou tradicí. Ať už z kulinářského hlediska nebo výrazy, které používáme. Kromě toho máme v sobě mnoho slovanského. Jsme takoví slovanští Němci.

Cítíte se lépe mezi Němci, nebo mezi Slovany?

Mezi Slovany a zvláště mezi Čechy se cítím podstatně lépe než mezi Severoněmci.

A jak se ve vaší společnosti cítí Češi?

Dobře. Mám mnoho českých přátel. Již jako dítě jsem měl ve škole za úkol starat se o děti českých emigrantů. Hned jsme zjistili, že máme stejnou tradici, zpíváme stejné písně, jíme stejná jídla a vtipkujeme stejným způsobem. V evropském parlamentu mám právě s Čechy, ale i s kolegy ze Slovinska, Slovenska, Polska a Maďarska – kteří, ač nejsou Slované, vycházejí z rakouské tradice – podstatně bližší vztah než s Finy, Švédy, Brity nebo Holanďany. Máme společnou tradici, kulturu, mentalitu, vzniklou ve střední Evropě.

Průměrný Čech ale rozlišuje mezi dobrým Němcem a špatným sudetským Němcem.

Ach jo, víte, je to podobné rozbitému manželství. Jako po rozvodu nebo po rodinné rozepři. Lidé jsou si velmi blízcí, jsou si velmi podobní a mají za sebou konflikt. Proto jsou tak vznětliví. Proto jsou tolik naplněni emocemi a tolik osobní. Vychází to z jejich příbuznosti, nikoliv z jejich odlišnosti.

Nemůže spory podporovat i fakt, že byla komunikace po čtyřicet let prakticky nemožná?

S výjimkou exilu. České rodiny, které přišly do Německa po roce 1968, se často dostaly do sudetoněmeckých kruhů. Sudetští Němci jim pomáhali postavit se na vlastní nohy. Lidé se setkávali a diskutovali spolu.

Rovněž po roce 1989, po změně režimu, jsme v Sudetoněmeckém domě zažili doslova invazi Čechů. Ani dnes tomu není jinak: Když se chce starosta malé české vesnice, dříve obydlené Němci, nebo učitel či farář dozvědět více o historii svého místa, obrací se na Sudetoněmecký dům, na Sudetoněmecký archiv a další kulturní instituce… V této oblasti existují docela úzká propojení.

Po změně režimu vyslovil Václav Havel sudetským Němcům omluvu.

V roce 1990 přednesl projev, kde velmi působivě řekl: „Nebylo to právo, nýbrž msta.“

Václav Havel si pak ve své vlasti za to vysloužil velmi ostrou kritiku. V této souvislosti bývá často zdůrazňováno, že se jeho smířlivé kroky nedočkaly odpovídající reakce ze strany landsmanšaftu.

Samozřejmě, že se dočkal odpovídajících reakcí, dokonce v hojném počtu. V tom nespočíval problém. Problémem bylo, že prezidenta nenásledoval český lid. A především tak ne­učinili jeho političtí nástupci.

Domníváte se, že landsmanšaft zareagoval správně a že dal české společnosti jasně najevo, jak se bude chovat vůči její zemi?

Jistěže jsme tehdy udělali i několik chyb, to by samo o sobě nebyl problém. Podstatně horší je, že nevznikla prakticky žádná smysluplná komunikace. Řekli jsme, že chceme vést přímé rozhovory. Ale nebyla ochota k takovým rozhovorům, místo toho se diskutovalo prostřednictvím médií.

Existovala přece také historická komise.

Historikové dokázali po velkém úsilí zveřejnit jen velmi tenkou složku pojednávající o bodech, na kterých se dokázali shodnout. Avšak v celé řadě bodů se shodnout nedokázali. Dokonce ani ti historikové, kteří byli otevření vůči oběma stranám a kompetentní.

Za mnohem důležitější považuji lidský přístup. Od revoluce jsme obnovili pouť do Hejnic v Jizerských horách, které byly poutním místem mé rodiny po celá staletí. Každý rok tam 2. července organizujeme německou pouť. Vždy se jí účastním. Jedno z dětí mého bratra tam bylo pokřtěno českým biskupem.

A právě o to jde: aby si k sobě lidé našli cestu a aby se zhojily rány na jejich duších. Když byl můj synovec na té mši pokřtěn farářem Milošem Rabanem a biskupem Josefem Kouklem, téma vyhnání se pro mého otce uzavřelo a jeho rána se zhojila.

Ta vaše ale nikoliv. Tvrdíte, že jste kvůli vyhnání kandidoval do Evropského parlamentu.

V Evropském parlamentu jsem, abych pracoval pro lidská práva a porozumění národů, protože jsem odpůrcem nacionalismu a vyhnání. Každý čtvrtek míváme například debaty o nejožehavějších problémech; přede­včírem jsem hovořil na téma Darfur. Lidé pak říkali: „Proč tě zajímá Darfur? Žádného bavorského voliče nezajímá Darfur! Jsou to tak exotická témata!“ Mne toto téma zajímá, protože vyhnání považuji za jedny z nejhorších věcí na světě a chci proti nim bojovat.

Přestože bojujete tak dlouhou dobu a přestože dialog trvá již patnáct let, říká se v Česku spíše odsun než vyhnání.

To není můj problém! Respektuji, když někdo říká odsun. Já říkám vyhnání.

Důležité je, že se o těchto tématech vůbec hovoří. Považuji ale za problém, když poskytnu rozhovor a řeknu vyhnání, a to je pak přeloženo jako odsun. Zde lze vidět, že strach přetrvává.

Pomohla něčemu česko-německá deklarace z roku 1997?

Vytvořila Fond budoucnosti, který vykonal spoustu dobré práce. Vytvořila Česko-německé diskusní fórum pro vedení rozhovorů. Účastním se ho od samého počátku. Nejprve to byla velmi lopotná záležitost. V posledním období vykonalo mnoho dobré práce. V tomto fóru alespoň probíhá určitý dialog, i když je velmi úporný a pomalý. Věřím, že i tyto drobné krůčky přinášejí své ovoce.

Nemáte strach, že by mohlo dojít k nepříznivému obratu?

Strach nemám. Vidím drobné systematické pokroky ve vzájemných vztazích Čechů a Němců, Čechů a sudetských Němců. Přede­vším vidím, že v rámci Evropské unie dochází k posílení vzájemné důvěry.

Jako Polák mohu říct, že mezi Polskem a Německem došlo kvůli Centru proti vyhánění k nepříznivému vývoji.

Domnívám se, že pro to byl jiný důvod. Německo-česká a sudetoněmecko-česká diskuse se již dotkla mnoha témat, která byla v německo-polském dialogu opomíjena.

Například?

Například téma vyhnání. Podle mých informací se o něm sice diskutovalo v odborných kruzích, ovšem mnohem méně na úrovni široké veřejnosti. Panoval názor, že toto téma nebude hrát žádnou roli. Najednou se vynořilo a přišel šok.

Díky intenzivní diskusi, kterou vedli sudetští Němci v Bavorsku a na půdě evropských institucí, bylo toto téma na pořadu dne o něco dříve, a dříve bylo i zpracováno. Proto jsme dnes o kousek dál.

Díky této debatě mají Poláci pocit, že došlo k převrácení pojmů oběť – pachatel. Že se obratem ruky změnili z obětí na pachatele, a že jsou stavěni nacistům na roveň.

Ale to je přece nesmysl. Žádný rozumný člověk nechce srovnávat Poláky s nacisty. Historie vyhnání týkající se Poláků je komplikovanější, to je nutno uznat. Jde o kapitolu historie, která se liší od té sudetoněmecké. Sudetští Němci měli zemi, na níž po staletí žily dva národy – Češi a Němci. Jeden z těchto národů byl vyhnán, ten druhý zůstal. Lze to, jak jsem již řekl dříve, přirovnat k manželství, které se rozpadlo – aniž bych teď chtěl podceňovat příčinnou souvislost a přestože vím, že zde ústřední roli sehrál národní socialismus. Přesto ale jde o rozbití staletého společenství obyvatel téže země s dvěma různými jazyky.

Naproti tomu v Polsku došlo k takzvaném odsunu na Západ, které bylo spojeno se změnami hranic. Poláci z Východu, kteří přijeli do Wroclawi, nikdy předtím neviděli Slezana. A Slezané nikdy předtím neviděli obyvatele Lvova. Byl to naprosto odlišný vývoj.

Jak zní heslo nadcházejícího sudetoněmeckého dne?

Vyhnání je genocida; budoucnost patří právu na domovinu.

Nebojíte se, že budou tato slova nesprávně pochopena?

Především, ti, co mají strach, kvůli strachu zahynou. Přirozeně však existuje riziko, že budou nesprávně pochopena. Právě proto je nutné věci objasňovat.

Vyhlazení národa je systematická snaha státní moci o zničení existence národa nebo etnické skupiny. Vyhnání, ať už v Darfuru nebo v Čechách, nebo kdekoliv jinde, je v mých očích genocida, vyhlazení národa.

Před šedesáti lety došlo k vyhnání sudetských Němců. Bylo poválečným fenoménem – i to je velmi důležité. Z mého pohledu šlo o genocidu, protože jeho cílem bylo vytvořit etnicky homogenní stát. O sudetských Němcích se říkalo: „Nejsou loajální, překážejí, musejí pryč. Jen etnicky čistý stát je jistotou klidu, míru a stability.“ Takové bylo tehdejší myšlení. Bylo špatné. Tento způsob uvažování existuje i dnes. To je nebezpečné. Takovéto myšlení musí skončit, musíme ho zastavit. Na základě našich osudů se musíme zabývat dnešními genocidami a musíme zastavit dnešní vyhnání. Například na Kavkazu, například v Darfuru. Někdejší vyhnání ale nelze vrátit zpět – i to je nutno říct jasně.

Na zločinech národních socialistů není nic, co by bylo možné relativizovat. Jednalo se o jedinečný zločin monstrózních rozměrů. Uvedené motto nemá s relativizací národního socialismu nic společného. Pojem genocida ale nelze vyhradit pouze pro zločiny nacistů, protože pak bychom dnes neměli termín označující dnešní genocidy.

Ještě jednou to řeknu zcela jasně: Holocaust, systematické masové vyvražďování evropských Židů, byl jedinečným zločinem. Snaha relativizovat ho by byla nemorální, omezená a nesmyslná. Nechtěl bych být občanem státu, který tak činí. Nechtěl bych být ani členem komunity, která tak činí. I z toho důvodu jsem v České televizi prosil český národ o odpuštění za podíl viny, který mají sudetští Němci na zločinech národních socialistů. Ten podíl existuje. Tuto skutečnost je nutno zdůraznit a pracovat s ní více než dosud.

Pro genocidu spáchanou na Židech existuje slovo: holocaust. Nebo Šoa – druhé slovo. Nebo vyhlazení – třetí slovo. Určitě zde ne­existuje nebezpečí, že by tato slova mohla být zaměněna.

Ale u plánů nacistů zaměřených proti Polákům nebo Čechům by už k záměně dojít mohlo. Je zde obava, že by mohlo dojít k postavení nacistů a jejich obětí na roveň...

Genocida je politickým prostředkem, kterého bylo použito bohužel již před druhou světovou válkou, například v případě Arménů, a který existuje dodnes. Bylo by falešné a nespravedlivé vůči obětem národního socialismu, kdybychom monstrozitu nacistických zločinů využívali k argumentaci typu: „Protože byl zločin nacistů natolik jedinečný, budeme bagatelizovat vše, co se odehrálo později.“

Nechci to stavět na jednu úroveň, nechci to ani relativizovat, ale mám pocit, že obětem nacismu dlužíme vypořádání se s dnešními oběťmi genocid.

Přeložila Tatiana Dacková.