Tento týden má poslanecká sněmovna projednávat novelu autorského zákona a zejména jeho sladění s předpisy Evropské unie. Stávající podoba této normy byla mnohokrát kritizována ze strany odborné i laické veřejnosti. Ovlivnit výslednou podobu zákona se snaží především autoři děl nebo jejich právní zástupci. O svá práva se hlásí ale i ti, kteří se z umění jen těší. Dá se předpokládat, že konečná verze zákona se ještě změní. Názor odborníků, kteří budou na základě těchto právních norem každý den pracovat, by ale měl zaznít ještě před ukončením legislativního procesu.
Střídavě oblačno
Úplně na úvod zmíním jednu banální pravdu – knihovny v naprosté většině pracují s tím, co lze charakterizovat jako autorské dílo. Chtěl bych to zdůraznit především proto, že tento fakt si knihovny, ale nejspíše ani jejich uživatelé až do poloviny devadesátých let příliš neuvědomovali. Půjčování v knihovnách či kopírování z knihovních sbírek bylo do té doby něčím naprosto samozřejmým.
V současné době připravovaná novela autorského zákona otevřela možnost vyřešit některé problémy poskytování knihovnických služeb a současně využít prostor, který pro činnost knihoven vytvářejí příslušné evropské směrnice či mezinárodní úmluvy. Co tedy mohou knihovny a zejména jejich uživatelé očekávat od připravovaných změn:
1. Novela umožní knihovnám půjčování tištěných knih, časopisů apod., ale současně stanoví povinnost knihoven za toto užití autorských děl odvést autorům odměnu. Jedná se o princip, který je již uplatněn ve většině evropských a dalších vyspělých zemích, ale pro naše prostředí se jedná o požadavek velmi kontroverzní. Pokud jde o stanovisko knihoven, považovali jsme tento princip za správný, protože by mohl pomoci zahladit určité třecí plochy mezi autory a knihovnami. Na druhé straně knihovny trvaly na tom, aby povinnost hradit odměnu na sebe převzal stát, což by znamenalo, že placení odměn nepůjde k tíži těch, kteří knihovny provozují. Též jsme se chtěli vyhnout tomu, že poplatky nakonec budou muset platit sami čtenáři. Lze s radostí konstatovat, že se po dlouhých vyjednáváních podařilo tento princip do novely autorského zákona prosadit.
2. Podstatně odlišná je a bude situace pro oblast půjčování zvukových či audiovizuálních dokumentů i počítačových programů. Pro tyto dokumenty platí současný stav, že je knihovna nesmí půjčovat bez souhlasu držitele autorských práv. Pro zvukové dokumenty se v roce 2004 podařilo po delším vyjednávání uzavřít s kolektivními správci autorských práv smlouvu o půjčování v knihovnách. To ovšem neplatí pro audiovizuální dokumenty a pro počítačové programy. Zatímco počítačové programy se většinou v knihovnách nepůjčují, půjčování audiovizuálních dokumentů je v zahraničních knihovnách naopak zcela běžné. Český občan se může tedy vydat například do německé knihovny, kde si kromě knihy půjčí její zvukovou podobu i filmové zpracování, ale česká knihovna mu tuto službu poskytnout nemůže. Novela autorského zákona předpokládá, že by Národní knihovna ČR vyjednávala knihovnám podmínky pro půjčování audiovizuálních dokumentů, ale současně neumožňuje, aby příslušný kolektivní správce takovou dohodu uzavřít mohl. Jedinou cestou je dojednávat smlouvy o půjčování s jednotlivými držiteli práv, což je věc velmi zdlouhavá, obtížná a s nejistými výsledky.
3. Novela otevře širší možnosti knihovnám, archivům, muzeím, galeriím a školám při zhotovování kopií pro archivní účely, ale také kopií ztracených či poškozených děl. Současně bude knihovně umožněno, aby kterékoliv dílo ze své sbírky digitalizovala a umožnila zpřístupnění této kopie na terminálech ve svém objektu. To knihovnám otevře podstatně prostor pro využívání informačních technologií při zpřístupnění svých sbírek.
4. Významným přínosem novely také bude možnost volného zhotovování digitálních kopií obálek a obsahu knih a dalších děl s tím, že tyto kopie se mohou stát součástí katalogizačních záznamů. Tato možnost významně obohatí knihovní katalogy a výrazně rozšíří a zkvalitní vyhledávání dokumentů.
Vedle zásadního problému licence na půjčování zvukových a audiovizuálních dokumentů zůstávají z hlediska knihoven v autorském zákonu další neřešené problémy, jako je otázka zpřístupnění vysokoškolských kvalifikačních prací (diplomové a doktorské disertační práce apod.). Neřešena zůstává také otázka volného užití autorských děl při tak běžných a cíleně nekomerčních akcích, jako jsou veřejná čtení.
Autorský zákon je na první pohled vnímán jako nástroj pro ochranu práv autorů a vymezení jejich výlučných práv. Z hlediska knihoven, vzdělávacích zařízení i široké veřejnosti je ale autorský zákon důležitý především proto, že stanoví práva veřejnosti autorská díla volně využívat pro osobní potřeby či ke studijním účelům. Důležitou součástí autorského zákona jsou proto zákonné výjimky, které výlučné právo autora omezují. Tyto výjimky se vztahují především na užití díla pro osobní potřebu nebo pro účely vzdělávání a výzkumu. Pomocí těchto výjimek usiluje stát o dosažení rovnováhy mezi převážně ekonomickými zájmy držitelů autorských práv a veřejnosti dílo volně užít. Zde se problém ochrany autorských práv může dostat do kolize s všeobecnými lidskými právy na přístup k informacím, vzdělávání a kulturním hodnotám.
Knihovny tradičně využívají výjimky pro půjčování či kopírování rozmnoženin autorských děl. Pokud by v autorském zákonu tyto výjimky neexistovaly, znamenalo by to například, že knihovna by musela při každé výpůjčce žádat o souhlas autora, což je v praxi neuskutečnitelné. Ze strany držitelů autorských práv a zejména ze skupiny producentů a vydavatelů v oblasti zábavního průmyslu je vyvíjen dlouhodobě silný lobbistický tlak k omezení nebo úplnému zrušení jakýchkoli výjimek s cílem získat co největší ekonomický profit. Dotaženo ad absurdum, je požadováno, aby veřejnost vždy při jakémkoli užití autorského díla a za všech okolností zaplatila odměnu. Požadavek na odměnu za užití autorského díla je zcela legitimní a zákon musí autorovi zajistit ve všech případech ekonomickou návratnost jeho tvůrčí činnosti a stimulovat jeho tvořivost. Proto je nezbytné, aby autorskoprávní legislativa trvale hledala rovnováhu a pružně reagovala na změny, které přináší využití nových technologií.
Hledání rovnováhy mezi právy autorů a právy uživatelů autorských děl je složitý a zřejmě nikdy nekončící proces. Pro knihovny je naprosto zásadní, aby autorský zákon jednoznačně stanovil, co knihovny mohou, co musí a co nesmějí činit v oblasti využívání autorských děl při poskytování služeb obyvatelům.
V. Richter pracuje v Národní knihovně ČR.
Co je přiměřená odměna?
Jak vyplývá ze zprávy Evropské komise z 20. října. 2003, tzv. copyrightový průmysl je pro společnost významným přínosem nejen kulturním, v rámci EU se podílí 3,1 % na zaměstnanosti obyvatelstva. Postavení tvůrčích osob, tzn. autorů (spisovatelů, překladatelů apod.) a výkonných umělců, kteří stojí na počátku tohoto odvětví, je však bohužel nedůstojné.
Honoráře českých literárních překladatelů, ale také většiny ostatních tvůrčích pracovníků, v posledních deseti letech nejenom nerostou, nýbrž dokonce klesají. Průměrný čistý příjem vysokoškolsky vzdělaného a nadaného literárního překladatele s dlouholetou praxí dnes činí 7500 Kč. Není proto divu, že mladí kvalifikovaní lidé se nehrnou do činnosti, kde jsou nuceni pracovat za odměnu na úrovni mzdy nejhůře placených zaměstnanců. Hrozí, že tradice tvůrčího a odpovědného přístupu k překládání se zpřetrhá. Neboť překladatel není zaměstnancem, nemá za zády odbory, pouze svou tvůrčí obec. Té ovšem zákon neposkytuje žádnou oporu ke krokům, které by mohly existenční zájmy členů obhajovat.
Ve směrnici 2001/29/E3 Evropského parlamentu a Rady z 22. 5. 2001 o harmonizaci některých aspektů autorského práva v informační společnosti se kupříkladu říká, že autorovi náleží za užití jeho díla „přiměřená odměna“. Tento termín sice obsahuje i § 49 odst. 3) našeho AZ 121/2000 Sb., avšak již neříká, jak se „přiměřená odměna“ stanovuje.
Problém vyřešila Spolková republika Německo v roce 2002 ve své novele autorského zákona, když upravila mechanismy, jakými lze tuto přiměřenou odměnu požadovat. A jiné země se k podobné novele chystají. Německá zákonná úprava vychází ze skutečnosti, že ač je autor svobodnou samostatně výdělečně činnou osobou, je při vyjednávání s nakladatelstvím (televizí apod.) o poskytnutí práv ke svému dílu jednoznačně v pozici slabšího, jemuž uživatel díla podmínky jednoduše diktuje. Proto se německý zákon autora ujímá a dává možnost reprezentativní organizaci, která autory sdružuje, vyjednávat se svazy nakladatelů (či jiných uživatelů díla) o závazných smluvních podmínkách. V případě, že k dohodě nedojde, řeší problémy smírčí orgán.
Jsme přesvědčeny, že podobné ustanovení v AZ je pro další rozvoj nejen uměleckého překladu, ale celé tvůrčí obce naprosto zásadní, znamenalo by i naplnění směrnic EU. Proto jsme v tomto smyslu jednaly s oddělením autorského práva Ministerstva kultury i s teoretiky z Ústavu autorského práva PF UK. Novela autorského zákona je pro nás velkým zklamáním, neboť k doplnění zákona v tomto smyslu bohužel nedošlo.
H. Linhartová je předsedkyně Obce překladatelů,
A. Lhotová je místopředsedkyně Obce překladatelů.