Myšlení industriální epochy, která důstojný život zakládá na nutnosti prodeje vlastní pracovní síly, je stále živé. Text, rozvíjející teze publikované před časem Deníkem Referendum, ukazuje, jak by se tato perspektiva změnila se zavedením základního příjmu.
Přibližně od druhé poloviny sedmdesátých let v západní Evropě více či méně intenzivně diskutovaná idea základního příjmu nabývá s rostoucí krizí současného kapitalismu na aktuálnosti. Z utopie často odmítané jako „příjem za lenost“ se krok za krokem stává akceptovaná a v modelových regionálních projektech již realizovaná koncepce. Ta má pomoci překonat negativní dopady rostoucí nezaměstnanosti nebo, jako nedávno v Namibii, podpořit rozvoj a stabilitu hospodářství v nerozvinuté oblasti. Za dosavadní vrchol tohoto vývoje lze považovat, že Evropská unie 14. ledna přijala občanskou iniciativu bojující za základní příjem jako lidské právo. Pakliže se této iniciativě během roku podaří získat podporu jednoho milionu občanů Evropské unie, zavazuje se Evropská komise tímto konceptem důkladně zabývat a uspořádat k němu veřejné slyšení v Evropském parlamentu.
Česko tímto tématem sice dosud téměř nebylo zasaženo, nicméně vzhledem k tomu, že idea základního příjmu je důležitou součástí, ne-li přímo jádrem rodícího se diskursu o společenských alternativách k současnému společenskému systému, je nejvyšší čas se jí začít intenzívněji zabývat. Toto téma navíc má i tu výhodu, že není stigmatizováno jako levicové, což v českém kontextu znamená vždy negativní znaménko vedoucí k mobilizaci předsudků.
Dávka za existenci
Všeobecným základním příjmem se rozumí fixní, každému obyvateli daného státu nebo jiného společenství pravidelně vyplácená částka, která není odměnou za vykonanou práci. Nejde tedy o platbu jako protihodnotu za nějaký výkon, ale o dávku, k níž člověka opravňuje sama jeho existence. Pro myšlení industriální epochy, které jakýkoliv příjem včetně starobního důchodu spojuje s prodejem pracovní síly na trhu práce, je už sama tato definice provokací. Právo na život přece dává člověku právě práce. Jak říká známé pořekadlo: „Kdo nepracuje, ať nejí.“ Či v mírnější verzi pro děti: „Bez práce nejsou koláče.“ Podstatné je, že práce je tu definována jako činnost realizovaná prodejem lidské pracovní síly na trhu práce. Naopak výchova dětí, domácí péče a prakticky všechny činnosti mající hodnotu užitnou, ale ne směnnou, z této definice vypadávají a jsou tak de facto zneviditelněny.
Lze jistě namítnout, že citované pořekadlo je ve své rigiditě už dávno rozmělněno systémem podpor v nezaměstnanosti a nejrůznějších sociálních dávek, o bezpracných příjmech z kapitálu ani nemluvě. Přesto stále ještě působí jako jeden z „tradičních“ argumentů při demontáži sociálního systému a přispívá k jejímu bezmyšlenkovitému přijetí poměrně velkou částí společnosti.
Emancipační linie
Jednou z prvních spontánních námitek proti základnímu příjmu je, že lidé, nebudou-li muset pracovat, aby se uživili, pracovat nebudou. I toto tvrzení vychází z typického myšlení industriální epochy, že lidé pracují jen proto, že jsou k tomu nuceni, a kdyby nuceni nebyli, nedělali by nic. Přehlíží se přitom, že práce je antropologickou konstantou lidské existence, lidskou potřebou, i to, že v základním příjmu má jít jen o základní zajištění důstojné existence. S tím se určitý počet lidí může zcela jistě spokojit a bude se třeba věnovat aktivitám sloužícím dobru obce a občanské společnosti, jak to i dnes dělá mnoho lidí. Velká skupina ostatních bude mít ale různě motivovaný zájem dál pracovat a vydělávat, to znamená mít k základnímu příjmu ještě zdaněný příjem z práce placené. Jistota základního příjmu by je jen osvobozovala od tlaku nesnesitelných pracovních podmínek, nadměrného vykořisťování a strachu ze ztráty místa. Vedla by zároveň k podstatnému oslabení závislosti zaměstnance na zaměstnavateli. Emancipační, osvobozující význam všeobecného základního příjmu je z tohoto hlediska evidentní.
Základní příjem musí být ovšem doprovázen stanovením minimální hodinové mzdy, protože jinak by zavedení základního příjmu mohlo vést ke snižování platů. To byl například důsledek experimentu s negativní daní, jíž měly být vyrovnávány nízké příjmy, jak ji ve dvacátých letech formuloval americký ekonom Milton Friedman. Jeho idea je ovšem součástí neoliberální linie, která základní příjem instrumentalizuje pro potřeby trhu. Prostředkem jak elegantně odbourat sociální stát se myšlenka základního příjmu stala rovněž hamburskému ekonomovi Theodoru Straubhaarovi, který navrhl zrušení všech sociálních pojištění při základním příjmu čtyři sta až šest set eur, a podobně ve své době uvažoval i český ekonom Vlastimil Tlustý. Tyto dvě linie základního příjmu – emancipační a neoliberální – je třeba důsledně rozlišovat.
Zdroje a hodnoty
V souvislosti se základním příjmem je často kladena otázka na to, odkud by se braly finanční prostředky na jeho vyplácení. Jak ovšem ukazuje řada výpočtů, problémem tu není nedostatek finančních prostředků, ale přerozdělení onoho obrovského bohatství, které současná průmyslová civilizace vytváří, jež ale zůstává v rukou nepatrné menšiny obyvatel. Jeho přerozdělením (například prostřednictvím vysokého zdanění finančních transakcí, dosud nezdaněné práce robotů či luxusního zboží, především ale spravedlivým rozdělením zisku z využívání přírodního bohatství země) by se získal dostatek finančních prostředků pro postupné zavádění základního příjmu mezi čtyřmi sty až tisíci euro měsíčně, v korunách tedy mezi deseti až pětadvaceti tisíci korun. Na vytváření prostředků pro financování základního příjmu by se samozřejmě daněmi z platů podíleli i ti, kteří by pracovali v normálních zaměstnaneckých poměrech.
Rostoucí aktualita a přitažlivost ideje základního příjmu a přerozdělení bohatství, jež by jeho postupné a obezřelé zavádění znamenalo, vyplývá z celé řady problémů ukazujících na limity industriální společnosti kapitalistického typu. Ty vyplývají především z faktu, že k zajištění průmyslové produkce je třeba stále méně pracovních sil a nezaměstnanost se tak stává imanentní součástí systému. V systému definujícím člověka jeho sociálním zařazením v pracovním procesu ovšem nezaměstnanost znamená pád do statusového prázdna, sníženou možnost participace na životě společnosti, de facto sociální vyloučení. Rostoucí sociální rozdíly narušují základní demokratický princip rovnosti všech občanů, bez níž i princip svobody naráží na své hranice. V situaci, kdy se volené orgány politické moci stále více podřizují zájmům moci hospodářské a finanční, pak přirozeně vzniká otázka, do jaké míry je demokracie v postkapitalistické společnosti ještě možná a nakolik volené orgány ještě zastávají obecné zájmy. Trend k deregulaci a neoliberální postulát slabého státu vede k privatizaci přírodních zdrojů i podstatných částí veřejného majetku a služeb a jejich využívaní jako zdrojů soukromých zisků, přestože na jejich výnosu by se měli podílet všichni občané.
Dalším problémem industriální společnosti, který by základní příjem, mohl vyřešit, je dominance směnné hodnoty nad hodnotou užitnou vznikající uspokojováním lidských potřeb. Jde tu o celou oblast neplacené, pro společnost ale nutné práce v rodině a oblasti péče o druhé, realizované především ženami. Člověk redukovaný na humánní kapitál by základním příjmem získal šanci důstojné lidské existence.
Autorka je spisovatelka a publicistka.