K pravicové mediální frontě neexistuje na české levici adekvátní protiváha. Haló noviny představují mediální skanzen a Právo, od kterého by se čekalo, že tuto roli bude plnit, lze jen těžko považovat za levicové. Diskvalifikuje ho nízká úroveň psaní o sociální problematice a těžko vysvětlitelná náklonnost k ministru financí Kalouskovi.
Nedávno jsem listovala vydáními Rudého práva z roku 1990. V tomto srovnání zaznamenává současné Právo takřka neuvěřitelný pokrok – z dnešního hlediska od zcela neobyčejně chabé profesní rutiny k modernímu způsobu novinářské práce. Jenže už zdaleka méně lichotivé je srovnání s jinými deníky. I když je člověk zavilým kritikem toho druhého největšího, Mladé fronty DNES, musí uznat, že kultura a rutina tamního zpravodajství je na vyšší úrovni, podobně jako na první pohled práce s titulky zpráv.
Při transformaci z deníku ÚV KSČ na současný levicový deník a z Rudého práva na Právo se potkaly dvě strategie. Deník cílil na čtenářské skupiny, které láká podrobná černá kronika, detailní informace o pachatelích skandálních trestných činů a podobně. Zároveň se Právo stalo tribunou levicových intelektuálů: jeho kulturní příloha Salon byla dlouhodobě prostorem, kde se tříbila levicová kritická esejistika, jeho komentářové stránky přinášely velmi kvalitní publicistiku, zejména díky Petru Uhlovi, Janu Kellerovi a Martinu Hekrdlovi.
Dnes se více než kdy jindy dostávají tyto dvě tváře deníku do konfliktu. Salon je po odchodu svého letitého redaktora Zdenko Pavelky už několik let spíše stínem bývalé slávy. Komentářová rubrika Práva zase nedokázala zacelit ránu, kterou před několika měsíci utrpěla odchodem Martina Hekrdly. Autor evropského přehledu, radikálních názorů a nevšedních jazykových schopností zakotvil v Týdnu, kde mu patrně větší rozsah článků svědčí. Autoři jako Alexandr Mitrofanov, Jiří Hanák nebo Jiří Pehe se svou opatrnou středovostí mezeru nemohou zaplnit. Vznikla přitom právě v době, kdy se zpravodajská rutina Práva stává těžko snesitelnou pro levicové čtenáře s liberálními, nikoli autoritářskými a konzervativními hodnotami a kdy také způsoby pokrytí některých událostí vnucuje otázky, za koho přední levicový deník vlastně kope.
Jedna inkasní agentura povídala
Krize zvětšila povědomí o sociálních problémech a některé drasticky prohloubila. Ještě rychleji než počet oficiálně evidovaných chudých roste v Česku počet těch, jimž tlučou na dveře exekutoři, kteří mají problém s dluhy na nájmech apod. Už i v pravicových denících kolují instrukce věnovat se sociálním problémům. Zároveň s krizí se zvedá vlna útoků na Romy, „zneuživatele sociálních dávek“, „nepřizpůsobivé“ a další obětní beránky. Hned dvojí příležitost pro levicový deník prokázat svoji odlišnost od hlavního mediálního proudu, jít k sociálním problémům na jedné straně přímo skrze svědectví těch, jichž se nejpalčivěji dotýkají, a na straně druhé přes analýzy příčin, které poskytnou protiargumenty vůči zkratkovitým útokům na menšiny na intelektuální úrovni tzv. urban legends. Jak v této zkoušce Právo obstálo?
Ilustrací mohou být články Jindřicha Gintera, který se na dluhy a sociální problémy do jisté míry specializuje. Pochopitelně, deníkové tempo nemusí umožňovat náročnou reportážní práci a ověřování informací a naopak často může vést k rutinnímu „obvolávání“ nebo rovnou k informační závislosti. Jenže ani to nemůže omluvit fakt, že některé autorovy články působí především jako přiblížení nesnází, které musí překonat nebohý exekutor či inkasní agentura, než se dostane dlužníkovi na kobylku. Až téměř člověk váhá, zda autora exekutorská lobby a inkasní agentury skutečně platí, nebo zda píše takové články, jaké potřebují, jenom proto, že nemá dostatek jiných zdrojů informací.
A tak se z levicového deníku kupříkladu dozvíme (23. 6. 2012), že „počet skutečných bezdomovců se příliš nemění, ale rapidně roste počet lidí, kteří jako místo svého trvalého pobytu uvádějí adresu ohlašovny obecního úřadu“. Redaktor levicového deníku se ovšem na informaci o počtu „skutečných bezdomovců“ nezeptal nějakého odborníka, statistika či člena nevládní organizace, která se prací s bezdomovci zabývá a má poznatky z terénu. Autorem výroku je prezident Asociace inkasních agentur Vladimír Gazárek, muž patrně nad jiné povolaný ke znalostem o počtech bezdomovců.
Na prozatímní vrchol Ginterovy novinářské tvorby aspiruje článek Sociální dávky zneužívají i majetné romské rodiny (7. 4. 2012). Na titulní straně jsme mohli číst zprávu sice bez uvedení zdroje informací, ale zato pořádně rozdmýchávající vášně. Bez odkazu k jedinému konkrétnímu případu autor mluvil o masivním zneužívání dávek bohatými romskými rodinami a nezastavil se ani před (opět nijak nedoloženými) tvrzeními o tom, že se k otcovství v romských rodinách falešně hlásí nejstarší členové rodiny, aby po jejich úmrtí měl potomek nárok na sirotčí dávky.
Pokud by se udělovala cena za nejmanipulativnější anticiganistický článek roku, patrně by Jindřich Ginter z Práva těžko hledal konkurenta. Není divu, že se mu dostalo v podstatě pochvalné reakce ministra Jaromíra Drábka, který přitakal, že „sociální systém tu bujel a rozrůstal se roky a v mnohých případech byl a je neúměrně štědrý“ (Právo, 11. 4. 2012), a skromně připomněl, že proti „zneužívání“ dávek jejich osekáváním už nějaký ten pátek bojuje.
Na pomoc Kalouskovi
Když už levicový deník není schopen psát levicově (tedy zasvěceně a analyticky) o sociálních problémech, měla by zbývat alespoň jedna jistota – že bude bedlivě sledovat kroky pravicové vlády. Zejména pokud dělá jednu chybu za druhou a působí dojmem, že se ve Strakově akademii schází pouze omylem. Kauza Parkanová, v níž se Miroslav Kalousek sám přičinlivě přihlásil o hlavní roli podle hesla „potrefená husa nejvíc kejhá“, by k tomu skýtala řadu možností, kterých ale investigativně využil středopravicový Respekt, nikoli levicové Právo. Když si Kalousek objednal posudek od Ústavu státu a práva, informovalo o něm Právo hlavním článkem na první straně a celostránkovým tématem – a články, jeden jako druhý, působily spíše jako PR. Doplňoval je komentář Alexandra Mitrofanova, který chválil Kalouska, že „toto kolo vyhrává. Protože se umí pohybovat na vykolíkovaném hřišti“ a do protikladu s ním stavěl (jako ve svých komentářích často) blíže nespecifikované známé ze sociální sítě. Opravdu srovnatelné váhy… Ani stín pochyb, které se krátce poté objevily v jiných médiích – nikdo nepřipomněl, že Ústav státu a práva byl velmi podezřele namočen do kauzy plzeňských práv, nikdo se neptal, z jakého titulu jeho ředitel posudek píše. Velmi výstižný komentář k tématu napsal Petr Uhl, avšak jeho text, zpochybňující verzi Kalouskovu (a vlastně i Práva, pro něž byl evidentně původně psán), nevyšel v autorových domovských novinách, ale v Britských listech.
Zdálo by se, že Právo ve svém stranění konzervativnímu ministru financí nemůže zajít dál. Chyba lávky, může. Dozvěděli jsme se to hned vzápětí, když na Kalouska prasklo, že telefonoval vyšetřovateli kauzy Parkanové ve snaze jej ovlivnit. Levicový deník tuto zprávu zásadní důležitosti umístil na obdivuhodně „exponované“ místo – na čtvrtou stranu!
Můžeme sečíst a podtrhnout: Deník Právo není schopen dobré, analytické a empatické publicistiky o sociálních problémech a jen šíří nejhorší předsudky a klišé. Naopak – patrně kvůli nějakým nejasným zájmům svých majitelů – píše v zájmu nejnebezpečnějšího pravicového politika v ČR. Nezbývá než parafrázovat Gándhího: Levicový deník v Česku? Je to zatím pěkná… myšlenka.
Autorka je levicová aktivistka.