Ceremonie předávání Ceny Josefa Jungmanna v Zrcadlovém sále v Pálffyho paláci v Praze je poslední léta neměnná. A společnost členů a přátel Obce překladatelů, která v pět hodin ve středu 5. 10. 2005 zasedla do řad modrobílých polstrovaných židlí, se nijak divoce neomlazuje, i když Obec mladé překladatele soustavně vyhledává. Árie z Bohémy a Musorgského Blechu určitě loni ani předloni studenti konzervatoře nezpívali, ale při pohledu na pěvce před klavírem přes zátylky překladatelů Jiřího Stromšíka nebo Jiřího Pelána jsem se neubránil déjà vu. Stejně tak při nedbalé chůzi některých stipendistů, když mířili ke své modré obálce. Příjemná jistota zvláštní atmosféry: spiklenectví, velkorysost i elegantní nevraživost, dojetí nad vlastním stavem (ve smyslu cechem). Prostě svátek. Překladatelství jako mučednický a misionářský výkon bylo ostatně téma úvodního „kázání“ předsedy poroty Vratislava Slezáka. Mnohem konkrétněji totéž popsali Irena a Michael Žantovských. K tématu jimi letos založeného Tvůrčího stipendia Hany Žantovské se v A2 ještě vrátíme. Prvním stipendistou je Petr Onufer.
Dlouhý dech Franze Wurma
Porota pro udělení Ceny Josefa Jungmanna ve složení Vratislav Slezák, Zdeněk Beran, Václav Jamek, Richard Podaný a Ladislav Zadražil letos váhala mezi dvěma překlady poezie. Petr Borkovec, překladatel Vladislava Chodaseviče, nakonec obdržel mimořádné tvůrčí stipendium a nositelkou Ceny Josefa Jungmanna 2005 je Věra Koubová. Oceněn byl její překlad básní německého autora Franze Wurma Rozevřená fuga (Prostor).
Věra Koubová (1953, Klobouky u Brna) vystudovala překladatelství na FF UK (němčina-angličtina) a disertaci napsala o jazykové hře v anglosaské literatuře (Jazyková originalita literárního díla jako překladatelský problém). Poté navštěvovala Pražskou fotografickou školu (1986–1989), kterou zakončila teoretickou prací o svém objevu negativních portrétních desek slavných osobností z přelomu 19. a 20. století z ateliéru Mulač (Zapomenuté portréty). Překládala díla Novalise, Friedricha Nietzscheho, Franze Kafky a Richarda Pietrasse. Její autorské fotografické výstavy byly k vidění v Praze, Freiburgu, Wuppertalu, Jeně, Erfurtu či v Düsseldorfu. Nositelku významné české překladatelské ceny jsme požádali o nevydaný úryvek z díla Franze Wurma (1926), současného německy píšícího básníka s kořeny v Praze.
–kb–
Oko Pallas Athény. Segmenty obcházení s poezií
Franz Wurm
V jedné věci jsme si s Paulem Celanem záviděli navzájem: on mně dlouhý dech některých mých básní, já jemu úspornost, strohost jeho básní. Stále častěji mu předhazovali, že jeho básním se nedostává vzduchu, že jsou čím dál úlomkovitější a nesrozumitelnější. Ty výčitky ho urážely, tísnily, mrzely. Bylo mu, jako by po něm chtěli, aby svým básním vzal dech. Jednou mne k tomu napadl zážitek z koncertu: na pořadu byl koncert op. 24 Antona Weberna. Až do té doby jsem k Webernově hudbě nenacházel cestu, nesdělovala se mi žádná slyšitelná souvislost těch – jak mi připadalo – roztroušených, skrovných, skákavých střepin zvuku. Avšak při onom provedení – jistě k tomu přispěla rozumějící gestikulace dirigentova – se mi zazdálo, že snad pod těmi tóny protéká schubertovská melodie. Vyprávěl jsem mu to; a on to srovnání s vděkem přijal za své. (...)
Nutká mě to teď skoro, abych básnění prohlásil za svébytný překlad z bezesloví do slov, která zas na druhé straně překládáme při čtení do rozumění; za pokus řečí říci to, co se nedá říci jednotlivými slovy. To by sice mohla být pravda, avšak unáhlená, neboť i tato věta je jen popis, který nic nevysvětluje, a když ji tu jen tak beze všeho předhodíme, zneužívá jazyk. Pokusím se o to jinak, takto: představa není obraz, ale obraz může představě odpovídat. A jelikož se tedy zdá, že mezi postupy básnění a překládání existuje určitá (a to vlastně znamená: dosti neurčitá) analogie, poohlédnu se teď po příkladech v překladatelství. Sdělení v cizí řeči mají stejně jako věci odlehlé časově tu výhodu, že mezi námi a příklady vytvářejí tak trochu odstup.
Francouzi si jako jednoho z největších lyriků cení La Fontaina. A přece ještě po tři sta padesáti letech nemáme rovnocenný převod jeho básní. V překladu se z nich stávají plytké historky s morálkou často chatrnou a také se mnohde vytrácí jejich humor. Vyprchalo... podstatné. Z téhož důvodu pravil jakýsi Francouz o překladu Fausta od Gérarda de Nerval: „A tuhle sbírku plytkostí nazývají Němci svou největší básní?“ Avšak co je „to podstatné“? Když jsem se chystal přeložit z češtiny velkou báseň Vladimíra Holana „Toskána“, řekl mi Holan: „Buďte co možná doslovný a dopřejte si každou volnost, kterou budete potřebovat, ale udělejte z toho dobrou německou báseň.“ Stejně jako překládání se i psaní pohybuje mezi oběma póly věrné reprodukce toho, co je v popředí, doslovného informativního obsahu a – ano, jak to pojmenovat? nouzově: a tvorbou výrazu. Dávkování, směs jich obou je proměnlivá. Ve šťastném případě je to putování po hřebeni, tanec po břitu nože. ...
Probírali jsme s René Charem mé překlady jeho básní. Cestou do restaurace jsme dorazili před tehdejší sovětské vyslanectví, když už jsem vztekle a trochu zoufale řekl, že on, Char, se překládá ještě hůř než Rimbaud. Char se zastavil, s úsměvem se ke mně obrátil a zeptal se: „Vous n’avez jamais essayé de photographier un éclair?“ (Ještě nikdy jste se nepokusil vyfotografovat blesk?) Každý výklad, každá parafráze, každý překlad je nutně a v nejlepším případě fotografií blesku. Přeje-li nám štěstí, má své vlastní vyzařování, které je nutně odlišné. Blesk je blesk a každý je jiný a jedinečný – jako každý z nás. Co z něho zůstane na fotografii, je klikyhák. Světlo je totam.
Možná se mí posluchači octli mezitím na cestě k odpovědím na otázky, které jsem tu nadhodil, neočekávají odpovědi ode mne, a nečekají, že by báseň říkala „něco“, co „lze jinými slovy...“. Většina lidí ovšem právě to očekává. Říkají, že něco je smysluplné, že to má smysl. Hledí na smysl jako na vlastnost a mají za to, že vlastnosti jsou součástmi věcí, které tyto vlastnosti vykazují; že např. krása je součástí všeho, co je krásné, jako je alkohol součástí piva a vína a kořalky, a že tudíž jako čistý alkohol musí existovat i „čistá krása“, „krása o sobě“, bez toho, co je hezké; anebo „smysl o sobě“, ze kterého by se dalo vysvléknout to, co jej dává. Pak je ovšem pro ně země tak modrá jako pomeranč, totiž není. Avšak „la terre est bleue – comme une orange“, to je něco docela jiného...
Básnictví, chtělo by se mi teď říci, právě neříká něco, nýbrž sebe. Dalo by se říci doslova, že je samo-zřejmé.“
Přeložila Věra Koubová.
Přednáška vyšla časopisecky v Literatur + Kritik v Salcburku v červnu 1998.