Ticho, cele

I

TICHO, cele.

V něm bez hlesu

toho hlas,

co sebe zapomnělo.

V hrozivém ústroji

povstává v nás,

že se až vzpínáme proti

svíravé úzkosti dechu

z něho k nám zející.

V oblouzení, kým byli jsme,

tratíš se, sedřené

ty, a ty, a ty

jeho propadlem mimo nás ven.

II

„VZKAZ? A odkud? Od koho? Jo odtud. Hlas

ještě nezchladl v uchu. Manýra trochu,

nepřipadá ti? Shůry, pravíš? Ach,

zvenčí. Ano, chápu. Že ne, myslíš?

Tak jako pokaždé. Myslíš, a Ne. Napříč mraky

veden znaky, jež nevidět —

plavec okřídlený,

v jistém smyslu. Že do tebe k uslyšení vložil? A ty

vstáváš strachy, jakmile neslyšet? v bázni,

že už pak nejsi? za noci vyskočíš na nohy a

sebe chceš dostihnout, opět se

se sebou shledáš v skelném protějšku,

sloupneš se z něho,

vpravíš sama sebe v sebe zpět, — tak tomu jest?

Tak... Ne, — ne, ještě nevím

jestli to chápu. Já ještě

nevím nic.

S plápolavým jazykem, vím. A

nazad staženýma ušima. Stromy,

než uschnou, nesou

lecjaké plody. Nás

je mnoho a narušili jsme řád,

jehož jsme částí, a nechceme uvěřit,

co víme, a nic nevíme lépe,

jen jinak. Nedůvěřivě,

zaražený pohled upírá na nás

pozorné zvíře. Když v domě už

není zpěvu, je to zlé znamení.

Slyš...

Vzkaz? A kam? Komu? Ach tak, hlas

uchem ven. Manýra, tak trochu, i toto.

Nevadí. Vpřed, pravím; ven. Chápeš?

Tak zdá se mi. Jako vždy. Že bychom znak

byli? Snad. K nepoznání? I toto. Dokud

neporozumíme, bez úleku. Zpívaná řeč? Tak nějak.

Jako když procitne kos.“

I objali se bez slov

po telefonu.

III

Z PAR. Par mrak. Prachopár. Plnou parou

ve vedlehlavu. Prachohlad v parotlakohlavu. Z par.

Guláš. Goliáš. Trauermarš. Á jé,

komár skonal v ranní kávě,

můj děd nebyl děravá vesta, ale

z listového těsta. Hopla, štrůdle! Adjé!

Vzhůru. Proti břemeni. Proti

tíži srdce. Proti podrážení

vlastními chodidly. Proti

setrvačnosti a smutku těla, proti

klopýtání pod pochybami a únavou,

proti slepému hřbetu naděje

a vzápětí: vzhůru, lopotně, schod

co schod zlézat, krok co krok

zdvihat z temnot paměť,

stupeň co stupeň do výše, kam,

do světla, jež slepuje, oslepuje, spoutává,

smýšlení vyhaslo, smysl spálen,

kdo za mnou půjde, půjde kdo za mnou,

je to, jde-li za mnou, ona, je to

přelud a blouznění, přání či bázeň ———

Chtěl pět, aby se smlčel,

chtěl pět a poprvé neznal

tón ani text. Hlas, čí hlas,

ho opustil. Ve dví jak řádky

kráčel, roztržen, nejistý.

IV

CHTĚLA jít vůbec s sebou? Zdali se

zeptali jí? Možná by

volila temnotu, tiché spiknutí tam

dole, dala by přednost hloubce

a v paměti horních by zůstala

průsvitnou siluetou z němoty?

Proč se jí jen od malička vzpíralo

ono posupné štěstí nahého ne?

Tlachy, velmi liché. Vypravena.

Vyzvedli ji jak zapomenuté zavazadlo.

Ten s motýlími křídly na kotnících

ji popadl za levou ruku

a vzhůru ji vytáhl za stínem

zad, který v tuše pochopila.

Čím byla vuzlena do předchozího času?

Který přestal být časem a spočíval nyní,

bludice mihotavá, vůkol...

Do temnot zhalena vyklopýtala

hned po boku, hned za poslem-vůdcem

do podivuhodného neurčena,

ta stará cizota, bez ptaní, jista.

V očích jí ještě doutnal stín zespod,

jenž se vydával za světlo kolem ní,

jako by nadále nemusela propadat bázni.

To jí přivodilo zášť družek

a budoucí zranitelnost.

V

NA VZDUCHU. Stojí, nezasažena

vprostřed letících kamenů, za ním,

vidí, jak lyra praskla, stojí

a vidí jeho ruce, jak v troskách

hledají hlas, jenž mu byl ručením,

volá ho jménem, nevyplyne

z ní ani hláska, učiní k němu

krok, a nehne se z místa. Nakonec

zas právě on se pohrouží dospod, vysmekne,

ona pak zůstává ve světle, nahoře, a jemu

bude uvěřena bludná cesta: se zpětným

zrcátkem v pohledu kráčí pozpátku kupředu

do jich obou budoucnosti: je to

jeho hlas, jejž, oslepnuv (jak to

oslepnuv?), hledá tam, kde ho nalezl naposled.

Odcházet. Muset. Znovu. Stále.

Stále znovu odcházet dokud

VI

DOLE. Obrací se jako mezi dvěma zrcadly

ve spánku zády k sobě a k sobě se

navrací. Opět se setkává. „Vzduch tobě,

jednou. Jak si teď vyjdeš v ústrety,

prchaje před sebou?“ Sem dolů ———

(Seděla

na zádi voru, obrácena proti

proudu. Mlčela proti proudění

za sebou noc před očima, mlčela

čekajíc, že on — hvězdné těleso — jí

bude světlem, břehem...) „Mezi zrcadly

zády a od sebe pryč

sem k sobě“ — Tlachy, velmi liché.

Její rozkročení nyní nad sestoupením. Marně.

VII

I PŘIHODILO se, že stará hra

na zvraty a návraty mu nesvědčila,

kolotoč švindle v něm roztočila

a půdu pod ním rozkymácela.

Tu rozhorlil se na ty, kdo

kdysi místo lyry ho kolovrátkem

vybavili — hezkým zdobným

flašinetkem provenience jižní —

i postrkovali ho pouhou klikou,

řadíce v kruhu tóninu za tóninou,

tak ho z přímé cesty vychýlivše,

až tu seděl slep i hluch v temnu

a nenašel už tón, jenž by ho zpět

do světla zved, než Eurydiku,

a ta byla nadto na smrt znavená.

VIII

NAHOŘE: Bakchantky. Kamenují štěrkem.

Bezhlesá zranění. Dole: Dřepění

na skládacím sedátku, daremná tvář

svrabem do rukou skryta.

Daleko nahoře, v otvoru, svítí stín

bolesti, on ho nevidí. Hlas

ho vydal napospas. A široko daleko

nevidět vodu, nevidět les.

(A to se domníval, že jako střela proletí

peklem a cestou opět nalezne zvuk

ke svému zpěvu a směr

vší pomíjivosti, která jest bez obratu,

a proto hodinami a řečí a

chůzí a hudbou hvězdokup ji zvou.

Ničehož, ne, nic takového.)

IX

CO VŠAK ho, nebesa, přimělo

k onomu sestupu, z času ven, a jak

se ztratil sám sobě? Byl to

její obraz hluboko v jeho uchu?

Byl to jeho obraz, který vydolovat

se mu nedařilo? Tam, kde hvězda

ve svém rozpadání zaniká a mizí,

rozvírá se jako temná díra

přitažlivosti tak mohutný vír, že

se čas napíná, až ustrne,

a on, jak mu tak z čelistí tíseň

přilepí jazyk k ponebí a těsně

spoutá vítr a připraví ho oň, že v útrobách

se vše zvedá a klesá a obrací, tu civí

do svého temna, kterého se mu zachtělo

po navrácení do hry zvratů a návratů.

X

CESTA byla strmá a každý krok

dalším krokem zapomenut.

XI

A JAKO PES běžel před ním pohled,

který nic už neviděl, jako by zevnitř byl

zazděn se svou ještě neskonanou, ještě

nadějí na odtemnění a její

rozsvícení v zpustošeném sluchu,

a běžel jakoby v patách větření.

Ještě jednou ucítil křídlaté kotníky

v šíji, tentokrát ale oklamán přáním

křídlatce ucítit. Kdyby tak stoupání

nedospělo konce!...

Leč hlášena zpráva, že z psohlavých kdosi

jej spatřil přicházet, a jak,

když ve světlo vešel, zešílevší se

vrhli, v drápech závist a v zubech zášť,

na ni, po jejímž čekání

vyšplhal vzhůru, a jaká dračí setba

vyrašila vzápětí, že slovo

nezůstalo na slovu, že z toho žádné slovo

nevyšlo nezlomeno.

XII

ROZTRŽENI. Kamenováni. Rozerváni. Němota.

Zpěv mezi dvěma zrcadly? Mezi hradly hrdlořež?

Zdvojený pár mezi zdí a zdí.

Šťovíku pytel. Citer štípač. Chytrý chytač. Odrhovačka.

Parotrubice. A pranice. A dusanice. Hluchoslepota.

Odstín šedi, lomený. Kdesi kvasí boláky. Kdosi tasí tesáky

za zpěvu a odzpívání. Kolokoktavost. Odvolání.

Zpěv takový, že hvězdy

tančily pod jeho chodidly ——— ? Samo-

zpěvná ——— ? Záhada je ———

Stará historie? Tou ovšem jest.

Ale v jiném podání nebyla by

jiná? Pokaždé; a proto

ať se podá, jaká je.

XIII

VYSLALA tu zprávu straka,

černé na bílém. Umlkla pak, na dlouho.

XIV INTERMEZZO

OVŠEMŽE

Ne příliš, to ne. Naopak, inu, také ne.

Ovšem ale: Kdeže mezitím? Přes deváté? Páté?

Nejraděj vůbec ne. Opravdu? Odkud má

kdo vědět, v té směsici,

změti, tlačenici, otvoru přetékacím,

kde vždycky už další

na poslední tlačí? Kde se kdo ani, však hnedle

už není. Ne, ne kvůli pravdě za každou cenu,

to aby zvěděl, kdy jest, zatímco,

ano, zatímco i to už dávno pryč.

Tak tedy: zapomnění. Tak se zapomíná

Já a My. Žádné Zde, žádné Nyní.

Přes to se ve spěchu dávno přenesli.

Pěkně prosím, jak že to: „jest“?

XV

MLUVA? Mluva. Příručně. Všemi čtyřmi. Po svých.

Mluva naslepo. Břichomluva. À la had.

Rozeklaná. Rozervaná. Hlavu smeká na pozdrav. Škleb na pozdrav.

Pěkně při zemi.

S kabelem. Pupečnicí. Na tkanici. Díru v líci.

Řeka bez řečiště. Řeka plná vrás.

V kleštích. V hněvu mluva. Bez hlavy. Bez paty. O závod

s větrem. Šupiny. Lupiny. Střepiny. V skřipci

čmáraného trní,

poutaná, drásaná. Vplétaná ve vlastní vlas.

Mluví. Zdlouha. A znovu. A opět. A zdlouha.

Samomluva v sebeoslnění dávno už mimo pravdu.

Pod drnem v trní na vlastní řečnění zdechne,

v zapomnění.

Řečná řeka bez břehů. Není

štěku, co by po ní kdák.

Zrozena. Přistřižena. Ztracena. Zázrak se nekonal. Tak

bylo. Mluva. Sebemluva modliteb, jež vyje.

Sobě samé parodie. Byla jako. Byla o vlas.

Samomluva jako už vždy a odnikdy.

Anaphasie. Kdežpak čísi. Samozřejmá jak:

Samomluvný samovar, co mu zimní spaní ukradli zpod čepce;

jako vroucí samovar klouzající po koberci ledovce;

jako samovar na silnoproudém vedení či ropovodu;

jako samovar včetně klavírního doprovodu

v kobce mučence;

jako ablucionista před konstipovaným publikem:

sebemluvný, zapadlých očí, zblblý vlastním povykem;

jako fáro s nákladem extrovertních autokratů;

jako modlitba posla na splátky (z platu);

jako když v hlavě Sibyly plíživý požár zašepce;

jako když dívce selhala antikoncepce;

jako když v parách a výparech prvně menstruuje Pythie;

jako když blouznivec v křečích slovo vyblije;

jako když extatický mrukot naplní liduprázdný bar;

jako když ze stupínku hučí učiněný zmar, —

jako samovar:

mluví,

samoseboumluvný, sám.

Žblpt, udělal záznamník, žblpt-žblpt;

a dál už nevydal hlásku.

XVI

NADZVEDNI puklici, hrnec je prázdný.

Bez podrážek se miluje snadněji.

Zda to však chtít...

Ale průvan je hektický

a má krátký dech. To staví řeč.

Jak by také přišla odpověď

na slova neslova bez masa a kostí?

A na to, co nemá slov, na

tkáň, jež lapá po dechu

a mluví a říci se nesvede?

Odstav budík, jeho čas neplatí.

Odroč spánek. Přeptej se

svých nesvětlých končin. Někde

snad musí dlít, ta

nezvěstná kostra.

XVII

TÁHNE se od Adama s Evou k příštímu slunovratu,

štrůdlové těsto času; drolivé později

a lámavé jako nehty na rukou stižených dnou.

Visí ušní boltce stále níž. „Je bave un peu

aux coins...“ „...and readily moved to tears.“

Řečnění, tlachy, spousty nekalých

mračen okolo jazyka. Zdalipak propadne,

ano vzduch, skrze síto slabik?

Jen dýchavičně v něj vcházíme,

jen dýchavičně nechá nás jít,

jako by skrblil na těle.

XVIII

POD horskými vichry nadouvají se lebky

bombasticky a pozbývají koherence.

Vtom s větrem přefičí myšlenka,

k neudržení, zaniká, křemínek, který se chystal

být zvoncem. Dnešek, dávno opuštěný,

se navrátil a prorůstá nynějšek

vyčerpávajícím břečťanem. Tohle stáří, co se láme

jako haluz, co se ohne pod zátěží

plodů a kazů... Cesta

vypůjčenou zahradou neuchová kroku.

XIX

KDO tak mluví? Jako by vězel půldruha

patou vně. Při mihotavém světle,

aby nikdo nerozuměl libovolně. I v tmě.

Přehlídka domněnek. Slova jak špalky,

nametané přes mrazivý vzduch.

A pak, jak by se rozřízla bolest, náhle zapěná:

„Svou podmračenou budoucnost nosíš

jako pták vejce, z něhož se vylíhl

a jež nesnésti nemá v moci,

neznatelně v sobě. Hleď si cesty a jdi.“

A zmizel bez rozloučení.

Tu jsem sebral svou kuráž do obou rukavic

a vykročil.

XX

KAM? Ptej se, máš-li koho. Šel.

Mluvil v chůzi, jak mu kázal krok.

Říkal slova, kterých není —

jako by muselo být, jen na co lze ukázat.

Mluvil skrze řeč, šel

za sluchem, jenž vidí, viděl, jak se mluvené

řadí do výše, jak se nad sebe vrší,

do babylonské věže jakékoli mluvy, viděl,

jak se ukládá, pomalu, a jak teče, pomalu,

viděl je jako hudbu: ve vzmachu zároveň uplynutí;

viděl splývavé sloupy se proplétat,

splétat se a proudit, prameny se vrstvit

a světlit do stavby, viděl, a dostál řeči:

XXI

„NAKONEC

je každé slovo nazmar, a přece žádné

neztratí se, samo sebe uchová,

jako když vše, co jednou v bezednu,

bez důvodu, mizí nahoru, a není žádného

nazpátek, jen zásob pro budoucí

rvačky a náhody. Stačí to

konstatovat; a třeba bys nerozuměl.

Dnešní řeč bude hádanka zítra

vyluštěná, nebo obtěžkaná jako letní mračno, nebo

průvan v komoře. Neboť jinak

než pravda byl by dokonalý verš

nezvratný, byl-li by.

O to klopýtají soudci, když na

zdání nahazují cifry, jako

jiní na pletací dráty oka, jež ho stíní,

a oni apodikticky sebe

i nás podvádějí pod vlastní světlo. Ne,

důvody nejsou omluvou,

i když někdy důkazem.“

XXII

A ODKUD ty vnukané obrazy

skáčou nám do řečí, slavné

a slavnostní jak starobylé obřady,

tvrdé a tvrdošíjné jak dávné

zbytky minula, za nimiž brána

se nezavře rozmarem? Plíživě táhne

se zvyku morová rána

a z kloubů, z mozku třepí

se síla. Prázdná schrána

se k zmoženému čelu lepí,

jež už ničeho nezmůže. Když teď ale

zmařena sůl,

čím ji osolit?

XXIII

ŠEL rovnou. Mluvil ke komusi,

který ne. Který tu ne. Který tu kdysi,

před časy. S lyrou a se lžicí. Dílo

rozpomínání, v němž se slovo

prolnulo s hrůzou blýskavičné noci

do odtěkavšího jazyka úsvitu:

podzemka — azyl noci ve vyčerpaném vzduchu

pod zdivem rozstříleným na úlomky v prach.

Útržky dřívevěku. Z kráterů

stoupají nahoru. Anebo ti náraz

vzduchu serval všechny šaty z těla,

tys pak stál jen ve střevících

k zdi se tiskna na ulici,

smál a smál ses vyděšením, přežils

zaražený. Útržky dřívevěku. A pak

mlčelivé výkřiky do dýmu. Má snad všechno

být spatřeno, sepsáno, chce všechno být prosáto

a do spisů srovnáno? Chce, má...

Dílo rozpomínání. Pohled obrací,

dopředu zpět, k žádnému konci.

Zahájit při? Jako s argumentací

u procesu Jobova. Jako ve stanovisku vůči

Erínyím. Jako. Směr totiž

vyplyne z ohlédnutí při příchodu

kamkolivěk. „Věk“! Též z ohlédnutí

pěvcova, jeho. Jeho bez

tváře, jeho, putovaného po krůčcích

temnotou od Jako k Jak,

sama sebe pokaždé v závěsu. A zdroje

stále teprve nastávají. Kam?

XXIV

A PROČ ne vzhůru až do modrého

oparu, z moře

spřádaného? Řeč dne se mění,

jako jistota, přes noc. Viděl jsem,

jak z kočičích hlav rostou rohy, jak

sníh se při tání skvrní,

jak kola hranatí. V sinavých

hodinách úsvitu točí se Země

rychleji a tobě zpod zad pryč.

Cizí dech plní místnost

a sténá z tebe. Kosti se třesou,

kdežto ostatek dřímá. Ty nevíš,

je to bouře venku nebo

v tobě. Hrom přichází před bleskem,

jeho smršť fičí nehnutě, jeho déšť je

pot z tvé hlavy. Někde

to vře, pod poklicí. Dále

tě tancují, a tanec

jde dále bez tebe.

XXV

TICHO teď. Slepýš a netopýr klečí

si po boku ve tmě a zhášejí

svíci pro spící, jejichž sen

je pln jistějších obrazů. Co

ještě chceš, příčnapříč k řeči svých

kroků vracených tam a sem?

Vždyť už i neposedný krtek

se uložil k spánku. My ale,

netušící, neseme každý svou hřivnu,

aby náš nejbližší sešel

předčasně s námi.

Vyslov se předem. Vyslov

se předem, a pak nech v dobrém. Nebo

také ne. Tvé slovo tě vrhá od tebe,

jako tvůj stín. Jdi. Všechna cesta

se rozkládá před tebou, za tebou vrávorá

Eurydiké. Solný sloup? Ty? Historie.

Myší, únikové díry, slepé uličky. Čeho

je vůbec třeba? Myšky dělat, beze stopy.

Brouká samovar. Kdesi.

XXVI

V POTOMSTVU živoří Mnémosyné beze zbytku

jako paměť: list, pásek, disketa —

vyjde to nastejno. Podává odpověď na zavolání. Na všecko

všecičko zná zazpívat písničku

v jazyce, jemuž nerozumí,

o to snadnější má povolání. My však nyní

sbíráme své příběhy jinde, musíme

je stále nanovo převracet, a zpíváme je

zčerstva a znečista jinak línému uchu,

aby se jim jednou otevřelo,

nebo tak jasně, že jsou přeslechnuty.

oyez, oyez! Slepý patron na cestě mlhami —

oyez, oyez! — žebrá o úsměv.

AOI.

XXVII

TICHO, cele. Komu je zpívat? Kdo

dal by si je líbit? Nechystá pryč se jeho léto a co vykořeněno, dřevo,

mu napříč k osleplým rtům? Přetržen

hlas; a přesto, a přesto přes, poslední

list stále ještě ne poslední ne

ten nejposlednější? (Lžeš, anebo

s gestem pochybnosti je

tebou nepozorován dávno ten tam?) Brzy

už mlčení podlehne tmě

a rozžehne svou záři.

Ze srpečné tváře měsíce, ty,

podej mi ruku, svou a mou,

sem. Kapka vody

plna světla: hrot stébla

drží nás, fovea del mio pensier.

Zůstaň můžeš-li kde jsi.

Světlo se stahuje do sebe.

And let the rains come unto you.

Přeložila Věra Koubová

První zpěv otiskl časopis Obrácená strana měsíce (č. 1/2006).