Starost o zachování paměti míst se někdy probouzí v překvapivě nízkém věku. V období nastupující puberty jsem při potulkách ponurou a rozpadající se socialistickou Prahou sníval o tom, že šedivé a uprášené vinohradské činžáky získají do druhého dne do rána z jakési vyšší moci zářivý barevný háv, že město zazáří v nebývalé kráse a bude zachráněno pro budoucí generace. Tyto dětské utopie se však zároveň překvapivě prolínaly s nízkými merkantilními zájmy, které teprve mým představám dodávaly šťávu: jeden z těch krásných činžáků bude můj, a to sakumprásk – od sklepa po půdu!
Tato zvláštní kombinace protichůdných, zato velice silných emocí se mě občas zmocňuje dodnes: většinou, když vidím nějaký krásný dům, ruinu, zahradu, vinici – jedním slovem nejrůznější místa prodchnutá pamětí ukrytou v prasklých zdivech a drolících se omítkách, která vinou lidské bezohlednosti podléhají postupnému zmaru. Prasklina se však nakonec většinou ukáže jako příliš velká a mně nezbývá než uložit vzpomínku na jedno velké zapálení mysli do arzenálu vlastní zkušenosti.
Otázkou, jaký postoj zaujmout k problematice mizející paměti míst, se v eseji, jehož část přetiskujeme na dvoustraně 16–17, zabývá francouzský historik historie Pierre Nora: „Menšinami prováděná obrana paměti, která se utekla do privilegovaných a žárlivě střežených ohnisek, pouze nanejvýš rozžhavuje pravdu všech míst paměti. Bez ostražitého bdění nad vzpomínkami by historie tato místa rychle vymetla. Jsou baštami, o něž se opíráme. Kdyby však to, co brání, nebylo ohroženo, nebylo by vůbec nutné je stavět.“ Jeho pohled je do značné míry skeptický. Zjednodušeně by se dal shrnout asi takto: skutečná, autentická sociální paměť nesmí být reflektovaná, musí být součástí rituálu tradiční společnosti. Takovou paměť ovšem navždy pohřbila moderní doba, rozvíjející se industriální společnost, jejímž dítětem je kritický přístup v nazírání historie. Na ty nadšence, kteří vyrážejí bojovat za záchranu míst paměti, starých domů, stromů, krajinného rázu atd. pohlíží Nora s jistou shovívavostí: asi jako na Dona Quijota, jehož kopí se stejně nakonec zaplete do zničujících paží větrného mlýnu. Do boje jdou bez štítu a vrátí se na štítu – postup modernity nelze zastavit.
S dvěma takovými harcovníky, Janem Piňosem a Jiřím Malíkem, jsem se tento týden setkal v teplicko-adršpašském kraji. A zastihl jsem je již vyhozené ze sedla – poraněné na duchu i na těle (zlomeninu zápěstí si pravda Malík způsobil sedmnáctimetrovým volným pádem ze skalní stěny – naštěstí na laně). Jejich mnohaletá snaha zachovat kulturní ráz nádherné krajiny Broumovska, tj. restaurovat stavební památky, opravit historické cesty, zkvalitnit životní prostředí a navíc vnést do kraje kulturní návyky a probudit historickou paměť, kterou s sebou po válce odneslo vyhnané německé obyvatelstvo, skončily naprostým vyčerpáním všech sil. Bašty padly. Piňos i Malík byli vypuzeni z vedení CHKO Broumovsko, první z nich se dokonce odstěhoval z kraje a přibližně v téže době (zdá se, že ne náhodou) zkrachovala i neobyčejně živá občanská iniciativa Tuž se, Broumovsko, která každý rok pořádala festival na záchranu vzácných dientzenhoferovských barokních kostelů. Jak to tak bývá, ze sedla je vyhodily merkantilní zájmy místních podnikatelů a politiků – o poznání nižší než ty moje dětské, ovšem! Ale také (last but not least) jejich vlastní neschopnost získat na svou stranu místní obyvatelstvo.
Ouha! Jsou tedy snahy o probuzení paměti skutečně marné, jak naznačuje Pierre Nora?
Vždyť i on uznává, že „paměť je schopna dlouhých období skrytosti a náhlých probuzení“ – a nemusí nutně „ustupovat efemérnímu škraloupu aktuálnosti“, dodávám já. V čem tedy pokusy novodobých romantiků, jak Piňose s Malíkem nazval nový fotograf A2 Jan Bartoš, selhávají? A lze se po těžkém pádu znovu vyšvihnout do sedla?
Ruský spisovatel Venedikt Jerofejev rozvíjí ve své slavné poemě Moskva – Petuški neobvyklou filosofickou teorii (parafrázuji): „Nejplodnějším a nejvyrovnanějším stavem, ve kterém by měl člověk dlít co nejčastěji, není ani opilost, ani střízlivost, ale kocovina. Jen v tomto stavu se lidské srdce otvírá ostatním lidem a lidská mysl se soustředí na to nejpodstatnější.“ Snad teprve těžká kocovina je příhodným časem, ve kterém by měl člověk stavět nové bašty – ne příliš opile (bez zápalu, který hrozí samovznícením), ne příliš střízlivě (v tom krásném kraji člověk docela střízlivý zůstat nemůže), zato s důrazem na vztahy k místním lidem. Jen čistá příroda paměť nevzkřísí – její nejživější část je přece jen ukryta v člověku. Je třeba vyhnout se přílišné nostalgii (někteří ochránci stavebních památek jsou schopni vyměnit kostel za dítě) a především opilému aktivismu (bezhlavá politická angažovanost nakonec zničí i ten nejlepší úmysl) – teprve tehdy bude možné probudit autentickou energii, kterou v sobě některá místa skrývají.
A ještě na závěr Pierre Nora o místech paměti:
„Kdyby se jich naopak ani historie nezmocňovala proto, aby je překrucovala, proměňovala, hnětla a petrifikovala, nestala by se z nich místa pro paměť. Právě tento pohyb sem a tam je ustavuje: okamžiky historie vyrvané pohybu historie, a přece tomuto pohybu vrácené. Ne už zcela život, ne zcela smrt, jako mušle na břehu, když nastane odliv moře živoucí paměti.“