„Jsem německá dívka a nechala jsem se zprznit Židy“, stojí velkými písmeny na ceduli, kterou má kolem krku potupně zavěšenou mladá žena, jež s netečným výrazem kráčí uličkou mezi davy na černobílé fotografii. „Norimberk, 30. léta“, doplňuje obraz textová informace na velkém tmavém panelu uprostřed stálé výstavy Dokumentačního centra nacismu (Dokumentationszentrum Reichsparteitagsgelände), jež je umístěno v prostorách nikdy nedokončeného Hitlerova pompézního amfiteátru.
Instalace s jednoduchým názvem Fascinace a násilí o historii norimberského nacistického hnutí zabírá tři patra (celkem 1300 metrů čtverečních) nové budovy rakouského architekta Güntera Domeniga. Ročně ji navštíví více než sto tisíc lidí. Každý návštěvník má zdarma k dispozici audioprůvodce, jenž ho v šesti jazycích provede labyrintem expozice. Samozřejmostí jsou bohaté doprovodné výukové programy, promítací sály, vícejazyčné publikace, informační centrum. V kontextu téměř neexistující tuzemské diskuse o minulosti nejen komunistické se podobný projekt jeví jako skoro neuvěřitelný počin.
Přesto i v Norimberku to trvalo bezmála šedesát let, než vznikla všeobecná shoda o potřebnosti takovéhoto mezníku paměti. Dokonce i samotná výstava odráží nakonec jistou rozporuplnost, která dodnes provází německou snahu o vyrovnání se s vlastní historií.
Výstavní město nacismu
Do roku 1933 se Norimberk etabloval jako „Stadt der Reichsparteitage“, neboli město říšských stranických sjezdů. První masové nacistické akce se v Norimberku konaly na konci 20. let, na dodnes oblíbeném rekreačním místě, v rozlehlém parku před památníkem obětí 1. světové války v blízkosti dvou jezer na okraji města (podle policejních zpráv se sjezdu v roce 1929 zúčastnilo 25 000 příslušníků SA a SS).
Od roku 1933 až do vypuknutí války v roce 1938 se zde sjezd NSDAP konal každoročně během září a trval vždy celý týden. Kromě nekonečných přehlídek, demonstrací vojenské obratnosti a stranických konferencí patřily k sjezdu také sportovní hry, propagandistické výstavy, ohňostroje, zábavní parky, koncertní a operní představení. Pro Norimberk to byla vždy jednoznačně událost roku. Velké oblibě se mezi obyvateli těšily i všechny nacistické organizace. Od příslušníků složek SA a SS přes Deutsche Arbeitsfront (jež se podílela na přípravě sjezdů) až po Hitlerjugend a Bund Deutscher Mädel.
Hitlerův dvorní architekt Albert Speer byl v roce 1934 pověřen vybudováním monumentálního areálu, kde se v budoucnu měla konat všechna nacistická shromáždění. Norimberk se tak definitivně stal jedním z pěti Führerových měst. Z plánovaného areálu (Luipold–Arena), jenž se měl rozkládat na ploše 11 čtverečních kilometrů, byla do války postavena tribuna a ochozy, před kterými mohlo defilovat na 150 000 lidí. V sousedství a těsné blízkosti jezer se o něco později začalo budovat kongresové centrum architektů Ludwiga a Franze Ruffových, které zvnějšku mělo připomínat římské koloseum (dnešní část Dokumentčního centra nacismu). Součástí celého projektu byla i centrální řečnická tribuna, postavená pod Speerovým vedením v letech 1934-37 speciálně pro Hitlerovy projevy (Zeppelin Tribune). Speer také plánoval postavit 2 km dlouhou a 60 metrů širokou cestu (Grosse Strasse) z žulových kvádrů, která by spojovala kongresové centrum s Märzfeldem (část Norimberka), kde do roku 1938 fungoval výcvikový tábor SA.
Během nacistického shromáždění v roce 1935 (15. září), na kterém zasedal i Říšský sněm, byly v Norimberku přijaty zákony, jež legitimizovaly již fakticky naplněnou segregaci německých občanů židovského původu a zbavovaly je tak oficiálně všech občanských práv (Reichsbürgergesetz – Zákon o říšském občanství a Blutschutzgesetz – Zákon o ochraně německé krve a cti). V samotném Norimberku měla tehdejší židovská obec 10 000 členů.
Na začátku války byly práce na všech nacistických stavbách ve městě zpomaleny a v roce 1942 pak definitivně zastaveny. V otrockých podmínkách na nich pracovali vězňové z území okupovaných Němci. Mezi lety 1939 a 1945 byl Märzfeld používán jako pracovní tábor a tábor pro válečné zajatce. Kámen a další stavební materiál pro tyto megalomanské projekty dodávali vězni z koncentračních táborů ve Flossenbürgu, Mauthausenu a Gross-Rosenu. Americká armáda vstoupila do rozbombardovaného Norimberka v dubnu 1945. Ze zdejší židovské obce přežilo holocaust sotva deset lidí.
Pomalé rozpomínání
Parkoviště před Docu-Zentrem, jak se název dokumentačního střediska obvykle zkracuje, je skoro prázdné. Autobus s francouzskou poznávací značkou a několik osobních automobilů. Je všední den a navíc lezavo. Mohutné zbytky Hitlerova kolosea brání výhledu na jezero. Efektní skleněná lávka se z chodníku noří do prvního patra nově přistavěné budovy. Pod ní se před vytrvalým deštěm schovávají jen dva mladíci s cigaretou. Prostranství před vchodem působí dost opuštěně. Hned po vstupu do rozlehlého vestibulu je ale jasné, že většina dnešních návštěvníků musela přijet metrem, centrum je plné lidí.
Dr. Eckart Dietzfelbinger, vědecký pracovník a zaměstnanec dokumentačního střediska, který je jedním z autorů celé instalace, rád používá metafory. Hovoří o stínech minulosti, temných kapitolách a kultuře paměti. Docu-Zentrum bylo pro veřejnost slavnostně otevřeno za účasti tehdejšího německého prezidenta Johannese Raua na konci roku 2001. Padesát šest let po konci druhé světové války. Padesát pět let od norimberských procesů.
„Až do šedesátých let se o minulosti prostě nemluvilo, neexistovala žádná skutečná reflexe nacismu ani pokus o ni,“ vysvětluje opožděnou genezi dokumentačního centra Dietzfelbinger a pokračuje: „Německá společnost absolutně nebyla připravená na nějaké diskuse o válce.“
V prostorách bývalého kongresového centra a Grosse Strasse, při jejichž stavbě zemřely jen o pár let dříve desítky tisíc lidí vyčerpáním a hladem, se v padesátých letech uskutečnily mohutné slavnosti na počest 900 let trvání města. Luipold–Arena byla zdemolována a proměněna v park. Z bývalého tábora SA byl uprchlický tábor pro Němce, kteří byli vyhnáni především z pohraničních oblastí Čech a Moravy. Pro utečence z Východu fungoval až do roku 1960, pak ustoupil nové zástavbě. Hitlerova oblíbená Zeppelinetribüne se stala dějištěm podobně oblíbených akcí všeho druhu: motocyklových a automobilových závodů, nesčetných politických mítinků, náboženských shromáždění, později rockových koncertů. V Německu Kurta Adenauera, který se – do jisté míry pochopitelně – snažil vrátit alespoň části Německa plnou svrchovanost, zajistit bezpečnost proti sovětské rozpínavosti a vylepšit pověst země, prostě nebylo pro minulost místo.
O připomínání minulosti se naopak v Norimberku spoustu let pokoušel Prof. Dr. Hermann Glaser, šéf kulturního odboru města. Nikdy se mu ovšem nepodařilo získat větší oficiální podporu pro svoji činnost. Osmdesátá léta s sebou přinesla silnou touhu minulost prostě konzervovat. V roce 1985 otevřel Glaser první verzi dnešní stálé výstavy pod stejným názvem – Fascinace a násilí. Trvala jen pár měsíců, na další provoz nesehnal peníze. Přesto se ji pokusil několikrát obnovit. O dva roky později využil příležitosti a vložil se do diskuse o budoucnosti nacistické kongresové haly. Město by v ní bylo rádo mělo nákupní centrum (jednalo se o investici ve výši pěti milionů marek). Glaserovi se podařilo vyvolat pobouření a získat na svou stranu i veřejnost. Projekt byl zastaven. V roce 1988 proběhla v Norimberku Glaserem organizovaná konference, kde byly zformulovány první požadavky na vznik dokumentačního střediska.
Skutečný průlom však nastal až po sjednocení Německa. Na úrovni spolkového parlamentu byla deklarována ochota nezapomínat na minulost a podpořen „koncept paměti“ jako nutného břemena pro další generace. Díky tomu mohlo například v Berlíně vzniknout Muzeum holocaustu a v Norimberku Dokumentační centrum. „Fakt ovšem je, že šlo o iniciativu politických elit, obyčejní Němci už řeší jiné problémy,“ poznamenává Dietzfelbinger.
Bez obětí
Výstava je pojata velkoryse. Začíná dvacátými lety, s s nimiž je spojeno první velké vzedmutí nacismu v Bavorsku, a symbolicky končí Norimberskými procesy. Informační panely, fotografie, dobové exponáty, dokumentární filmy. Proud komentářů ze sluchátek šumí do uší s neúnavnou trpělivostí, mezi návštěvníky se lehce chaoticky proplétá školní výprava mladých Francouzů. Po hodině už všichni rádi klesnou na sedadla před dokumentární záběry ze sjezdů NSDAP. Na momentku s norimberským soudním tribunálem většina návštěvníků již jen zdvořile kývne. Venku stále prší, kavárna v přízemí je nabitá. Při čaji se vkrádá trochu nepříjemný pocit, že v expozici přece jen něco chybí. O židovské komunitě v Norimberku se kromě pár obrázků z transportů a následných statistik počtu úmrtí v okolních koncentračních táborech nelze dozvědět vůbec nic. „Jde o častou kritiku ze strany přeživších obětí,“ připouští Dietzfelbinger a vysvětluje: „Instalace se připravovala dlouho a vznikla nakonec jako kompromis mezi skupinou historiků a městem, kterým je centrum plně financováno. Doufáme, že do deseti let vznikne další velká expozice, která se bude věnovat nacistickým obětem, materiálu máme dost.“ Nechtě tak dokládá, že postavit se vlastní minulosti není jednoduché vůbec nikde; v Norimberku se však o to alespoň snaží.
Autorka je doktorandka na katedře mediálních studií FSV UK.