– mohl by se zde natáčet nějaký katastrofický film. Zároveň je možné ho vnímat jako určitý společný „pomník“ několika režimů v naší zemi – toho budovatelského z padesátých let i toho dravě kapitalistického z doby o čtyřicet let později.
Parkujeme v ranní mlze nedaleko věžovité cihlové stavby, kterou je možno si od krachujícího podniku za necelé dva miliony koupit. Nepřijíždíme však kvůli obchodu. Za doprovodu bývalých politických vězňů se chceme podívat na místa, kde byli před 55 lety vězněni odpůrci komunistického režimu. Nacházíme se v prostoru někdejšího tábora „L“, jednoho z nejhorších míst bývalého vězeňského komplexu Jáchymovska.
Před námi se tyčí budova, kterou její obyvatelé nazvali „věží smrti“. Právě zde političtí vězni drtili bez jakýchkoliv ochranných pomůcek uranovou rudu, která byla okamžitě odvážena do Sovětského svazu.
Městečko Jáchymov si velká většina obyvatel naší republiky spojuje především s radioaktivními lázněmi, jáchymovským tolarem či s osobou fyzičky Marie Curie-Sklodowské. Jáchymov je ovšem zároveň synonymem pro vězeňské tábory, které zde v padesátých letech zřídili komunisté, aby v nich uvěznili desetitisíce odpůrců rudé ideologie a využili jejich práce pro těžbu strategické uranové rudy. I když jsou dnes bývalí jáchymovští vězni uznávanou morální autoritou, místa jejich utrpení je dnes mnohdy obtížné přesně identifikovat.
Při označování táborů projevili komunisté neuvěřitelnou dávku cynismu: tři tábory v okolí Jáchymova pojmenovali Svornost, Rovnost, Bratrství.
Zbytky tábora Svornost se nacházejí několik stovek metrů nad jáchymovským náměstím. Vězňové odtud sestupovali na stejnojmenný důl po schodech, obklopených překážkami z ostnatého drátu. Stejně jako většina ostatních staveb, připomínajících těžbu uranu na Jáchymovsku, byly i tyto schody, přezdívané „mauthausenské“, v šedesátých letech zlikvidovány.
O třicet let později byly částečně obnoveny a návštěvník tak má dnes možnost se po nich projít. Nahoře však najde pouze dřevěnou strážní věž – takzvanou špačkárnu.
Malý zájem místních
Několik „špačkáren“ najdeme i pár desítek metrů pod „mauthausenskými schody“. Nestojí na původních místech, nýbrž jsou součástí připravovaného hornického skanzenu, který by měl podle internetových stránek jeho zřizovatele, jáchymovského hornického spolku Barbora, být též „důstojným pomníkem novodobých galejníků 20. století“. Na první pohled pochopíme, že práce na skanzenu neprobíhají dvakrát rychle, a to přesto, že je zde i v sobotu odpoledne přítomna předsedkyně hornického spolku Libuše Rudolfová. „O skanzen projevují velký zájem lázeňští návštěvníci – mohl by totiž představovat jedno z mála kulturních vyžití v Jáchymově. Taktéž sem přijíždí hodně zahraničních studentů. Zájem místních politiků či kulturních činitelů je však dosti malý,“ říká razantní předsedkyně, oblečená do pracovního oděvu. Bývalý politický vězeň Zdeněk Mandrholec ji doplňuje: „Křížovou cestu před jáchymovským kostelem, složenou z památníčků se jmény jednotlivých táborů, jsme na jáchymovské radnici prosadili až napotřetí. Zásadní odpor komunistických zastupitelů se podařilo přehlasovat dosti obtížně.“
Pohled na internetové stránky města potíže s připomínáním nedávné minulosti jen potvrzuje. Informace o jáchymovských lágrech je zde třeba hledat dosti dlouho, v oficiálních dějinách města jsou padesátá léta zastoupena pouze „zásadní“ zmínkou o zrušení železniční dráhy do nedalekého Ostrova v roce 1957.
Bývalý tábor Rovnost se nachází několik kilometrů za Jáchymovem. Na jeho místě se dnes rozprostírá luxusní hotel a několik rekreačních objektů.
Tam, kde stávala brána do lágru, je dnes jednoduchá závora s lapidárním nápisem „Privat“. „Tady nechal velitel tábora Paleček po Stalinově smrti stát dvanáct vězňů jako čestnou stráž,“ vypráví Josef Kycka, jeden z bývalých muklů – mužů určených k likvidaci, jak se sami političtí vězni nazývali. „Stáli po kolena zahrabaní ve sněhu, což nebylo možné vydržet, tak jsme vždycky v táboře ztropili nějaký hluk, a když se bachaři nedívali, nahradili je jiní muklové. Paleček je tam nechal stát několik dní.“
„Peklo“ pro rekreanty
Vězeňský tábor připomíná pouze stručná turistická cedule, která je součástí naučné stezky „Jáchymovské peklo“. Stále ovšem stojí budova, v níž se vězňové před sfáráním do šachty převlékali. Kdo předpokládá, že se zde bude nacházet nějaká muzejní expozice, se hluboce mýlí. Stavba je zdevastovaná a nebyla srovnána se zemí patrně jen proto, že v její blízkosti stojí několik rekreačních domků. Opodál se nám nabízí poměrně obvyklý výjev z chatařských kolonií – na společném prostoru je vybudováno ohniště, kterému vévodí model středověkého hradu. Cihlový hrad však není překvapivě dílem rekreantů. Pro obveselení bachařů jej museli postavit samotní muklové. „A dali jsme si s ním pěknou práci,“ říká trochu zatrpkle nad rozpadajícím se hradem Josef Kycka. Hrad je tak paradoxně nejzachovalejší částí celého vězeňského komplexu.
Naproti tomu z tábora Bratrství se toho příliš nezachovalo – na jeho místě dnes stojí dětský chatový tábor. Nedaleký lágr Nikolaj je však na tom daleko hůře. Z Nikolaje zbyla pouze mírně zarostlá lesní pěšina, která se ničím neliší od tisíců podobných cest a cestiček. Toto místo bylo přitom svědkem dosti drastických scén – bachaři zde organizovali rvačky politických a kriminálních vězňů, které nazývali „třídními boji“ nebo „pašijovými hrami“. Po chvíli hledání nám pan Kycka ukazuje nepatrné zbytky betonového obrubníku, snad jediný pozůstatek tábora. „Na tomto místě stávali muklové-muzikanti, kteří nám hráli při odchodu do práce. A nad branou byl nápis Prací ke svobodě,“ říká. Člověk se tak neubrání vzpomínce na obdobné výjevy z nacistických koncentračních táborů.
Jáchymov, zejména jeho spodní lázeňská část, dnes již žije svým vlastním spokojeným životem. Zastavujeme před lázeňským domem Lužice, kde byla v padesátých letech umístěna speciální policejní stanice pro vyšetřování vězňů podezřelých z plánování útěku. Jedním z těch, kdo skončil v jejích útrobách, byl i pan Kycka. „Říkali jsme tomu domu Sing-Sing,“ dodává.
Počty jako v Terezíně
Navštěvujeme také jáchymovské muzeum. K uranovým lágrům je zde speciální výstava, umístěná ve dvou místnostech. Nalezneme zde základní informace o těžbě uranu na Jáchymovsku, o využívání pracovní síly vězňů pro sovětské hospodářství i o každodenním životě muklů v táborech pod rudou hvězdou. Je zde k vidění i model lágru Rovnost nebo vězeňská uniforma. Na to, že vězeňskými tábory zde prošlo v padesátých letech asi 65 tisíc vězňů, to však není nijak velká expozice. Jestliže by každý druhý jáchymovský vězeň byl politický (přesná čísla neznáme), byl by to zhruba stejný počet vězňů, jako jich za války prošlo terezínskou Malou pevností. V jejích prostorách se dnes nachází výstavní a vzdělávací instituce, která zejména mladé návštěvníky seznamuje s nelidskými podmínkami v nacistických věznicích a koncentračních táborech. O něčem podobném si však v Jáchymově nemůže být řeč.
Naší poslední zastávkou je Ostrov. Málokdo zaznamenal, že v tomto městě, proslulém komunistickou architekturou, se před nedávnem uskutečnilo neobvyklé referendum. Občané města měli rozhodovat o tom, zda si přejí na svém centrálním náměstí postavit pomník politickým vězňům, kteří byli v padesátých letech nuceni za nelidských podmínek budovat tuto výkladní skříň socialismu. K volebním urnám se dostavily necelé dvě stovky oprávněných voličů a tři čtvrtě z nich daly najevo, že si sousoší svázaných muklů na svém náměstí nepřejí. Otrocká práce odpůrců komunismu tak nebude v Ostrově připomínána. A nejen to. Místa utrpení těchto lidí pomalu a jistě mizí a za několik let je bude dosti obtížné identifikovat.
Autor je historik.