Odboj bez patosu

Film Poslední dny Sofie Schollové, jak již sám název napovídá, zobrazuje posledních šest dní života 21leté německé studentky, která dnes patří k nejznámějším představitelům německého protinacistického odbojového hnutí. Schollová spolu se s svým bratrem Hansem a dalšími přáteli založila odbojovou organizaci Weisse Rose (Bílá růže), která v průběhu let 1942–43 zhotovila a rozmnožila celkem pět protinacistických letáků. Při rozšiřování šestého protihitlerovského textu byli pak 18. února 1943 Sophie a její bratr zatčeni přímo v prostorách univerzity v Mnichově. Následovalo vyslýchání nacistickou tajnou policií a zkrácené soudní řízení, v jehož závěru byli Sophie a Hans Schollovi spolu se svým přítelem Christophem Probstem odsouzeni 22. února 1943 k trestu smrti. Ačkoliv měli dle zaběhnuté praxe nacistického pseudosoudnictví čekat na vykonání rozsudku minimálně 100 dní, v případě příslušníků Weisse Rose byla učiněna výjimka a odsouzení byli několik hodin po vynesení rozsudku popraveni gilotinou.

Zdálo by se, že by téma filmu mělo být českému divákovi blízké – vždyť stejný osud jako Schollovy potkal i desítky tisíc českých protinacistických bojovníků. Přesto však film – alespoň podle dosavadních informací – v českých kinech uveden nebude. Zarážející je přitom fakt, že před rokem se velké pozornosti tuzemských diváků dočkal jiný německý film ze stejné doby – Pád Třetí říše, který zobrazuje taktéž poslední dny jedné historické osobnosti z doby druhé světové války – Adolfa Hitlera. Oba tyto filmy mají více společného – dostaly se do užší nominace na Oscara za nejlepší cizojazyčný film, byly ověnčeny řadou cen doma i v zahraničí a v neposlední řadě v nich hrají takřka stejní herci.

Důvod, proč film Poslední dny Sophie Schollové nenašel u nás svého distributora, lze hledat patrně v minulosti. Český divák má totiž v živé paměti oslavné snímky o hrdinných protinacistických bojovnících, které produkovala československá historiografie pod vedením komunistické strany. Za všechny lze vzpomenout na filmy Klíč (1971) nebo Julek (1980), jejichž umělecká hodnota byla dosti nízká. Film o Sophii Schollové má však do těchto „uměleckých skvostů“ daleko.

Již úvodní záběr filmu dává najevo, že zde hlavní hrdinka nebude vykreslena jako zapálená antinacistka, která nemyslí na nic jiného než na protihitlerovský odboj. Film začíná záběrem na Sophii, jak se svou kamarádkou Giselou poslouchá v rozhlase americký swingový šlágr Sugar, a jelikož zná jeho text, nečiní tak patrně poprvé. Je málo známou skutečností, že i poslouchání „zvrhlé“ americké kultury mohlo být v nacistickém Německu trestáno dosti vysokými tresty. Sophie poté odchází do ilegální tiskárny, kde spolu s bratrem a dalšími přáteli tiskne šestý protinacistický leták Bílé růže – píše se 17. únor1943 a nikdo netuší, že již za pět dní bude skupina prozrazena a část jejího vedení popraveno. Sledujeme zde i diskusi, která se mezi mladými odbojáři rozproudí po konstatování Hanse Scholla, že zbytek letáků, který se již nevešel do připravených obálek, rozhodí druhý den přímo v prostorách univerzity. Ostatní členové skupiny to považují – zcela oprávněně – za neopatrnost. U Schollova počínání je třeba si uvědomit, že celá situa­ce se odehrává po německé porážce u Stalingradu a mladí odbojáři naivně očekávají, že konec hitlerovské diktatury se neodvratně blíží.

Poté následuje vlastní scéna rozšiřování letáků, která je podbarvena sugestivním zvukem pulsujícího srdce. Divák se tak velice rychle dokáže vžít do situace odvážných sourozenců. Když posléze ve škole zazvoní a chodby univerzity se zaplní studenty spěchajícími z přednášek, dostaví se neuvěřitelná úleva – vše jde podle plánu. Sophie se však dopustí osudové chyby – z horního patra univerzity shodí několik letáků do vnitřního dvora. To je zpozorováno přehnaně aktivním školníkem, který vzápětí oba sourozence uprostřed studentů identifikuje a odvádí je k vedení školy. Sophie a její bratr se tak ocitají zanedlouho ve spárech pověstného gestapa.

Místo fyzického mučení však režisér dále zobrazil neuvěřitelně dramatický psychologický střet mezi Sophií a jejím vyšetřovatelem Robertem Mohrem. Sophie nejprve popírá, potom je však pod tíhou důkazů donucena přiznat účast na výrobě letáků a rozehrává hru o životy přátel – celou odbojovou činnost označuje za dílo své a bratrovo. Vyšetřování gestapa je však stále úspěšnější a v mnichovském vězení postupně končí i další členové skupiny.

Po pěti dnech je Sophie odvezena k německému lidovému soudu, který pro tuto příležitost zasedal přímo v prostorách mnichovské univerzity.

Jednání soudu pod vedením Rolanda Freislera pak patří k mimořádným scénám filmu – Freisler působí neuvěřitelně autenticky, přesně tak, jak jej popisují ve svých vzpomínkách čeští odbojáři, kteří rovněž stanuli před jeho soudem. Českému divákovi také neujde určitá podobnost s jiným služebníkem zla v taláru – komunistickým prokurátorem Josefem Urválkem.

Po vynesení rozsudku je Sophie odvedena na celu smrti, kde je jí dána možnost napsat dopisy na rozloučenou. Teprve teď se hlavní hrdinka dozvídá, že ji nečeká 100denní čekací lhůta, ale že bude popravena okamžitě. Ve svých plánech, jak je svěřila své spolu­vězeňkyni, totiž očekávala, že dojde brzy nejen k spojenecké invazi, ale též ke studentské revoltě. Když se Sophie dozví, že se už ani jedné této události nedožije, zhroutí se. Scéna působí velice věrohodným dojmem – Sophie není hrdinkou z mramoru, i ona má své lidské slabosti a – samozřejmě – strašně chce žít.

Odsouzení na smrt jsou těsně před vykonáním rozsudku shromážděni na jedné cele a dostanou dohromady jednu cigaretu. Podívat se přijde i komisař Mohr. Závěrečná scéna, v níž se loučí Sophie s Hansem a Probstem, patří k nejsilnějším sekvencím, i když je natočena takřka beze slov. Následuje již pouze předání katům. Poté, co sjede ostří gilotiny, plátno zčerná. Ztotožnění se s hlavní hrdinkou je tak úplné – divákovi se po její smrti zatmí před očima. Slyšíme však ještě zvuk sekery, jak sprovozuje ze světa další členy Bílé růže – jeden z nich v poslední chvíli ještě zvolá „Ať žije svoboda!“.

Z pohledu historika je na filmu sympatické, že se přesně drží historických pramenů. V Německu bylo dokonce inzerováno, že využívá dosud neznámých dokumentů. To je možná poněkud nadnesené – k tématu Bílé růže byly již publikovány desítky nejrůznějších historických statí a knih. Zvolená metoda ovšem ukazuje, že právě tímto způsobem lze zobrazovat historické osobnosti bez přehnané legendarizace a patosu. A proto je veliká škoda, že film není možné zhlédnout i v českých kinech. V českém odboji navíc nalezneme právě i ženy, které stihl Sophiin osud. A nebyla to jen komunisty protežovaná (a po listopadu 1989 někdy nesmyslně zatracovaná) Marie Kudeříková, o níž natočil v sedm­desátých letech režisér Jaromil Jireš film A pozdravuji vlaštovky. Takřka neznámou osobností je dnes v českém prostředí i novinářka Inka Bernášková, dcera malíře Vojtěcha Preissiga, která byla jako první česká žena odsouzena k trestu smrti a popravena gilotinou v Berlíně za vydávání ilegálního časopisu V boj. Je přitom paradoxní, že zatímco Bernášková vydala několik desítek čísel tohoto časopisu, není po ní dnes v Praze pojmenovaná ani ulice, zatímco jméno Sophie Schollové, která se svými přáteli vydala šest letáků, naopak nese celá řada škol a dalších německých vzdělávacích zařízení. V komparaci by bylo možno pokračovat i dále – text časopisu V boj sice vyšel před deseti lety tiskem, ale v interní a neprodejné edici Historického ústavu armády a je prakticky pro laického čtenáře nedostupný. Naproti tomu dějinám Bílé růže se věnuje v Německu speciální institut a funguje i stejnojmenná nadace. Film Poslední dny Sophie Schollové byl s velkým úspěchem promítán v německých školách a byla zorganizována též literární soutěž s tematikou protinacistického odboje. Je poněkud smutné, že zatímco v Německu je tradice protinacistického odboje pěstována a podporována, v naší zemi se přes proklamace politiků pomalu stává díky nízké podpoře ze strany státu a špatnému přerozdělování finančních prostředků ve vědeckých strukturách spíše doménou zatrpklých starců a několika málo akademických pracovníků.

Autor je historik.