Arvo Pärt: Lamentate

Arvo Pärt patří ke hvězdám současné vážné hudby. Mnichovská firma ECM, která vydává od osmdesátých let všechna jeho nová díla, se může radovat z prodejnosti, kterou v této oblasti vykazuje málokdo, snad ještě Philip Glass. Nová deska Lamentate se první týden po vydání vyšvihla hned na třetí příčkuklasického žebříčku Billboard. Zájem o něj je nyní podpořen ještě skutečností, že letos (konkrétně 11. září) oslavil tento Estonec žijící v Berlíně sedmdesáté narozeniny. Zároveň vychází na DVD také dokument o Pärtovi od režiséra Doriana Supina, nazvaný 24 Preludes for a Fugue.

Když v roce 1984 vydalo ECM desku Tabula Rasa, měl Pärt již jasno o svém hudebním jazyku a také o okruhu témat. Předtím se od šedesátých let věnoval dodekafonii a hudebním kolážím, což v tehdejším Sovětském svazu nebylo snadné. Jeho hudba bývá často spojována s minimalismem, dostává přívlastky „meditativní“ a „duchovní“. Pokud bývá nějak popisována jeho kompoziční technika, začíná a končí se většinou u pojmu „tintinabuli“, což je Pärtovo označení pro určitý způsob práce s harmonií. Hudba je na první poslech identifikovatelná svou tichostí, melodiemi upomínajícími na gregoriánské nebo ortodoxní chorály s občasnými mírnými disonancemi a také absencí výrazných emocí. Za poslední dvě dekády napsal Pärt jen málo instrumentálních skladeb a ještě méně jich je pro orchestr. Částečnou výjimkou je předloňské CD Orient
Occident. Inspiraci bral Pärt téměř vždy z textů východního a západního křesťanství.

Nahrávka Lamentate začíná skladbou De pacem Domine v podání Hilliard Ensemble a v typicky pärtovském stylu. Souvislost s gregoriánským chorálem je zde o to silnější, že je v ní využita melodie antifony z devátého století. Těžištěm CD je ovšem titulní skladba a ta je již z poněkud jiného světa. Stereotypy narušuje tím, že je napsána pro klavír a or­chestr, a také tím, že se tu autor vzdává své asketické uměřenosti a antidramatičnosti.

Již v prvních taktech desetivěté a bezmála čtyřicetiminutové skladby se střídá víření bicích s fanfárami žesťů. Celou skladbu pak charakterizuje střídání takto apokalyptických míst s pasážemi zklidnění a reflexe, která se ztišují do dlouhých odmlk, po nichž opět následuje dramatický výbuch. Jako by se střídaly vypjaté události v lidském životě a přemýšlení o jejich smyslu. Klavír je zde – podle slov autora – v roli individuálního člověka a ostatní nástroje představují svět kolem něj. V orchestru dominuje zvuk dechových nástrojů, který hlasitějším místům dodává až patetickou rozevlátost. Objevují se i „chorální“ melodie a kombinace fléten a klarinetů občas připomíná varhany. V epilogu klavír s tichým podkresem dalších nástrojů a s dlouhými pauzami vyťukává prosté melodické úryvky až do úplného vytracení. Něco ze „starého známého“ Arvo Pärta tedy zbylo.

Podobně je tomu i u mimohudebního obsahu skladby. Není inspirována žádným konkrétním duchovním textem, přesto má filosoficko-náboženský obsah. Prvotní inspirací byla monumentální skulptura Marsyas od indického sochaře Anishe Kapoora. Obrovský rudý objekt tvarem připomínající trychtýř uviděl skladatel v Tate Gallery a byl jím ohromen. „Má první myšlenka byla: Já jako živý stojím před svým vlastním mrtvým tělem – jako by došlo k časovému posunu a já byl zároveň v budoucnosti i v přítomnosti. Byl jsem najednou v pozici, kdy jsem svůj život viděl v jiném světle. V tom momentě jsem měl silný pocit, že ještě nejsem zralý na smrt. A vyvstala otázka, co ještě mohu v čase, který mi zbývá, zvládnout.“ Pärt svou skladbu popisuje jako nářek, ale nikoliv nářek nad mrtvými, nýbrž nad živými, kteří musí žít v bolestech a pochybnostech tohoto světa.

Otázkou je, zda se daří přenést hudbou dojem z monumentality Kapoorovy plastiky, nebo navodit v posluchačovi podobný stav „vytržení z těla“. Při koncertním provedení ve vhodném prostoru (nejlépe přímo v Tate
Gallery pod Marsyasem) to je možné, na nahrávce se však efekt nedostavuje. Zatímco některé skladby z jeho ranějšího období byly skutečně zvukově monumentální, Lamentate v tomto ohledu selhává. Mezi dramatickými vrcholy a chvílemi zklidnění jako by chybělo napětí, jako by Pärt za dobu, kdy se emocí záměrně vzdával, zapomněl, jak je svou hudbou vyvolat.

Autor je hudební kritik.