... poznamenána oblast takzvané hudby vážné. Klasicismus tak jsou: Mozart, Beethoven a „ti další“. Existují však skladatelé tvořící mimo proudy, bez ohledu na dobový styl. Někdy zůstanou navždy zapomenutí, jindy je jejich hudba objevena – mnohdy až posmrtně – a stanou se z nich kultovní postavy. V americké kultuře se pro takové osobnosti vžil pojem „maverick“, původně označující neocejchovaný kus dobytka. Českým ekvivalentem by snad mohlo být slovo „obzvláštník“, prosazované Vladimírem Boreckým v oblasti literatury. Prototypem takového nezařaditelného skladatele je Moondog, člověk, který měl pro hudbu vlastní zákony, vyráběl si své nástroje a na veřejnosti chodil v kostýmu vikinga.
Hudební zákony přírody
Moondog, vlastním jménem Louis Thomas Hardin, se narodil v roce 1916 v Iowě. V šestnácti letech oslepl, když mu v ruce explodovala patrona, a na slepecké škole začal studovat hudbu. V roce 1943 přišel do New Yorku, na jehož ulicích začal hrát i žít jako bezdomovec. Kolemjdoucí fascinovala jeho složitá hra na bubny nezvyklých tvarů i jeho zpěv. První nahrávky pořídil ve studiu, před nímž hrál na ulici a jehož majitele zaujal.
Padesátá léta byla v západní vážné hudbě obdobím téměř vědeckých kompozičních postupů – a také ztráty publika. Libozvučná harmonie, tonalita a pravidelný rytmus jako by byly tabu. Pro Moondoga ovšem představovala právě tonalita a barokní zákony kontrapunktu základ všeho: „Pokud jste zedník, máte pravidla, která musíte dodržovat, aby vám stavba nespadla. Komponovat musíte podle zákonů přírody, a pokud nebudete, zaplatíte za to – bude to znít špatně.“ Jeho oblíbenými formami tedy byl kánon nebo madrigal. K vokálním kompozicím si sám psal i texty. Název jednoho z nich, No, The Wheel Was Never Invented (Ne, kolo nebylo vynalezeno) jako by shrnoval jeho postoj k technickému pokroku.
Toto zdánlivé staromilství se ovšem nevylučuje s duchem experimentátora, který popře vynález kola, jen aby jej mohl znovu objevit po svém. Na počátku padesátých let, kdy v Evropě teprve vznikala první elektronická studia a slovo „sampling“ mělo ke svému dnešnímu významu daleko, Moondog experimentoval za pomoci dvou magnetofonů s vícestopým nahráváním a sám si tak nahrál v některých skladbách všechny nástroje. Využíval také zvuky nahrané na ulicích New Yorku nebo v přírodě, ať už vytí vlka v Moondog Symphony nebo mlhové sirény z přístavu v Tugboat Toccata.
Jazz bez improvizace
V padesátých a šedesátých letech se Moondog setkal s řadou významných osobností tehdejší experimentální hudební scény i jazzu. Se slavným minimalistou Philipem Glassem sdílel jeden čas byt, Charlie Parker mu dokonce nabídl společné nahrávání, k němuž z důvodu Parkerova úmrtí již nedošlo. K jazzu měl Moondog zvláštní vztah. Práce s rytmem a zvuk jazzového orchestru jej inspirovaly k řadě skladeb, jeho posedlost pravidly „správného“ kontrapunktu však vylučovala, aby nechal někoho ze sólistů improvizovat. „Sólisté nevědí, co mají kontrapunkticky dělat. Hrají, co jim přijde do hlavy, ať už to sedí nebo ne.“ Přesto lze v obchodech Moondogovu hudbu najít často spíše v přihrádkách pro jazz. Výrazný rytmický tep jeho hudby lze částečně přisoudit vlivu jazzu. Druhým podnětem, o němž on sám mluvil častěji, byla hudba amerických indiánů, jejichž obřadů se v dětství zúčastnil.
Louis Hardin se často sám označoval za „Evropana v exilu“, a když se mu podařilo v roce 1974 vypravit za oceán, zůstal v Německu a opět hrál na ulicích. Ani zde se nevzdal svého kostýmu vikinského bojovníka, jímž údajně protestoval proti „teroru módního průmyslu“. Tam také poznal Ilonu Goebelovou, která se stala jeho vydavatelkou a zároveň zapisovatelkou všech jeho skladeb.
Moondog patří k osobnostem, které se stanou legendami ještě za svého života. Ze strany institucí vážnohudebního průmyslu se zájmu nedočkal (Leonard Bernstein mu prý ani neodpověděl, když mu zaslal partituru United Nations Waltz s nabídkou, aby se stal jejím prvním dirigentem). Větší ohlas vzbudil na scéně experimentálního rocku a jazzu. Jeho skladbu All Is Lonelines nahrála Janis Joplin a v roce 1995 zorganizoval zpěvák Elvis Costello, tehdy kurátor festivalu Meltdown, velký koncert z jeho děl.
Louis Hardin byl plodný autor, který napsal mimo jiné přes osmdesát symfonií, více než tři sta madrigalů a množství skladeb pro klavír a varhany. Mnoho z nich vyšlo až po jeho smrti v roce 1999. Navzdory poněkud „cimrmanovským“ rysům jeho životopisu, hudba, pod níž se podepsal, je dodnes fascinující. Ač pevně zakořeněná v historii, nezůstává v ní stát. Míří stále vpřed, byť jiným směrem, než většina tvorby jeho skladatelských současníků.
Autor je šéfredaktor časopisu His Voice.