Kurt Weill (1900–1950) spojil na počátku dvacátého století dva kontrastní hudební světy. Jako sotva dvacetiletý dokázal zaujmout skladbami pro orchestr nebo písňovými cykly a získal si uznání veličin formátu Igora Stravinského či Albana Berga. Zároveň ale nasával vlivy nastupujícího jazzu a tehdejší taneční hudby. Obojí pak dokázal sloučit do originálního tvaru ve svých hudebně divadelních kusech, a zatímco jeho koncertní skladby jsou dnes známy jen několika nadšencům, písně jako Mackie Messer nebo Alabama Song zařadila do svého repertoáru řada interpretů z jazzových, rockových i popových kruhů. Po zpěvácích od Jima Morrisona po Briana Ferryho se do Weillovy hudby pustili dva instrumentalisté: klarinetista Gianluigi Trovesi a akordeonista Gianni Coscia.
Gianluigi Trovesi patří od sedmdesátých let k významným postavám italské jazzové scény. Se svým triem a oktetem vydal mnoho oceňovaných nahrávek a je členem Italian Instabile Orchestra, jakéhosi „dream teamu“ italského progresivního jazzu. Gianni Coscia se nejprve třicet let živil jako právník a teprve v polovině osmdesátých let se rozhodl věnovat naplno hudbě. Jeho první album, L’altra fisharmonica (Diremusic, 1985) je průzkumem na poli italských lidových melodií v podání akordeonu a smyčcového kvarteta. První nahrávka Coscii s Trovesim vyšla v roce 1995 u malého vydavatelství Egea a jmenovala se Radici neboli „kořeny“. Oba hudebníci pocházejí z okolí Milána, podobně jako spisovatel Umberto Eco, který rovněž napsal texty doprovázející jejich poslední dvě nahrávky.
Zatím poslední album Round About Weill pokračuje směrem vytyčeným předchozí deskou In Cerca de Cibo (ECM, 2000). Spojuje jazzové postupy a odvahu k experimentům se slabostí pro „odrhovačkové“ melodie a sentimentální popěvky. Weillova hudba k takovému přístupu zvláště nápadně svádí, protože sama již v sobě tuto dvojakost ukrývá. Melodie vycházející z tradice kramářských písní a morytátů „mládencům a pannám pro poučení vydaných“ Weill rytmicky nebo harmonicky komplikuje a posouvá jinam, aniž by je připravil o chytlavost. V této schopnosti je třeba hledat kořeny úspěchů jeho broadwayských muzikálů vzniklých po emigraci.
Jakousi osou desky je hudba ze hry Vzestup a pád města Mahagonny, prvního plodu spolupráce Weilla s Bertoltem Brechtem, jenž měl premiéru v roce 1927. O rok pozdější (a podstatně slavnější) Žebráckou operu zastupuje skladba Tango Ballade, vlastními kusy přispěli Trovesi s Cosciou a z proudu hudby místy vykouknou i jiné známé motivy. Vše je ovšem důkladně promícháno, takže zatímco Weillovy melodie jsou k nepoznání „rozebrány“, úvodní Dov’è La Città? Trovesiho a Coscii zní snad weillovštěji než Weill sám. Alabama Song (proslavená v podání The Doors) se objeví ve dvou variacích, z nichž první je postavena jen na krátkém motivku z úvodu refrénu coby základu pro improvizační dovádění klarinetu, druhá sice původní melodii přiznává, ale zpomaluje ji až téměř k úplnému zastavení. Od jednoduchého, lidového hraní k volnému improvizování přecházejí oba naprosto plynule a bez varování, stejně jako od sladkobolných dlouhých tahů k rychlým pasážím, kde klarinet stoupá do agresivních vysokých poloh. Tím vším se proplétá smysl pro humor. V některých případech je to humor „muzikantský“, který možná zůstane nepochopen, jindy hudba jednoduše vtipně zní, aniž by bylo třeba znát utajené kontexty. Z odvázaných atonálních pasáží náhle vyplují romantické, barové cajdáky jako Blue Moon nebo La Cumparsita, pod titulem Tristezze Di Fra’ Martino zase uslyšíme celoevropsky známý kánon Frère Jacques (česky Bratře Kubo). Důkazem zvládnuté dramaturgie alba je i skutečnost, že ač pracuje s relativně omezenou zvukovou paletou, zůstává pestré, a ač rychle mění polohy a míchá žánry, drží pohromadě.
V zatím posledním románu Umberta Eca, nazvaném Tajemný plamen královny Loany, hraje podstatnou roli braková literatura, která nám (jak se ukazuje) může prozradit nečekané věci o době i o nás samých. Podobný princip funguje i ve tvorbě Trovesiho a Coscii. Na In Cerca de Cibo nacházeli oba muzikanti nové polohy v hudbě Fiorenza Carpiho k televiznímu zpracování Pinocchia nebo Luise Bacalova ke spaghetti westernům. U Kurta Weilla je situace jiná, protože on sám již míchal vysoké s nízkým, lidové s uměleckým. Jeho interpreti mu tak trochu lezou pod pokličku, zkoušejí nalezené poskládat do nových tvarů.
Autor je šéfredaktor časopisu His Voice.
Gianluigi Trovesi – Gianni Coscia: Round About Weill. ECM; 2005.