Zlatník královny a jeho hra

Když se v Portugalsku lámal na konci patnáctého století středověk a nastupoval renesanční pocit proměny, bylo sehráno u lože churavějící královny Marie drama. Jmenovalo se Hra o pekelné lodi a sepsal je dvorní zlatník a veršotepec Gil Vicente. Její výsost churavěla a snad jí tato dramatická „moralita“ o cestě duší na onen svět měla poskytnout zábavné poučení o tom, co ji čeká, pokud nemoci podlehne.

Povědomí o tom, kdo byl přesně Gil Vicente, je zahaleno otazníky, protože jak rok narození, tak básníkovu podobu se nikdo z vicentologů neodvážil odhadnout. Jisté však je, že se narodil v polovině patnáctého století mezi lety 1465 a 1470. V té době prožívalo odlehlé království kdesi na samém kraji Evropy předehru k zámořským objevům a nebývalému rozmachu. Mladý Gil Vicente se podle dochovaných záznamů stal zlatníkem královny Leonory ve stejném roce 1488, kdy Bartolemeu Dias obeplul mys Dobré naděje. O rok dříve vychází v Portugalsku první tištěná kniha a mladý zlatník se pravděpodobně už tehdy pokouší psát. Poté, co je otevřena cesta ke koření Indie a bohatství Nového světa, se Portugalsko rázem stává evropskou velmocí a kostely, které se ve Vicentově době stavěly v takzvaném manuel­ském stylu, se začínají podobat spíše exotickým chrámům. Rozlet země doprovázela podpora umění všeho druhu, i když zejména v literatuře bylo zapotřebí opatrnosti, neboť budoucí panovník Gila Vicenta Jan III. nejenže dramatikovi neustále zvyšoval rentu, ale také urputně žádal papeže o ustavení inkvizičního tribunálu v zemi. Portugalská inkvizice, která si v ničem nezadala s nechvalně proslulou inkvizicí španělskou, jistě bedlivě dohlížela i na souborné vydání Vicentových her. To vyšlo díky Vicentovu synu Luísovi v roce 1562 pod názvem Gila Vicenta sebrání her veškerých.

Hra o pekelné lodi je pozoruhodným vhledem do doznívajících středověkých představ o posmrtném putování duší na onen svět. Celá „moralita“ je vystavěná na jednoduché zápletce, kdy na břehu řeky vedoucí do podsvětí kotví dvě symbolické lodi – jedna patří Pekelnému kapitánovi, tedy ďáblovi, a druhá andělovi. Na břeh řeky přicházejí nebožtíci či jejich duše, obtížené rozličnými zavazadly, hříchy a světskou pýchou. Kuplířka, velmož, švec či soudce jsou velmi překvapeni, že musejí putovat s ďáblem, místo aby automaticky nasedli na andělskou loď. Jejich rozepře s Pekelným kapitánem a andělem vytvářejí v náboženské moralitě osvěžující lidové napětí a komické mikrosituace, umocněné překladem Vlasty Dufkové a Jiřího Pelána. V těchto zvláštně fraškovitých půtkách o tom, zda ten či onen patří či nepatří do nebe či do pekel, je možné nalézt souvislost s moderním divadlem Bertolta Brechta či Eugèna Iones­ka. Patrně nejzajímavější ze všech postav diskutujících se silami dobra a zla je Honza Blázen, jehož koprolálie a veselá vulgarita často trefí hřebíček na hlavičku a předčí dokonce i kuplířku Brízidu Vazovou, jež s sebou na onen svět tahá „umělé panenské blány a pilulky pro starší pány“. Honza Blázen nazývá ďábla „vnukem hajzlbáby“ a nakonec sám skončí na lodi andělově, odkud pokračuje v barvitých komentářích na vrub dalších přicházejících cestujících. Zejména politováníhodné jsou posměšky, které si všichni včetně Honzy Blázna ponechávají pro Žida. Ten je nazýván „smradem, kozlem rohatým, vrahem Páně či rozmačkanou štěnicí“. Zde je potřeba osvětlit antisemitské ovzduší vládnoucí na sklonku patnáctého století na celém Pyrenejském poloostrově. Ve Španělsku totiž dokončili katoličtí králové Isabela Kastilská a Ferdinand Aragonský reconquistu, sjednotili své království a toužili nejen po homogenitě územní, ale také jazykové a náboženské. Proto se rozhodli ze země vyhnat své přední finančníky, rádce, vědce, lékaře a umělce židovského původu a s nimi také nepokřtěné muslimy. Mnozí z vyhnaných se nejprve vydali do sousedního Portugalska, tam ovšem zanedlouho čelili stejnému tlaku, protože i portugalští vládcové, inspirovaní katolickými králi, uplatňovali stejnou politiku. Je možné připomenout nemálo pogromů; za Vicentovy spisovatelské a zlatnické kariéry bylo například zabito přes 4000 nevinných židovských obyvatel při pogromu v roce 1506.

Další úlitbou soudobé náboženské morálce je závěr Hry o pekelné lodi, kdy se na andělskou loď protekčně dostanou křižáci, kteří zemřeli v křesťanské víře a pro tuto víru zabíjeli; a mají tedy „duše čisté a jsou mučedníky zváni“. V dramatu lze vystopovat zárodky našich dnešních dramat: antisemitismu, nesnášenlivosti a radikálních náboženských dogmat. Ještě že se jim můžeme s Honzou Bláznem vždycky vysmát. Stejně se jim vysmál i básník a režisér, žijící v Portugalsku, František Listopad, když v roce 1995 tuto hru nastudoval v divadle Husa na provázku. Na závěr hry nechal křižáky slavnostně spadnout do jevištního propadliště.

Otázkou zůstává, proč by dnešní čtenář (nejedná-li se o literárního vědce či jiného humanitně zaměřeného badatele) měl trávit čas nad portugalským pozdně středověkým dramatem. Jednou z odpovědí může být, že tak vtipný pohled na smrt lze v současné literatuře i divadelním dramatu najít jen velmi zřídka. Zbývá mnohem zajímavější dotaz: proč současná česká lusitanistika, která má základny na třech českých a moravských univerzitách v Praze, Brně a v Olomouci, je tolik zahleděná do minulosti? Dnes u nás vychází minimum překladů ze současné portugalské literatury (před rokem to byl například román Josého Luise Peixota Nikdo se nedívá) a povědomí o zemi, která patří do Evropské unie, a měla by nás tudíž velmi zajímat, je u nás mizivé.

Autorka je hispanistka, působí na FF UP v Olomouci.