Vždycky jsem toužil po obsažnější formě,
která by nebyla příliš poetická ani příliš prozaická
a umožnila by dorozumění, aniž by autora či čtenáře
vystavovala utrpení vyššího řádu.
V samé podstatě poezie je cosi nehezkého:
vylézá z nás věc, o níž jsme netušili, že v nás je,
a tak mhouříme oči, jako by z nás vyskočil tygr
a stál ve světle a ocasem se tloukl do boků.
Proto se poprávu říká, že poezii diktuje daimonion,
i když se přehnaně tvrdí, že jde nepochybně o anděla.
Je těžké pochopit, odkud se bere ta hrdost básníků,
když se nejednou zastydí za svoji zjevnou slabost.
Který rozumný člověk by chtěl ovládnout démony,
již se v něm roztahují jako doma, promlouvají množstvím jazyků,
a jako by jim nestačilo ukrást jeho ústa a ruku,
pokoušejí se ke svému pohodlí změnit i jeho osud?
Protože choré je dnes velmi ceněno,
může si někdo myslet, že pouze žertuji,
nebo že jsem objevil ještě další způsob,
jak vychválit Umění pomocí ironie.
Bývaly doby, kdy byly čteny pouze moudré knihy,
které pomáhaly snášet bol anebo neštěstí.
To však není totéž jako nahlížet do tisíců
děl pocházejících přímo z psychiatrické léčebny.
A přesto je svět jiný, než se nám zdá,
i my se lišíme od našeho žvanění.
Lidé tedy zachovávají mlčenlivou rozvážnost,
čímž si získávají úctu příbuzných a sousedů.
Ten užitek z poezie, že nám připomíná,
jak těžké je zůstat toutéž osobou,
neboť náš dům je otevřený, ve dveřích není klíč
a neviditelní hosté vcházejí a vycházejí.
To, co tu vyprávím, shodneme se, poezií není.
Verše totiž smíme psát zřídka a neradi.
Za nesnesitelného nátlaku a pouze s nadějí,
že jsme nástrojem dobrých, ne zlých duchů.
Miasto bez imienia / Město beze jména, 1969
V mém vědomí přebývá celá naše okrouhlá Země, což znamená, že žiji v dobách, kdy další pokusy založit univerzální říši, které mají svůj počátek už v dobách Alexandra Velikého, mohou najít oporu v představivosti.
Nieobjęta Ziemia / Nesmírná Země, 1988, úryvek z titulního pásma
Myslím, že jsem na této zemi,
Abych o ní podal hlášení, jenže nevím komu.
Jako bych byl vyslán, aby to, co se zde přihodí,
Mělo smysl pouze proto, že se přeměňuje v paměť.
Z básně Vědomí; Nieobjęta Ziemia / Nesmírná Země, 1988
Přeložil Jan Linka
Podobenství o máku
Na zrnku máku stojí malý dům,
kde psi štěkají na makový měsíc.
Dodnes však nedošlo těm mákopsům,
že je i jiný svět a že je mnohem větší.
Země je zrnko a snad miliony
podobných zrnek vesmírnou letí tmou.
Na každém však ve stínu mezi stromy
může stát domek s kvetoucí zahradou.
Vše je v makovici. Přes záhon v rohu
přeběhnou děti a mák se sem tam kolébá.
Večer, když měsíc vyjde na oblohu,
štěkají psi a kráva se ozve ze chléva.
Pivoňky kvetou
Pivoňky kvetou, růžové a bílé:
jak asi slastné musí být uvnitř žít!
Milí broučci zde tráví volné chvíle,
neb květ jim je tím, čím nám je byt.
Matka se sklání nad záhonem květů,
uchopí jeden, rozevírá plátky
a hledí do těch tajůplných světů,
kde rok je den a život jak sen krátký.
Pak květ pouští a všechno o tom kraji
pivoňkových vůní dětem vypráví.
Paprsky světla listím mihotají
a vítr se zvolna snáší do trávy.
Výpravy do lesa
Ohromné stromy k nebi sahající,
když slunce zapadá, jako by vzplály
ve ztichlých korunách tisíce svící,
pod nimi lidé jdou a jsou tak malí.
Zvedněme hlavy, chyťme se za ruce,
ať nezabloudíme v trávě jak v lese,
noc žehná již květům k sladké rozluce
a barvy splývají, stín rozplyne se.
Nad námi hostina. Zlato z pohárů,
červená vína v osikové mědi,
vezou se dary v oblačném kočáru
tajemným králům nebo pro medvědy.
Chlapec
Stojíš tu na kameni a nadhazuješ udičku.
Bosé nohy ti omývá laskavá voda
tvé rodné řeky zarostlé lekníny.
Kdo vlastně jsi, ty, který teď sleduješ splávek
a nasloucháš hlasům žen máchajících prádlo?
Jaká hvězda tě bude provázet, chlapečku,
už teď tak chorobně zaujatý sám sebou,
a přitom toužící být jako ostatní?
Znám tvůj osud a vím, co tě čeká.
Mohl bych se vydávat za cikánku, sejít k řece
a věštit ti bohatství a slávu.
Neřekl bych jen, za jakou to bude cenu,
aby tomu uvěřili i ti, kteří nám závidí.
Jisté je, že žiješ svárem svých dvou protiv:
té skoupé a opatrné a té štědré a přející.
A ještě dlouho budeš hledat usmíření,
až se ti všechno, cos udělal, bude zdát marné
a krásné budou jen snadno získané dary,
šlechetnost srdce a po ničem netoužící pokora
bez knih, pomníků a vzpomínek současníků.
Nieobjęta ziemia, Instytut Literacki, Paryź 1984
Mládí
To tvoje nešťastné, hloupé mládí.
Ta muka venkovana ocitnuvšího se ve velkém městě,
zamžená okna tramvají a osamělost uprostřed spěchajícího davu.
To zděšení, když jsi vstoupil do restaurace, která byla pro tebe
příliš drahá. Všechno bylo drahé. A velké.
Ty pohledy, které si nemohly nevšimnout tvých rozpaků,
nemódního oblečení a slámy čouhající z bot.
Kdyby se našel někdo, kdo by ti poklepal na rameno a řekl:
Vypadáte skvěle, mladý muži,
jste silný a zdravý
a vaše trápení – to je prostě nesmysl.
A kdybys věděl, jak se ten herec v plášti z velbloudí srsti
bojí smrti a jaký konec ho čeká, nemusel bys mu závidět.
A nemusel by ses trápit kvůli té rusovlasé dívce,
která se ti zdála být tak krásná a jejíž tvář se rozplývá
jak vosková figurka nad plamenem, a ty už neslyšíš,
co křičí její ústa.
Matně si vzpomeneš na tvary klobouků, střih šatů
a na tváře v zrcadlech jako na něco, co bylo
nebo je už jen ve snu.
Kam tak pospícháš pln rozechvění? Chceš snad spatřit dům,
jehož bohatství tě kdysi oslnilo?
Hle: dva nakladači odklízejí hromady suti, které po něm zbyly.
Jednou budeš mít vše, co lze vlastnit a schraňovat,
a právem budeš pyšný, ačkoli nebudeš vědět proč a na co.
A sotva se splní tvá přání, vrátíš se zase zpět
k času utkanému z mlhy a dýmu,
k měnlivé tkáni jednodenních životů,
která se vlní, vzdouvá a opadá jak nekonečné moře.
Už nebudeš potřebovat knihy, které jsi četl a hledal
v nich odpověď, přestože sám jsi žil bez odpovědi.
Budeš kráčet ulicemi zářivých jižních měst
s pohledem upřeným do minula a radovat se
z prvního sněhu, který přes noc napadl před tvými okny.
Gazeta Wyborcza, konec 90. let
Přeložil Jiří Červenka
Pravdivý popis sebe sama u sklenice whisky na letišti dejme tomu v Minneapolis
Mé uši toho z rozhovorů zachytí stále méně, mé oči slábnou, ale zůstávají lačné.
Vidím jejich nohy v minisukních, kalhotách nebo průsvitných tkaninách,
každou si prohlížím zvlášť, jejich zadky a stehna, zamyšlený, konejšený pornopředstavami.
Chlípný dědku, je čas, aby ses chystal do hrobu, ne na hry a zábavy mládí.
Není to pravda, dělám jen to, co jsem dělal vždycky, vytvářím pozemské výjevy z příkazu erotické obraznosti.
Nežádám si právě tahle stvoření, žádám vše, a ona jsou jako znamení extatického obcování.
Není mou vinou, že už jsme tak uhněteni, napůl z nezaujaté kontemplace, napůl z chutí a choutek.
Dostanu-li se po smrti do Nebe, musí tam být jako tady, jenomže tam budu zbaven svých otupělých smyslů a ztěžklých kostí.
Proměněn v samotné patření budu se i nadále sytit tvary lidského těla, barvou kosatců, pařížskou ulicí v červnovém úsvitu, celou tou neuchopitelnou, neuchopitelnou mnohostí viditelných věcí.
Ze sbírky To, Paseka, Praha 2004
V posádkovém městě
V posádkovém městě tíseň a stesk po metropolích.
Promítací přístroj hučel a prozařoval sny
o Gretě Garbo, Rudolfu Valentinovi.
Ale zde jen rachot selských povozů
v den trhu, nuda a mouchy v cukrárně.
Básníci si půjčovali avantgardní časopisek
s kubistickým portrétem a manifestem o metafoře,
který sepsal kdosi navrátivší se z Paříže.
Básně psali pastuškové a žáci Melamedovi
za umcacání trumpet při defilé a zpěvu procesí,
příliš pokrokoví na to, aby se zabývali náboženstvím.
Prašné cesty, po nichž pobíhaly vyplašené slepice.
Salcia, Zuzia a Rebeka si pobrukovaly tango a zkoušely klobouky vytvarované podle poslední módy.
A já tam byl, tamější pivo pil,
V mém dávném životě elegána a snoba.
Devadesátiletý básník podepisuje své knížky
Takže nakonec jsem vás přežil, nepřátelé moji!
Vaše jména teď obrůstají mechem.
Horlivě jste se předháněli při štvanici
na zrádce, odrodilce. Moralita praví,
že nakonec vždy vyhraje spravedlnost.
Tedy, ne vždy nutně. O něco slabší srdce,
trochu méně vytrvalosti a už se troubí halali
nad nebohým zajíčkem nebo medvědem.
Tento triumf není pro mne důvodem k pýše.
Jednoduše jedna ze zázračných událostí,
jako ty, které mě kdysi uchránily
před Osvětimí, stejně jako před strázní
života v lágru někde ve Vorkutě.
Nevidím v tom žádnou vlastní zásluhu.
Prozřetelnost chrání hlupáčky a umělce,
jak řekl kdosi. Něco jako kompenzace
za to, že nejsme nic než pouhá hříčka
tajemných, nikomu z nás neznámých sil,
a za naši sníženou odpovědnost.
S věrností jsem sloužil polskému jazyku,
který je pro mne jediný z mnohých
a žádá po mně, abych mu dodával lesk,
neboť jím hovoří mnoho lidoopů,
z nichž, neskrývám to, mám hrůzu,
ale též množství bytostí dobrých a čistých
tak, že jejich modlitby musí změnit svět.
Polština je proto rovněž závazkem,
pro některé se stala vášní, a já bych ji
nesměnil za veledíla nejmoudřejších zemí.
Bylo v tom hodně pravdy, nepřátelé moji,
když jste žehrali na výmysly darebáka,
který ohrnoval nos, všechny kritizoval;
místo aby s námi žil, šel prostě za cílem
té své slávy, výlučný ve své pýše.
Ano, skutečně jsem vytvořil dílo,
Ale znamená to jen, že si jsem vědom,
jak nebezpečná věc je to pro duši.
Stačí prohlédnout pár životopisů.
Mí vrstevníci: Andrzejewski Jerzy
nebo můj krajan od řeky Neveže,
pan Witold Gombrys, nebyli šlechetní,
a přemýšlím-li o jejich osobách,
jejich obsesích a chabých vytáčkách
pitvorného ega a též o neštěstí,
cítím dokonce lítost a s ní obavu,
že já jsem možná stejný jako oni,
že hrál jsem si na dub a nebyl než troud.
Jaká mizérie. Ale odpuštěná.
Neboť se chtěli stát větší, než byli,
v marné touze být naroveň prorokům.
V starobě stojím nyní přede svědky,
kteří jsou pro živé už neviditelní.
Mluvím s nimi, oslovuji je jmény,
zatímco moje ruka podepisuje knihy.
Z posledních básní publikovaných v Tygodniku Powszechném
Přeložil Josef Mlejnek