Na konci života se polský spisovatel Czesław Miłosz ponořil do dob svého nejútlejšího dětství. V textu, který poprvé představujeme v českém překladu, zkoumá stárnoucí básník území, na které nepadá ani nejmenší stín vědomého prožívání. Esej Štěstí by se mohl stejně dobře jmenovat Dětství, protože tato dvě slova v Miłoszově pojetí prakticky splývají.
Připadá mi dnes divné, že jsem už v sedmi letech měl za sebou dost událostí na to, abych na ně mohl po zbytek života vzpomínat. Žil jsem bez minulosti i bez zítřejšího dne, v krajině věčného nyní. Ale přesně taková je přece definice štěstí.
Mezi sedmým a desátým rokem života jsem prožíval ničím nezkalené štěstí: bydlel jsem tehdy na statku svých prarodičů na Litvě. První zmínky o našem údolí pocházejí z doby kolem roku 1350, v kronikách psaných křižáky, kteří vpadli do země a válčili s mými tehdy pohanskými předky. Sídlo mých dědů, v němž jsem se narodil, patřilo rodině mé matky několik století; během té doby proběhlo v okolní krajině množství změn a nyní vím, že musím být obzvlášť vděčný svému pradědovi, který na travou porostlém úbočí zvolna sestupujícím k řece vytvořil lesní park. Vysázel též sady, dva poblíž statku, třetí o něco dále, za obíleným špýcharem. Bylo to hodně dávno, obrovské duby a lípy vytvořily moji magickou krajinu a sady mi umožňovaly se seznamovat s chutí nejrozmanitějších druhů jablek a hrušek.
Nevím přesně, kdy nové sídlo nahradilo dřevěnou stavbu. Pravděpodobně v polovině devatenáctého století. Za bělostí stěn se neskrývala cihlová stavba, ale omítnutý dřevěný šalunk. V pokojích bylo v létě chladno, v zimě je jen obtížně vyhřívala velká kamna, v nichž se topilo březovými poleny. Až za mnoho let jsem na plátnech holandských mistrů viděl interiéry připomínající místnosti mého rodného domu.
Žil jsem bez minulosti i bez zítřejšího dne, v krajině věčného nyní. Ale přesně taková je přece definice štěstí. Dnes si kladu otázku, zda si toto období svého života nemytologizuji. Všichni, hovoříme-li o minulosti, vytváříme mýty, neboť prchavé chvíle není možné věrně okopírovat. Zůstává však otázka: Proč někteří spatřují ve svém dětství šťastné období, zatímco jiní je vidí jako něco neblahého? Moje vlastní zkušenost šťastného dětství je natolik živá a intenzivní, že jsem přesvědčen o její autentičnosti. Bylo to pro mne, nebojím se to tak říci, očarování zemí jako rajskou zahradou.
Vyprávění o dětství se běžně překrývá s vyprávěním o rodině, ale jde-li právě o toto, musím se přiznat, že dospělí se pro mne pohybovali v jakémsi vzdáleném a blíže neurčeném světě. Byl jsem osamělým dítětem v čarodějném království, které jsem objevoval od časných ranních hodin do soumraku. Můj mladší bratr byl v té době nemluvnětem a nezajímal jsem se o něj, neměl jsem žádné stejně staré přátele.
Byl jsem tedy malým Adamem celý den běhajícím v zahradě mezi stromy, které se mi zdály být vyšší než ve skutečnosti a mé objevy a fantazie netísnil jízlivý smích démona.
Připadá mi dnes divné, že jsem už v sedmi letech měl za sebou dost událostí na to, abych na ně mohl po zbytek života vzpomínat. Patřilo mezi ně cestování vojenskými vlaky po Rusku za první světové války, kdy můj otec, inženýr, byl mobilizován a stavěl mosty pro carskou armádu; vypukla bolševická revoluce, která mne zastihla v jednom městečku na Volze, a s ní i prohlídky, utíkání, strach. To vše muselo nějakým způsobem přetrvávat v mém vědomí, ale nikdy je to neovládlo, naopak, všechno se stáhlo do týlu mého myšlení možná právě díky onomu zvláštnímu sebezáchovnému mechanismu. Zůstal jsem nevinný v tom smyslu, že jsem si nevytvořil žádný názor na krutosti tohoto světa.
Konkrétní jednotlivé události, které by na vytvoření takového názoru stačily, se neslily v jeden celek, každá existovala v mé mysli zvlášť. Každodenní práce na statku a s nimi spojené nevyhnutelné poznání bolesti a smrti zvířat na mě neměly žádný podstatný vliv. Když jsem chytal ryby, soustředil jsem se na cíl svého počínání – a tím byl úlovek –, nepřemýšlel jsem nad červem svíjejícím se na háčku ani nad utrpením malého okouna, který s háčkem zapíchnutým pod naříznutou kůží sloužil jako návnada na štiku. Přesto však, kdo ví? Můj pozdější pesimismus se možná zrodil v podstatě v oněch okamžicích mého dětství, pesimismus, který sahal tak daleko, že jsem jako dospělý člověk ve skutečnosti uznával pouze jediného filosofa – trpkého Schopenhauera.
Zdálo se, že mé štěstí vzešlo, jak by řekl William Blake, z očištěných bran percepce, z lačného vidění a slyšení. Cesta ve stínu dubů se vinula podél mé řeky, která mě neměla přes celý zbytek života nikde opustit, ať už mě osud zavál kamkoliv, dokonce ani na vzdáleném pobřeží Tichého oceánu. Její ospalý proud umožňoval růst leknínům a jejich velké listy místy zcela zakrývaly hladinu. Její břehy porostlé puškvorcem se skrývaly ve stínu keřů a olší. Po dlouhé hodiny jsem pozoroval odlesk slunce na vodě, pohyby malých vodních živočichů, let vážek. Rád bych tento stav nazval jako bdělý sen, ale nešlo by o odpovídající pojmenování, neboť by to vyvolávalo dojem pasivity, zatímco moje obraznost v žádném případě neodpočívala. Tímto způsobem jsem bylo jako dítě objevitelem světa ne jako místa utrpení, ale jako oblasti krásna. Stromy v parku, sady a řeka tvořily odlišnou krajinu, intenzivně a zářivě skutečnou, nepoměrně pravdivější než cokoli z toho, co existovalo mimo ni.
Často se v nás probouzí vědomí tíživých zákonů života, bojujeme-li s jinými, zvláště s jinými dětmi. V rodném statku jsem neměl s kým soupeřit, nebyl tam nikdo, kdo by mě chtěl podřídit své vůli. Samozřejmě, často jsem plakal, například tehdy, když mě matka nutila, abych zanechal zábavy, posadil se a věnoval se učení psaní písmen abecedy, což byla věc přesahující mé možnosti. Ale to nebylo skutečné přinucení, toho se nám dostává až od našich vrstevníků, jak jsem se mohl přesvědčit později, při navštěvování městské školy.
Štěstí zakoušené v dětství nemizí beze stopy – paměť radostných vytržení žije v našem těle a má velkou uzdravující sílu. Jako mladík jsem byl chmurným trpitelem a měl jsem výjimečnou schopnost schytávat rány a modřiny. Možná mi takový úděl jednoduše určila základní životní linie, ale na moje sklony k depresi mohly mít vliv i čas a místo. Ve třicátých letech bylo v baltských zemích střední Evropy cítit předzvěst zločinů, které se krátce nato měly stát skutečností. Na Východě, v sovětském Rusku, pracovaly miliony „třídních nepřátel“ za nelidských podmínek a umíraly v takzvaných nápravných pracovních táborech. Bylo mi dvaadvacet let, když v sousedním Německu předali voliči Hitlerovi do rukou ničím neomezenou moc. O několik let nato zločiny masové genocidy vzešlé z jeho rozkazů naplnily svět hrůzou.
Mým náboženstvím i mou filosofií prostupoval temný mrak, byl jsem ochoten uvěřit, že svět vznikl na základě nějakého kosmického kataklyzmatu nebo že ho dokonce stvořil samotný Satan. Byl jsem vychován v katolicismu a zažíval jsem fascinaci starou manichejskou herezí. Odpovídalo to duchu doby, kterou nejlépe charakterizují slova Emmanuela Lévinase: „Bůh odešel v roce 1941.“ Poezie, již jsem psal před válkou a později v hitlerovci okupovaném Polsku, by byla zcela zbavena naděje, kdyby ve mně neexistovalo vědomí krásy tohoto světa; ale této kráse bylo velice těžké porozumět, neboť existovala zároveň s hrůzou.
O mnoho let později jsem se ve věku osmdesáti let vrátil do místa svého narození a dětství. Krajina se změnila a změny byly pravděpodobně hlubší než ty, které se uslutečnily působením člověka od doby středověku. Litva, stát před druhou světovou válkou nezávislý, byla v roce 1940 připojena k Sovětskému svazu a komunistická moc vnutila zemi kolektivizaci zemědělství. Celé vesnice
s domy, dvory, stodolami, stájemi a zahradami byly smeteny se zemského povrchu. Místo nich se otevíral prostor rozlehlých polí, na kterých pracovaly traktory. Stál jsem na okraji vyvýšeniny nad údolím mé řeky, podobajícímu se kaňonu, a viděl jsem jen rovinu, z níž beze stopy zmizely stromy, jejichž seskupení druhdy označovala místo, kde se nacházela každá vesnice. Z mnoha definic komunismu by mohla být nejvýstižnější tato: komunismus je nepřítel sadů, neboť zmizení vesnic a přetvoření terénu vedly k vykácení sadů, které dříve obklopovaly každý stateček i každou vesnickou chalupu. Myšlenka kolektivního zemědělství – rolnická družstva namísto malých selských hospodářství – byla racionální, ale přehnaně racionální; podobně bezpodmínečná racionálnost, která se skrývala po pravdě řečeno v každém projektu plánovaného hospodářství, vedla nakonec k pádu sovětského systému.
Za vlády komunistů neměly sady šanci, ale buďme spravedliví – jsou ze samotné své definice něčím starosvětským. Pouze zapálený sadař se může kochat rozmanitostí stromů, které přinášejí, pokud jde o množství, skromnou úrodu plodů, jejichž chuť je zdrojem radosti pro něho a hrstku znalců. Zákony trhu jsou příznivé pouze pro několik odrůd, jež se snadno přechovávají a jež odpovídají základním standardům. V sadech, které založil můj praděd a o něž pečovali jeho nástupci, rostly různé dobře mi známé odrůdy jablek a hrušek. Když jsem později vyslovoval jejich názvy, byla z nich cítit exotika.
Ocitl jsem se v místě, kde se kdysi nacházel statek, nyní zarostlém hromadou plevele. Zbourán byl v padesátých letech a v místech před terasou, kde byl hladký trávník, vyrostl divoký les mladých stromů, především javorů klenů, mírně se svažující k břehu řeky. Travou se obtížně dalo projít, neboť staré stezky zmizely pod divokou vegetací. Sem tam přežil nějaký věkovitý dub nebo jilm. Sady jistě zašly jednoduše stářím, mělo-li by se usuzovat z několika uschlých kmenů. Všechno tu po dlouhé roky leželo ladem, nikdo podle všeho půdou nehýbal. V lacino postavené chalupě bydleli staří manželé coby černí nájemníci. Myslím, že jedinou výhodou, kterou toto místo pro ně mělo, byl neomezený přístup k suchému dříví, jímž mohli za dlouhých severských zim topit v kamnech.
Necítil jsem lítost ani hněv, dokonce ani smutek. Stál jsem tváří v tvář nejenom dějinám mého století, ale samotnému času. Všichni ti, kdo se tudy kdysi procházeli, už nežijí, stejně jako většina těch, kdo se narodili ve stejném roce jako já, ať už žili ve světě kdekoliv. Těšil jsem se z návratu a byl jsem si vědom, že se můj návrat stal možný proto, že jistá velká říše přestala existovat. Ale v oné chvíli byl pro mě nejdůležitější hmatatelný živel plynoucího času. Vstoupil jsem do mé řeky. Nebyly v ní obrovské listy leknínů, také puškvorec zmizel, a rzivé zabarvení jen potvrzovalo chod chemické továrny v jejím horním toku. Osamělá divoká labuť nehybně utkvěla přímo uprostřed proudu vody mastné od oleje – absurdní výjev, vypovídající o nemoci nebo o sebevražedných úmyslech ptáka.
Nebe bylo onoho červnového dne čisté a vegetace rozbujelá. Pokusil jsem se zachytit a pojmenovat své pocity. Paměť rozpoznávala obrysy pahorků na druhém břehu řeky, vyvýšeninu parku, louku vedle silnice, temnou, ve stínu ponořenou velkou skvrnu zeleně v místech, kde kdysi býval rybník. Přes všechny uvedené změny zůstávala základní podoba terénu stejná a zdálo se mi, že bych tu našel cestu i se zavřenýma očima, neboť by mě mé nohy vedly samy.
V mém nitru se odehrávalo mnoho věcí, opřela se do mě síla onoho proudu, na nějž se nehodil žádný název. Cítil jsem se, jako bych se probudil z dlouhého snu a stal se znovu člověkem, jímž jsem nikdy nepřestal být. Dlouhý život, útěky v poslední chvíli, dvě moje manželství, děti, mé porážky a triumfy, všechno se mi míhalo před očima zrychleným tempem jako na filmovém pásku. Ne, toto není odpovídající obraz, neboť to vše byla obrovská masa odlišná ode mne, existující ve svém vlastním čase, a já znovu odhaloval kontinuitu, jež mne coby dítě spojovala se mnou, starým člověkem.
Ve světě ovládaném technikou a velkou migrací obyvatel byla většina z nás přistěhovalci první nebo druhé generace, kteří se z vesnic přesunuli do velkých měst. Téma otčiny, celá ta nostalgická rétorika vlasti, jíž nás literatura krmí od chvíle, kdy Odysseus putoval do Ithaky, ztratilo dnes význam, pokud už nebylo zcela zapomenuto. Vraceje se do údolí mé řeky, nesl jsem si s sebou dědictví oněch důstojných, poněkud už vybledlých frází a před jejich sentimentálním půvabem jsem byl imunní. Tehdy se něco stalo – a musím teď přiznat, že mýtus Ithaky vyrůstá z hlubokých slojí lidské citlivosti. Hleděl jsem na louku. Náhle jsem si uvědomil, že během celých dlouhých let mých marných výprav jsem hledal takové uspořádání listů a květů, jaké jsem našel tady, a že jsem vždy snil o návratu. Nebo, řečeno přesněji, pochopil jsem to teprve tehdy, když mne zalila velká vlna citů, kterou mohu nazvat pouze jedním slovem – štěstí.
1998
Z polštiny přeložil Josef Mlejnek.